5. ledna 2008

Novoroční blues...


Určitě nebudu jediný, kdo se po Novém roce potýká s nedostatkem velkých témat, takže začnu zlehka. Předvánoční bilancování roku 2007 dokončuju dalšími z přínosných „bestek“: žebříčky nejlepších filmů vydali i francouzské Cahiers du Cinema, kritik Jonathan Rosenbaum (Chicago Reader), Reverse Shot, kritický i-mag argumentačně přesný jako břitva a imunní vůči různým populistickým „majstrštykům“, a především má nejoblíbenější múza, Dave Kehr – jeho seznam doporučuju těm, kteří předchozí žebříky považují za příliš intelektuálské, protože Kehrovi jako jednomu z mála nečiní problém klást vedle sebe do jediného seznamu studiový Hollywood (mj. BEOWULF, AUTO ZABIJÁK, ZODIAC, SWEENEY TODD, RATATOUILLE), asijské žánrovky (dvakrát Johnny To, korejský THE HOST, pro mě překvapivě i nový Parkův film), staré známé evropské mistry (Rivette, Resnais, Trier) i vyloženě jména pro zasvěcené (Oliveira, Huilletová a Straub). Krásný seznam, v němž z mého pohledu chybí snad jen Verhoevenova ČERNÁ KNIHA a taky pár asijských uměleckých filmů (I DON´T WANT TO SLEEP ALONE, STILL LIFE, snad i FLIGHT OF THE RED BALLOON), pokud je tedy Kehr vůbec viděl. Zde ale platí, že takový seznam je mnohem cennější díky filmům, které obsahuje, než naopak.

---------------------------------------

Tohle za moc slov nestojí. V souladu s bizarními regulemi Českého lva, které za český film považují i z našeho pohledu minoritní koprodukce, a díky ješitnosti českého koproducenta se do seznamu českých filmů za rok 2007 dostala i (ultra) francouzská EDITH PIAF! Takže se stane, že snímek spadající do téže fádní „kinematografie kvality“ jako polovina českých filmů bude s místními filmy opravdu soutěžit a vyhraje minimálně cenu za ženský herecký výkon, nebo - pravděpodobněji - ho akademici budou ignorovat a "EDITA" nominovaná na nejlepší evropský film roku tak prohraje se stařešnicky roztřesenými VRATNÝMI LÁHVEMI, pí*ujícím ROMINGEM, mentálním VÁCLAVEM nebo lehkou rukou nahozeným MEDVÍDKEM. Co je horší? A pak že ti Čeští lvi nejsou dobrá recese...

---------------------------------------

Svoje filmové Vánoce jsem tradičně věnoval eskapizmu (velmi relativnímu) klasického Hollywoodu. Přišel jsem na následující věci:

/1./ Komické duo 40. let Bud Abbot a Lou Costello (jakkoli jsem viděl pouhý zlomek jejich velmi početné filmografie) nesnese srovnání s filmy třeba bratří Marxů – jejich komedie sice mají spolehlivost jevišti a rádiem vycizelovaných profíků, schopných zejména ve verbální komice, ve srovnání s marxovskou anarcho poezií se ale držely hodně při zemi [hrály na jistotu, konvence daného prostředí nebořily, s občasnou výjimkou fyzikálních zákonů, prostě do mrtě využily jejich gagové a rekviziční potenciály], místy sklouzávaly k laciným slovním záměnám (tzv. puns), přehnaným reakcím, občas až estrádním skečům a výletům do světa fyzické komedie (slapticku), které pro duo vyznívaly většinou nelichotivě.

/2./ KACHNÍ POLÉVKA se oproti mému očekávání nestala nejlepším filmem bratří Marxů – sice je suverénně nejlépe režírovaná (Leo McCarey), ale tím, že ořezala všechny zdánlivé slabiny standarního marxovského filmu [hudební čísla, sóla na harfu a klavír, další tradiční "tiky" jednotlivých bratří, fádní romantické zápletky, mdlé herecké přihrávače, staticky inscenované dialogy, občas až mechanické Grouchovo glosování], stala se příliš krátkou a příliš absurdní – bez výraznějšího kontrapunktu v podobě přízemní normálnosti, která by film obohatila ideově a hlavně dramaticky.

/3./ Mae Westová si v Hollywoodu 30. let získala proslulost kombinací (plnoštíhlé) sexuální vyzývavosti, emancipované inteligence a specifického mravního kódu, neslučitelného s maloměštáckou morálkou. Ovšem po té, co se v Hollywoodu začala důsledně uplatňovat autocenzura v podobě tzv. Produkčního kodexu, ztratily její filmy na kvalitě i originalitě: platí to o BELLE OF THE NINETEES (1934) a zejména THE HEAT´S ON (1943) z konce Westové prudérností zničené kariéry [ve druhém jmenovaném filmu se ambice někdejší sexuální dračice a chytré ženské zcvrkly čistě na kariéru, jejím mužským protějškem se stal plešatý, poněkud dementní a totálně asexuální čtyřicátník s mečivým hlasem... smutné].

/4./ Ze všech režisérů, kterým se dostala do rukou Greta Garbo, nejlépe využili jejích možností George Cukor (DÁMA S KAMÉLIEMI), Robert Mamoulian (KRÁLOVNA KRISTÝNA) a zejména Ernst Lubitsch, jehož NINOČKA pro mě zůstává nejlepším filmem Garbo.

/5./ Nejlepším – protože nejlépe režírovaným – muzikálem s Fredem Astairem a Ginger Rodgersovou je SWING TIME George Stevense.

/6./ Jedna chytrá hlava řekla, že i horší filmy Alfreda Hitchcocka se vyplatí shlédnout opakovaně. Já se ptám: kolikrát je třeba vidět jeho nejlepší filmy, aby je člověk plně docenil? Filmy OKNO DO DVORA a VERTIGO patří do Hitchcockova vrcholného období 50. let, kdy jeho estetika dozrála k dokonalosti – do té míry, že pokud by dekádu nezakončil „špinavým“ PSYCHEM, tak by přezrála. Oba filmy jsou dokonalé, všechno (každá věta dialogu, každý stylistický prostředek, každý prvek narativní struktury) v něm má svůj význam, odkazuje k záměru celku, přesto jsem měl zejména s OKNEM opět drobnou potíž, zejména po dramatické stránce (hrdina a padouch oddělení po většinu filmu zdánlivě nepřekonatelnou propastí mezi voyerem a jeho objektem); ani tolik zmiňovaná Hitchcockova mravní přísnost mi nepřipadá zvlášť zajímavá, pokud není bezprostředně zabudována do zápletky jako dynamický dějový prvek (koho v dnešní době zajímá etika šmíráka?). Troufám si ale říct, že na potřetí bude zase o kus líp, Hitchcock byl neskutečně hluboký filmař, i když by to jeden na základě žánrů a zápletek jeho filmů neřekl...

/7./ Totéž platí o Howardu Hawksovi. Tento pohodový chlapík, který o filmu mluvil velmi jednoduše, jako by šlo jenom o to točit filmy o postavách, které ho zajímají, zasazené do prostředí, které mu připadají dost akční, a s herci, které má rád, dokázal točil filmy se standardní, neobyčejně vysokou kvalitou a se stabilním auteurským názorem. Filmy HLUBOKÝ SPÁNEK, MÍT A NEMÍT a DVACÁTÉ STOLETÍ jsou si přes žánrovou a tématickou různorodost velmi podobné: v centru filmu stojí vždy skupinka více než dvou „kámošů“, tj. struktura hlavních a vedlejších postav, která přes drobné rozmíšky a počáteční antipatie drží při sobě (Hawks jako empatik), od ostatních (mizerů, slabochů) je kromě vzájemné přitažlivosti odděluje jejich profesionalita, oddanost své práci, svému úkolu (Hawks jako profesní a především akční režisér) a osobitý mravní kód stavící na první místo výše uvedené hodnoty (věrnost a profesionalitu). Zejména u prvních dvou filmů s Bogartem v hlavní roli nejde zvlášť o to, jak dopadne zápletka (dobře), Hawks své filmy zaplňuje co nejvíce postavami a vytváří z nich poměrně složitou, vývojem procházející strukturu sympatických a nesympatických figur, kterou diváka provádí Bogartova postava s vytříbeným čichem pro charakter. Hawks prostě točil fascinující vztahové filmy!

Stejně jako u Hitchcocka – který na rozdíl od Hawkse byl ve svých efektem a záměrech „okatější“, proto mírně dávám přednost druhému – cítím, že s výjimkou jeho komedií zatím nedokážu Hawksovy filmy na plno docenit (na první pohled se v nich nic moc „neděje“, dějově i režijně), ale i zde je to jen otázka času a diváckého zrání. S opakovanými shlédnutími takové filmy na hodnotě získávají, určitě to nejsou filmy, kterým by uškodilo spoilerování...

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

S Hawksem celkem souhlas, ovšem asi nejpřístupnější jsou jeho westerny, Vámi nějak opomenutý. V těch se toho hodně děje a úplně vibrujou. Red river je krásná, ale pro mě osobně jsou naprostá špička Rio Bravo a El dorado. Dosahuje tam Waynovským, Mitchumovským ap. testosteronem skvělý atmosféry, která je vyvažovaná neodolatelným ženským elementem a jak píšete. je z toho zajímavý, výbušný pletivo vztahů. Big sleep je fantastickej, ale nejvíc bych viděl Hawkse v těch westernech (i víc než v komediích).
Ještě jsem chtěl kdysi reagovat na zmínku o Zajatci žraločího ostrova, jako míň významnýho filmu J. Forda. Nesouhlas. Sice není moc doceněnen, z toho pohledu není tak významnej, ale filmově je skvělej. Zpracování příběhu, lidskost, zachycení charakterů, Carradine, vše je pravá Fordovka, ne daleko of Mladýho Lincolna. Měl jsem pocit, že jste to psal, než jste film viděl, jenom jako informaci, tak jsem chtěl reagovat, ale lenost mi nedala. Ovšem neberte to moc jako výtku.
Díky za přísun info o filmech a hodně štěstí!

Anonymní řekl(a)...

Od obou režisérů, Hitchcocka i Hawkse znám zatím tak do 10. filmů, a i když je Hawks určitě žánrově pestřejší, Hitchcock mi nabízí daleko poutavější filmový zážitek. Třeba jen v práci s hudbou patří mezi ty vůbec nejlepší režiséry a Hawks se mu nemůže rovnat.

dr řekl(a)...

Díky za názory... ještě k fomovi: Fordovy "Žraloky" považuju opravdu za jeho slabší film, z mnoha důvodů (mělký, typový herec v hlavní roli... exotický dobrodružný motiv, který Forda nezajímá... fordovská epická struktura, příliš často skákající v čase, aniž by stihla etablovat postavy... hrdina redukovaný na dvě polohy, utrpení a hrdost, ostatní jenom typy a stereotypy, viz černoši); u Hawkse mám nejraději komedie, protože jsou nejdospělejší (v centru muž a žena) a Hawks mi v nich připadá formálně nejzajímavější, zatímco takové Rio Bravo mi naposled připadlo trochu adolescentské:)