Novoroční blues...

Určitě nebudu jediný, kdo se po Novém roce potýká s nedostatkem velkých témat, takže začnu zlehka. Předvánoční bilancování roku 2007 dokončuju dalšími z přínosných „bestek“: žebříčky nejlepších filmů vydali i francouzské Cahiers du Cinema, kritik Jonathan Rosenbaum (Chicago Reader), Reverse Shot, kritický i-mag argumentačně přesný jako břitva a imunní vůči různým populistickým „majstrštykům“, a především má nejoblíbenější múza, Dave Kehr – jeho seznam doporučuju těm, kteří předchozí žebříky považují za příliš intelektuálské, protože Kehrovi jako jednomu z mála nečiní problém klást vedle sebe do jediného seznamu studiový Hollywood (mj. BEOWULF, AUTO ZABIJÁK, ZODIAC, SWEENEY TODD, RATATOUILLE), asijské žánrovky (dvakrát Johnny To, korejský THE HOST, pro mě překvapivě i nový Parkův film), staré známé evropské mistry (Rivette, Resnais, Trier) i vyloženě jména pro zasvěcené (Oliveira, Huilletová a Straub). Krásný seznam, v němž z mého pohledu chybí snad jen Verhoevenova ČERNÁ KNIHA a taky pár asijských uměleckých filmů (I DON´T WANT TO SLEEP ALONE, STILL LIFE, snad i FLIGHT OF THE RED BALLOON), pokud je tedy Kehr vůbec viděl. Zde ale platí, že takový seznam je mnohem cennější díky filmům, které obsahuje, než naopak.

---------------------------------------

Tohle za moc slov nestojí. V souladu s bizarními regulemi Českého lva, které za český film považují i z našeho pohledu minoritní koprodukce, a díky ješitnosti českého koproducenta se do seznamu českých filmů za rok 2007 dostala i (ultra) francouzská EDITH PIAF! Takže se stane, že snímek spadající do téže fádní „kinematografie kvality“ jako polovina českých filmů bude s místními filmy opravdu soutěžit a vyhraje minimálně cenu za ženský herecký výkon, nebo - pravděpodobněji - ho akademici budou ignorovat a "EDITA" nominovaná na nejlepší evropský film roku tak prohraje se stařešnicky roztřesenými VRATNÝMI LÁHVEMI, pí*ujícím ROMINGEM, mentálním VÁCLAVEM nebo lehkou rukou nahozeným MEDVÍDKEM. Co je horší? A pak že ti Čeští lvi nejsou dobrá recese...

---------------------------------------

Svoje filmové Vánoce jsem tradičně věnoval eskapizmu (velmi relativnímu) klasického Hollywoodu. Přišel jsem na následující věci:

/1./ Komické duo 40. let Bud Abbot a Lou Costello (jakkoli jsem viděl pouhý zlomek jejich velmi početné filmografie) nesnese srovnání s filmy třeba bratří Marxů – jejich komedie sice mají spolehlivost jevišti a rádiem vycizelovaných profíků, schopných zejména ve verbální komice, ve srovnání s marxovskou anarcho poezií se ale držely hodně při zemi [hrály na jistotu, konvence daného prostředí nebořily, s občasnou výjimkou fyzikálních zákonů, prostě do mrtě využily jejich gagové a rekviziční potenciály], místy sklouzávaly k laciným slovním záměnám (tzv. puns), přehnaným reakcím, občas až estrádním skečům a výletům do světa fyzické komedie (slapticku), které pro duo vyznívaly většinou nelichotivě.

/2./ KACHNÍ POLÉVKA se oproti mému očekávání nestala nejlepším filmem bratří Marxů – sice je suverénně nejlépe režírovaná (Leo McCarey), ale tím, že ořezala všechny zdánlivé slabiny standarního marxovského filmu [hudební čísla, sóla na harfu a klavír, další tradiční "tiky" jednotlivých bratří, fádní romantické zápletky, mdlé herecké přihrávače, staticky inscenované dialogy, občas až mechanické Grouchovo glosování], stala se příliš krátkou a příliš absurdní – bez výraznějšího kontrapunktu v podobě přízemní normálnosti, která by film obohatila ideově a hlavně dramaticky.

/3./ Mae Westová si v Hollywoodu 30. let získala proslulost kombinací (plnoštíhlé) sexuální vyzývavosti, emancipované inteligence a specifického mravního kódu, neslučitelného s maloměštáckou morálkou. Ovšem po té, co se v Hollywoodu začala důsledně uplatňovat autocenzura v podobě tzv. Produkčního kodexu, ztratily její filmy na kvalitě i originalitě: platí to o BELLE OF THE NINETEES (1934) a zejména THE HEAT´S ON (1943) z konce Westové prudérností zničené kariéry [ve druhém jmenovaném filmu se ambice někdejší sexuální dračice a chytré ženské zcvrkly čistě na kariéru, jejím mužským protějškem se stal plešatý, poněkud dementní a totálně asexuální čtyřicátník s mečivým hlasem... smutné].

/4./ Ze všech režisérů, kterým se dostala do rukou Greta Garbo, nejlépe využili jejích možností George Cukor (DÁMA S KAMÉLIEMI), Robert Mamoulian (KRÁLOVNA KRISTÝNA) a zejména Ernst Lubitsch, jehož NINOČKA pro mě zůstává nejlepším filmem Garbo.

/5./ Nejlepším – protože nejlépe režírovaným – muzikálem s Fredem Astairem a Ginger Rodgersovou je SWING TIME George Stevense.

/6./ Jedna chytrá hlava řekla, že i horší filmy Alfreda Hitchcocka se vyplatí shlédnout opakovaně. Já se ptám: kolikrát je třeba vidět jeho nejlepší filmy, aby je člověk plně docenil? Filmy OKNO DO DVORA a VERTIGO patří do Hitchcockova vrcholného období 50. let, kdy jeho estetika dozrála k dokonalosti – do té míry, že pokud by dekádu nezakončil „špinavým“ PSYCHEM, tak by přezrála. Oba filmy jsou dokonalé, všechno (každá věta dialogu, každý stylistický prostředek, každý prvek narativní struktury) v něm má svůj význam, odkazuje k záměru celku, přesto jsem měl zejména s OKNEM opět drobnou potíž, zejména po dramatické stránce (hrdina a padouch oddělení po většinu filmu zdánlivě nepřekonatelnou propastí mezi voyerem a jeho objektem); ani tolik zmiňovaná Hitchcockova mravní přísnost mi nepřipadá zvlášť zajímavá, pokud není bezprostředně zabudována do zápletky jako dynamický dějový prvek (koho v dnešní době zajímá etika šmíráka?). Troufám si ale říct, že na potřetí bude zase o kus líp, Hitchcock byl neskutečně hluboký filmař, i když by to jeden na základě žánrů a zápletek jeho filmů neřekl...

/7./ Totéž platí o Howardu Hawksovi. Tento pohodový chlapík, který o filmu mluvil velmi jednoduše, jako by šlo jenom o to točit filmy o postavách, které ho zajímají, zasazené do prostředí, které mu připadají dost akční, a s herci, které má rád, dokázal točil filmy se standardní, neobyčejně vysokou kvalitou a se stabilním auteurským názorem. Filmy HLUBOKÝ SPÁNEK, MÍT A NEMÍT a DVACÁTÉ STOLETÍ jsou si přes žánrovou a tématickou různorodost velmi podobné: v centru filmu stojí vždy skupinka více než dvou „kámošů“, tj. struktura hlavních a vedlejších postav, která přes drobné rozmíšky a počáteční antipatie drží při sobě (Hawks jako empatik), od ostatních (mizerů, slabochů) je kromě vzájemné přitažlivosti odděluje jejich profesionalita, oddanost své práci, svému úkolu (Hawks jako profesní a především akční režisér) a osobitý mravní kód stavící na první místo výše uvedené hodnoty (věrnost a profesionalitu). Zejména u prvních dvou filmů s Bogartem v hlavní roli nejde zvlášť o to, jak dopadne zápletka (dobře), Hawks své filmy zaplňuje co nejvíce postavami a vytváří z nich poměrně složitou, vývojem procházející strukturu sympatických a nesympatických figur, kterou diváka provádí Bogartova postava s vytříbeným čichem pro charakter. Hawks prostě točil fascinující vztahové filmy!

Stejně jako u Hitchcocka – který na rozdíl od Hawkse byl ve svých efektem a záměrech „okatější“, proto mírně dávám přednost druhému – cítím, že s výjimkou jeho komedií zatím nedokážu Hawksovy filmy na plno docenit (na první pohled se v nich nic moc „neděje“, dějově i režijně), ale i zde je to jen otázka času a diváckého zrání. S opakovanými shlédnutími takové filmy na hodnotě získávají, určitě to nejsou filmy, kterým by uškodilo spoilerování...