O film NOC PATŘÍ NÁM Jamese Graye jsem se v BLOG-O-VIZI párkrát otřel s velkými očekáváními, která se bohužel nenaplnila: film je, zejména co se obsahu týče, starosvětský do té míry, že až hraničí se sebeparodií. Navazuje na „poctivé“ policejní filmy 70. a 80. let, lpící na tradičních hodnotách rodinné sounáležitosti a učebnicových mravních zásadach, jenže tím, že je bere tak nějak automaticky [tj. rozvolnila se vazba mezi těmito hodnotami a jejich potřebou, stal se z nich ve vzduchu plovoucí karatelský imperativ, dobrý filmařský mrav, tradice, která nemusí odolávat zkouškám času] a navíc je koncentruje do mírně absurdních rozměrů, nadsazuje tyto hodnoty do poněkud nadživotního, mírně trapného tvaru.
Téma rodiny, společného jmenovatele všeho, co se ve filmu děje – hrdina si prakticky ani neuprdne, aby se to ve filmu nedotklo jeho policejní rodiny – je pro tvůrce samospasitelné do té míry, že (a) filmu chybí základna v podobě složitějšího prokreslení postav a prostředí; (b) rodina je motivací úplně všeho, co hrdina od určité chvíle udělá, zejména když se rozhodne (úplně automaticky) stát se policistou s jediným cílem rodinné pomsty; (c) i narativní forma filmu trpí nedostatečnou strukturovaností: příběh až na naprosté výjimky sledujeme pouze očima hrdiny (včetně klíčové honičky), všechny informace, které získáme, získáváme společně s ním, napřed není ani on ani my a tak je tomu až do konce. Když manželka hrdinova bratra říká druhovi, že jeho děti nejsou unavené náhodou, ale proto, že v nocích nemůžou spát kvůli starosti o jeho život, nebo když tentýž bratr naléhá na hrdinovo svědomí s tím, že poldové „padají jako mouchy“, neubránil jsem se pocitu, že se dívám na hysterický film, který svou hysterii pouze na povrchu tlumí. Čili ano, „starý dobrý“, klasicky vyprávěný, „poctivý“ film, který se veškeré emoce příběhu snaží motivovat těmi nejzákladnějšími, nepřirozenějšími vazbami člověka jako společenského tvora (rodinnými vazbami, když ne láskou k ženě, která ve filmu prohrává), a přitom vznikl film vlastně chladný, emočně ne moc přesvědčivý, akademický.
Poslední RAMBO je ještě více rozkročený mezi starým [ikonický hrdina a jeho ikonický představitel, oba spojení s 80. léty, přímočarost zápletky, béčková stopáž] a novým [frenetické tempo, názorná, byť stále estetizovaná brutalita využívající možností CGI, psychologická a motivační úspornost]. Kdo filmu vyčítá směšnost nebo trapnost, vychází z konfrontace s mýticky očistným „buranským“ akčním filmem jako ten největší „loser“: prostě bere film moc vážně. Ano, reprezentovanou realitu Myamaru film bezuzdně exploatuje, ovšem „béčkovým“, průzračně naivním způsobem, který je prostý postranních, pokryteckých ambic. Cílem není namotivovat diváka, ale především hrdinu; film v nás sice vyvolává pocit zadostiučinění ze spravedlivé odplaty, ale činí tak naprosto průhledně a jeho emoce a ambice míří o něco dál: k invokaci mýtu dokonalého zabijáka (mašiny na zabíjení), ovšem idealisticky důsledného ve své víře v moc akce a žijícího v pohádkově dokonalém světě, ve kterém padají veškerá geopolitická dilemata a je v něm pro Ramba místo. Žádné komplexnosti, žádná diplomacie, žádné kompromisy.
Nic kromě titulní postavy a jeho představitele zestárnuvšího do podoby fascinujícího artefaktu ve filmu nehraje zásadnější roli, ostatní postavy jsou čistě motivační, resp. použité pro rétorické účely. Film je přímočarý na hranici prostoduchosti, všechno je v něm přesně takové, jaké se jeví, a dovedené do extrému; svým omezeným způsobem ovšem fascinuje stejně jako rituální tance přírodních primitivů. Až jsem v závěru skoro uronil slzu: dokonalý, přesvědčený zabiják s betonovým mravním kódem pro mě představuje čitelnější emoci než v případě dalšího již ikonického filmového vraha – zapomnětlivého, zmateného a svou krvavou minulost zpytujícího...
-----
Proč plýtvat slovy na něčem, co už napsali jiní a pravděpodobně i lépe? Autoři Reverse Shotu, kteří představují další z oáz zdravého kritického rozumu na internetu, dodávají cenný kritický servis IndieWIREu, rovněž internetovému serveru věnujícímu se nezávislým a zahraničním filmům v americké distribuci. Minulý týden měl v Americe premiéru rakouský snímek ĎÁBLOVA DÍLNA, jeden z nominovaných a posléze i vítězný film oscarové kategorie nejlepšího cizojazyčného filmu – a to na úkor jednoho z nejlépe hodnocených filmů minulého roku, 4 MĚSÍCE, 3 TÝDNY a 2 DNY, a dalších filmů, které by si v ideálním světě nominaci zasloužily.
Autor recenze Michael Koresky v úvodu svého textu upomíná na známou skutečnost, že zahraniční kategorie „vyniká“ v rámci Oscarů jako ta „nejchroničtěji vidlácká, nesmyslně nastavená“, a v dalších odstavcích vzorově vystihuje některé z poznávacích znaků dnešní „kinematografie kvality“, tj. filmů, proti jejichž stejně zastydlým francouzským ekvivalentům 30. až 50. let se tak zuřivě vymezovali kritikové-tvůrci tamější nové vlny. Koresky na konkrétním případě zmíněného filmu toto po výročních cenách pokukující středostavovské kvaziumění (aneb filmy lichých ambic) charakterizuje takto: „Drama o Holocaustu, které účinně kombinuje syrové, „realistické“ násilí s vyprávěním o mravním polepšení, které vyzdvihuje silné stránky osobnosti a dochází k závěru, že takový boj lze vyhrát; hlavní hrdina, jež je tou správnou, odzbrojující kombinací stoizmu a rošťáctví; litanie klišé současné evropské kinematografie kvality uvalená na ústřední mravní dilema, které filmu propůjčuje dojem komplexnosti; německý režisér pouštějící se do křížku s démony vlastního národa a rodiny (rodiče [režiséra] Ruzowitzkého kolaborovali s nacisty) a odvažujícího se popsat nemožné.“
A Koresky pokračuje: „Přestože dramata o Holocaustu byla kdysi považována za komerčně poněkud ošemetná, pro diváky art kin představuje tento žánr nejbližší možný ekvivalent zaručené kvality. A Ruzowitzkého styl je stejně předvídatelný jako jeho námět, tím, jak užívá neimaginativních, často nevhodně estetizovaných technických fintám, od okamžitých skoků k šedivým oblohám a zrnitému materiálu, kdykoliv se děj přesune do [koncentračních] táborů, až po podivné drobné roztřesené zoomy, které v nahodilých okamžicích implikují vyumělkovaný dokumentární styl.“ A uzavírá: „Tak jak tak, co jiného bychom měli očekávat od režiséra hrubozrnných německých hororů ANATOMIE a ANATOMIE 2? Jak se zdá, exploatace přichází v mnoha podobách.“
-----
Když jsem zjistil, že Francouzská kinotéka v Paříži, nejlepší instituce svého druhu na světě, uvádí od 5. března bolestně zevrubnou retrospektivu filmů Johnnyho Ta, dost pravděpodobně nejvýraznějšího hongkongského tvůrce aktuálního desetiletí, a to pouze - logicky - s francouzskými titulky, vzpomněl jsem si na slova Davea Kehra, že francoužština je druhým nejdůležitějším jazykem cinefila, a okamžitě jsem se rozhodl, že se dám od píky do studia francoužštiny, abych byl pro příště schopen porozumět francouzským titulkům, když už ne francouzským filmům jako takovým. O průběhu plnění tohoto závazku budu své věrné čtenáře informovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat