Nolan mívá neotřelé nápady, ale to z něj inspirativního filmaře – natož osobnost za kamerou – nedělá. Místo toho, aby současný Hollywood, příliš nejistý a zbabělý na to, aby si dovolil víc než sázky na jistotu, marketing a horské dráhy, spasil revolucí zevnitř, stal se vězněm struktur jeho současného imperativu: velikášství, technického perfekcionizmu, smyslových ataků, iluzorní nekonvenčnosti, dýchavičnosti vyprávění, diktátu scén na úkor smyslu celku, nedostatku empatie a životní zkušenosti, zdokonalování Dokonalého (= Spielberga).
Nolan je jako kluk, který se to snaží skrývat. Ani v jednom ze svých filmů nedokázal vytvořit přesvědčivou, plnou ženskou postavu. Jeho ženy jsou idealistky, mrchy nebo oběti, vždy méně nebo více na obtíž a z rozuzlení zápletky vyloučené; v posledním filmu nechá klíčovou ženskou postavu zabít (stejně byla nemožná) a nevytěží z toho ani zbla emoce – její smrt se stává účelovou záminkou pro krkolomný přerod jiné postavy.
Ne, že by mužské postavy vyznívaly o tolik lépe. Nolan je příkladem nelidského tvůrce – není divu, pochází z anglické tradice zvednutého malíčku –, který své filmy staví shora, tj. od konceptu nebo nápadů na scény, k nimž posléze domyslí rutinní dějový kontext. Nolan své filmy nevypráví, ale skládá. Nikdy není úplně přesvědčivý, protože o citech spekuluje, víc mluví, než aby se vciťoval, nemá cit pro herecké obsazení (už ten Bale), nemění rytmus vyprávění, jeho postavy jsou vystavěny účelově, aby zapadly do nějakého konceptu, ať už vypravěčského (vršení opozic) či významového (idea strachu) – motivace tudíž působí příliš mechanicky (Dent) nebo příliš vágně (rozporuplnost Batmana a Jokera). Na tak chatrném základě staví Nolan své scény a celek tak postrádá věrohodnost (koniny typu globálního komplotu Ligy stínů).
Nejen z toho, že postrádá smysl pro humor (když se o to snaží, jde o obligátní velkofilmové „tiky“), je zjevné, že své filmy bere velmi vážně – v tom se podobá svým fanům. Dokáže být temný, pesimistický, „filozofický“ (viz četné myšlenkové výpůjčky, na které v následující scéně zapomene), ale každý náznak nekonvenčnosti vzápětí zneguje svým puberťáctvím (bradavky Katie Holmesovské), hollywoodským audiovizuálním patosem a naivní sentimentálností (vyústění scény se dvěma podminovanými trajekty). Ani Nolan se nedokáže ubránit hollywoodsky pokryteckému zabíjení na efekt, ale zároveň je schopen se dojímat nad rozporuplností hrdiny a lidstva, nad jejich katarzemi k tomu lepšímu z nich.
I ve svých „velkofilmech“ Nolan jako by stále točil nekonvenční malé žánrové filmy. Jsou spíše charakterovými studiemi (bez přesvědčivých postav), které se příliš spoléhají na slova – Nolan myšlenky evokuje jedině dialogy, resp. nadsazenými situacemi ze scénáře, mizanscénu ke komunikaci s divákem nepoužívá –, a vůbec jim chybí rozlet, estetický i prostorový. I oba BATMANI jsou spíše aseptickými „kamršpíly“, ve kterých si padouchové vystačí s hadrem na tváři a o lidech se jenom mluví, zatímco davové scény Nolan prakticky nezná. O to větší má ale potřebu zobrazovat různé stránky a rozpory Superhrdiny – žongluje s nejrůznějšími abstraktními kategoriemi (hrdinství, strachu, asociálnosti, obětování se, spravedlnosti, pomsty) a vydává to za komplexnost. Chtěl bych mít starosti komiksového „geeka“.
Dovršení Nolanovy nelidskosti: jeho Gotham City je mrtvé město, bez života a atmosféry. Nolan své fantastické světy (posledních tří filmů) banalizuje tím, že je psychologizuje (introspekce Wayneova dětského strachu), aktualizuje (narážky na Bushe a boj s terorizmem) a vůbec jim dává šedivou patinu současnosti, resp. bezkrevnost modelového dramatu o mnoha dějstvích. Dle mého je režisérem bez vize žijícím v malém světě svých omezených témat, kterými se mu kupodivu daří zaujmout stále se zvětšující skupinu lidí. Nolan nedělá nic jiného, že hollywoodské nesmysly točí „chytře“ a bere je vážně.
P.S./1/ Pokud někomu tyto argumenty (pamflet, spíš) připadají starosvětské, jeden námět k zamyšlení: co když nejsou dva typy kritiků, starosvětští a moderní ("pokrokoví")? Co když ti moderní prostě ještě nedospěli?
P.S./2/ Co se týče Nolanovy režie, zapomněl jsem zmínit, kterak při důležitých dialozích své postavy pouze otrocky objíždí v kruzích, což Kehr trefně označil jako "další ze znaků líné režie" (podobně jako chronické zoomování v 70. letech). A dodává: "Už nějaký čas mám dojem, že dvěmi ústředními emocemi v hollywoodských filmech jsou hněv a sebelítost, a obojího je v TEMNÉM RYTÍŘI k vidění velkolepě." Proč něco psát, když to chytří lidé napíšou za vás?
6 komentářů:
Se všemi výhradami uvedenými v článku souhlasím. Sám sobě ale kladu otázku proč mám pocit - a nejsem sám - že se ten film do značné míry liší od většiny toho, co v současné době Hollywood nabízí. Není to určitě revoluční počin, ale nepřipadá mi ani jako degrese, ani jako stagnace, a teda úplná marnost.
Ach, velice pěkný, rozumně vystavěný a nakonec pravdivý text (zkrátka druhá strana mince, vkusně napsaná), ovšem klasicky až přehnaně zaujatý vůči "ideologii Hollywoodu". Pokud mluví betelgeuse o tom, že Nolan své filmy staví shora, betelgeuse dělá totéž - dle předsudků už dopředu hájí nějaký koncept (ten je daný už dopředu tím, jaký film sleduje) a jen ho naplňuje. Betelgeuse razí určitý životní postoj a ten pochybně promítá do všeho, zvláště pak do kinematografie.
Druhá věc je ta, že betelgeuse možná dospělý je, ale nese si s sebou známky nedospělé kritiky let 60tých, která filtrovala veškeré filmy přes jméno režiséra - na celý film nahlíží výhradně přes Nolana (což je nesmysl, na Temném rytíři dělalo stovky a tisíce dalších jedinců).
Přičemž reakce na kritiky je příznačná sama o sobě... protože betelguese na divácký masy dávno rezignoval, co ho štve, je obdiv intelektuálů a kritiků nad filmy, které on sám nemůže vystát, jako je tento (sic Bordwell film taktéž kritizoval na blogu). Protože to mu dává pocit, že zbyl na světe fakt sám, že se nemá o co opřít. Hodnoty vymizely.
Samozřejmě je otázka, kde je pravda - co znamená ohlas nad Temným rytířem pro kulturu obecně.
Každopádně text zajímavý, ovšem o degresi bych nemluvil; vždyť betelgeuse hodnotí 60%, tedy o 40% více než Bayův "nedávný opus".
Několik poznámek k tomu druhému PS, sic ten článek Kehra jsem nečetl:
1, Kamera objíždí postavy u dialogů pouze u minima případů (a navíc pokud ti hovoří 4 lidé, jak jinak to chce řešit /?/, přece jen nemůžeš "suše" orámovat jak ve 30. letech). Tvrdím, že v minimálně 85% případů řeší Temný rytíř rozhovory přes klasickou figuru záběr-protizáběr. Docela by mě zajímala ta alternativa, přes jakou by si to autor blogu a pan Kehr přál řešit.
2, Líná režie to určitě není, protože pokud otáčíš kameru třeba v restauraci, musíš kontrolovat celý úhel, tj. všechny lidi, nikdo se ti nesmí dívat do kamery, a právě to musí ohlídat režisér (je to určitá o něco méně obtížnější paralela ke steadicamu). Dále je tabu mít nastaveny postavy zády (stejně jako čelně) ke kameře, to musíš také ohlídat (viz dialog trojice na střeše, kdy je kamera chvíli za světlometem). Musíš ohlídat, kdo ti bude a jak hovořit. Tohle vážně není líná režie. Líný jsou naopak klasický postupy.
Na tomhle blogu se vždy rád pobavím, elitářské kecy pana Batelgeuseho a jeho tolikrát honěné ego dají zabrat koutkům mých úst. Tenhle rozbor geniálního Nolana jenom potvrzuje jeho logiku "Kdo chce bít psa, hůl si najde. A já hledám moc rád." Krok vzad, teoretici všech zemí.
Krouživá kamera jako součást práce s mizanscénou byla použitá třeba v "Terminálu", rozhodně ne v "Temném rytíři", tady je ta výtka oprávněná. A psychologizace oponenta jako součást argumentu většinou spíš pobaví.
To já zase velmi rád poděkuji za ty "elitářské kecy". Nauseu u mě vyvolávají spíš kecy o tom, jak jsou všechny ty "filmy" - lépe to asi vystihuje spojení sledy trikových scén - převratné a posouvají kinematografii dál. To pak má ústní dutina musí odolávat silnému tlaku způsobenému zvednutím žaludečního obsahu do nadmořských výšek, z kterých se před několika hodinami snesl. Jinak si ale taky nemyslím, že by byl Temný rytíř špatným filmem...
Okomentovat