… nemůže být výborný ani dobrý film (3/5), na to jsou ambice tvůrců příliš omezené. Jako film o globální ekologické krizi je filmem především pro přesvědčené, filmem, který je opakem umění: není v něm jediný nejednoznačný ani oponující moment (mluvící hlavy vědců a dalších účinkujících nejsou ani popsány, protože si bez výjimky konvenují, tvoří souvislý a harmonický argumentační proud) a v posledních patnácti minutách, bez pochyby jeho nejslabší části, se stává ryzím politickým programem (připoj se), navíc v typicky americkém optimistickém tónu (změna je možná). Film bych ani nenazval dokumentem (ve smyslu dokladování, svědectví, hledání pravdy skrze film), což ale nezmamená, že by jako fikce byl lživý.
O filmu se zmiňuji proto, abych se vymezil proti dvěma kritickým předsudkům, které se v souvislosti s tímto druhem nepokrytě agitující produkce („agitpropu“) objevují: (a) že „mluvící hlavy“ (statické záběry na sedící hovořící, typicky od hrudi nahoru), mluvíme-li o dokumentech, jsou příznakem ne-filmovosti a (b) že filmy by se měly hodnotit bez ohledu na jejich ideologické vyznání (jako by např. v hypotetické množině filmů velebících Hitlera mohly i být i filmy výborné).
Stejně jako jsou filmy, které považuju za zajímavé výhradně, nebo téměř výhradně, za jejich myšlenkovou inpirativnost, tj. často navzdory tomu, jak jsou natočeny, jejich estetické stránce (typicky ZLOČINY A POKLESKY nebo MANDERLAY), do jisté míry to platilo i o 11. HODINĚ, která přináší některá velmi podnětná podtémata (náš život na fosilní dluh, nutnost právního přehodnocení konceptu soukromého vlastnictví) a nevybavuju si v něm jediný vyloženě falešný tón ve smyslu citové manipulace či demagogie.
Samozřejmě musíte vzít na vědomí fakt, že patřím mezi ony přesvědčené – od svých ideologických východisek se nemůžu oprostit, zároveň jsou ale pouze jedním z hodnotících kritérií. Jakkoli se chci distancovat od oné umělé ideologické neutrálnosti (kritické bezpáteřnosti), která je často pouze alibim pro někoho, kdo ideologii filmu odmítá, protože vyznává jinou, nebo odmítá jakýkoliv angažovaný postoj (a pak končí u toho, že velebí „progresivnost“ či „filmovost“ příkladů současného populárního nihilizmu, jakými jsou WANTED či seriál DEXTER), do jisté míry tento postoj chápu jako snahu o metodickou korektnost.
Na druhé straně totiž stojí ideologičtí komentátoři (zde už nemá smysl mluvit o kriticích ani recenzentech), kteří filmy hodnotí výhradně z pohledu jimi vyznávané ideologie – je to zatím především americký fenomén, příkladem budiž hlupci z okruhu amerických neokonzervativních komentátorů (s vlajkovou lodí v podobě zpravodajského kanálu Fox News) – jednou z posledních obětí jejich primitivně dogmatického čtení se stal AVATAR, mj. pro svou ekologickou agitativnost – , resp. jejich liberálně orientovaní oponenti, kteří se rovněž nedokáží oprostit od svých myšlenkových ghett. Smyslem takových kritik je pouze to, že se dotyčný utvrzuje o správnosti svých názorů (gratuluje si sám sobě) a film mu k tomu slouží jako záminka nebo štempl.
