Buňuel v Mexiku. V únoru proběhne v pražském Ponrepu retrospektiva mexických filmů Luise Buňuela, tj. jeho méně známého období, ve kterém dokázal v rámci komerčního systému točit osobité "zábavné" filmy. Více už Milan Klepikov v úvodu k přehlídce: „Právě skloubení (téměř vždy zdařilé) komerčních požadavků s vyhraněnou filosofickou poetikou dělá z Buñuelovy kvantitativně nejbohatší "prostřední" tvůrčí etapy fenomén ve světové kinematografii vzácný a v latinsko-americké jedinečný.“ Účast je povinná.
xxx
Proč jsou HRANICE OVLÁDÁNÍ lepší WRESTLERA? V této velmi inspirativní debatě z 12. října se to dozvíte, stejně jako náhled do vysvětlení toho, proč se točí stále méně dobrých filmů. Je to mj. tím, že se z filmu neodvratně stává zboží na první použití, s důsledně odstraňovanými nežádoucími důsledky v podobě nepříjemných překvapení na straně diváka (dráždění narativní vágností či zdánlivou absencí smyslu). Jenže to jsou jaksi atributy umění bez uvozovek, které se podle šablon netočí. Jak to vidím já, běžný divák, resp. filmový "nadšenec", je konzument, který, pokud dostane něco jiného, než co čeká, si stěžuje a křičí, zatímco cinefil (= ten, kdo má film rád a proto se předpokládá, že mu i rozumí) bere v potaz i tu možnost, že chyba může být v něm, nikoliv ve filmu. Proto se vyhýbá citovým odsudkům, nekape z něj frustrace „podvedeného“ zákazníka a využívá možnosti opakovaných shlédnutí.
Nevědomí příjemci umění tu byli vždycky, já ale velký problém vidím v tom, že tato racionalizace příjmu (eliminace překvapení, točení filmů podle úspěšných formulí) si čím dál více podrobuje i filmy s nálepkou "umění" a filmové festivaly, jejichž hlavním cílem se stává obrana vlastní instituce, potažmo šíření hygienicky nezávadné dobré nálady a evangelia "dobrých bijáků". Co mnoha "nadšencům" vyčítám, je špatná argumentační kultura, nedostatek pokory a neschopnost rozlišovat mezi dobrým a špatným uměním – Jarmuschův poslední film (4/5) je vším, jenom ne tím špatným.
xxx
Že se točí stále méně dobrých filmů, je dáno i tím, že se nedostává dobrých tvůrců mladších generací a ti staří, na kterých spočívá značná tíha „náplně“ filmových festivalů, jež se s nedostatkem dobrého umění potýkají, umírají – jako nedávno Eric Rohmer (viz Kehrův nekrolog). Že se naopak nikomu nebude stýskat po Harveym Weinsteinovi (ne, že by umřel, pouze jeho vliv upadá), je myslím zjevné – jak dokazuje i tento „dobře míněný“ dopis, ve kterém mladý Weinstein radí Errolu Morrisovi, jak v médiích lépe prezentovat TENKOU MODROU LINII. Aneb „pokud budete nadále nudným, najmu si v New Yorku herce, který se za Errola Morrise bude vydávat.“
