… jsou filmem, který se pravidelně umisťuje mezi prvními v anketách o nejlepší film všech dob, a mnozí kritikové jej označují za vůbec nejlepší, byť s nezbytným „možná“. Jakkoli si tuto pověst pravděpodobně zaslouží – zatím po mě nechtějte, abych se pod ní podepsal –, je v tomto ohledu poněkud nevděčný. Člověku trvá, než si jej jako takový osvojí, pokud vůbec. Bresson napsal: „Vysoce koncentrovaný film ze sebe málokdy vydá to nejlepší už při prvním zhlédnutí.“ (cituje Klepikov ve starším programu Ponrepa). Resnais prohlásil, že film viděl přinejmenším patnáctkrát, a to se psal teprve rok 1944, kdy navíc byla k vidění pouze drasticky zkrácená verze (do téměř původní podoby byl zrestaurován až v roce 1959).
PRAVIDLA HRY se vymykají snadnému nadšení, protože nenabízejí nic, co by takové nadšení vyvolávalo: jasné žánrové zařazení, „silný“ příběh, vděčné emoce, vciťování se bez odcizování nebo dostatečně jednoduchou tezi. Film jsem viděl třikrát na DVD a není sporu o tom, že byl pokaždé lepší. Neberte jako klišé, že zážitek velkého plátna se v tomto případě jeví jako nezbytný; jak píše ve své eseji James Leahy, „energické skupinové herectví, pro něj (pozn. Renoira) charakteristické, se v nízkém rozlišení na malé ploše zdá být často pouhým mumrajem.“
Pro PRAVIDLA HRY to platí o to více, že rej postav, které se ocitnou na venkovském sídle pařížského aristokrata, je klíčový pro významové uchopení filmu. Stejně jako film klouže mezi žánry – je fraškou, melodramatem i tragédií –, prokluzuje vedle sebe na relativně malém prostoru sídla i početný ensámbl postav, mezi nimiž vládnou neméně kluzké (nestálé) vztahy, jež postrádají oporu v podobě upřímnosti a pevných zásad. Co se zpočátku jeví jako společenství řádu a jednoty, se ukazuje být chaosem partikulárních důvodů jednotlivců, resp. tříd („každý má své důvody“, zazní v jednom z dialogů filmu).
Pro mě zázračný paradox PRAVIDEL HRY spočívá v tom, že ony důvody, jež vedou k chaosu, zmaru a smrti, nejsou nutně sobecké nebo zlovolné. Film, v němž Renoir ve své nejvíce pesimistické chvíli – v předvečer druhé světové války – vyjádřil své ohromné zklamání ze stavu tehdejší francouzské společnosti, stejně tak postrádá padoucha. Vina je kolektivní, resp. se na ní podílejí všichni jednotlivci, jakkoli se jednotlivé postavy jeví sympaticky a umějí jednat s ohledem na druhé. Jenže co bychom v jiných kontextech mohli označit za velkodušnost, v tomto filmu vyjadřuje všeobecnou korupci slabosti a pohodlných lží. Chaos plyne i z polovičatosti jednání mezi společenskou nutností a dojmem volnosti (resp. absence jakýchkoliv pravidel).
Film ve své kritičnosti tedy nesahá k obvyklé exaltovanosti "obžaloby", nerozlišuje viníky a oběti. Je příznačné, že tragická smrt v závěru filmu skutečné viníky nemá: dvojice těch, kteří se provinili v kriminálním slova smyslu, splyne se zkroušeným davem a celá tragédie je pánem domu „taktně“ prohlášena za nešťastnou náhodu ("náhodná" je identita oběti, nikoliv akt vraždy, ten vyplynul z nutnosti situace). Kdo může, odchází pryč, zbytek se vrací do sídla; kdyby film pokračoval, musel by připomínat umělé, absurdní logikou řízené, zamrzlé světy typu ANDĚLA ZKÁZY nebo LONI V MARIENBADU - že se od těchto filmů diametrálně liší (tónem, angažovaností), je dáno tím, že je odděluje zkušenost druhé světové války.
Pro svět PRAVIDEL HRY, jež si ještě udržuje fasádu smysluplného, přirozeného řádu, je příznačné, že dvě základní třídní společenství, pánové a sloužící, mají k sobě fyzicky nesmírně blízko a přitom jsou si vzdálená ve svém pohroužení do rolí a „her“ (viz vrcholná scéna lovu, jež našla svůj dílčí odkaz v Saurově HONU). Umělost, mechaničnost (chápej: společenského uspořádání a rituálů) je jedním z klíčových motivů filmu; pán domu, sympatický slaboch, který by nejraději nikomu neubližoval, tj. o ničem nerozhodoval, zahání svou nudu tím, že sbírá hrací skříňky a jiné mechanické hračky.
Páni jsou tedy hodní, resp. neškodní v tom, jak se věnují vlastním hrám (lovu, divadlu, klevetám), přesto – nebo právě proto – sloužící na jejich upadající, formálně udržovanou autoritu odpovídají latentní třídní nenávistí, jíž otevřeně uplatňují s oportunismem jim vlastním. Ani jedna ze tříd není nevinná – sloužící se zdají být odrazem pánů, s vlastní hiearchií, fraškami a mýty (antisemitismem), jenom podoby se liší. Pán domu nachází svého dvojníka v nejnižším ze sloužících, pytlákovi z jeho pozemků, kterého si oblíbil a najal, aniž by ho smysluplně zaměstnal. Ani jeden si nemůže pomoci, co se jejich slabosti pro ženy týče, a výrazně tak pomáhají roztáčet kolotoč událostí, jejichž „první linií“ je manželské podvádění.
Svět PRAVIDEL HRY je světem, ze kterého se vytratila podstata, tedy přirozená autorita, upřímnost a rozhodnost, ale není schopen si to připustit, hraje nadále podle „pravidel hry“. Projevuje se to kolektivní neurózou: nikdo nechce druhé ranit, proto se raději předstírá, lže a střílí ze zálohy. Tím, kdo to odnese náhodou a přitom je po „zásluze“ potrestán, je postava, jíž je ráznost a vzletnost nejvíce vlastní, přestože se ani ona nedokáže vyvarovat polovičatosti ve svém jednání.
Výše uvedené na formální rovině vyjadřuje polyrytmičnost, jež je hlavním principem organizujícím jak vyprávěcí strukturu, tak pohyb postav unvnitř záběrů – jak spolu "flirtují" a jak se míjejí. Ve svých nejsilnějších momentech mi tato choreografie „mimoběžnosti“ připomněla filmy Jacquese Tatiho. Sdělnost uvnitř záběru Renoir jako obykle rozšiřuje prostředky hloubky pole, delší stopáže záběrů a pohybů kamery, která zachytává do záběru vše, co je na scéně důležité a existuje ve vzájemné souvislosti, byť si je fyzicky vzdálené.
Film kritický se tak stává i filmem krásným – se svou vlastní vrstvou potěšení, která ovšem není na významovém plánu nezávislá, čili samoúčelná, naopak jej odráží a doplňuje. Pokud by tedy někdo považoval Renoira za příklad průzračně humanistického, tím pádem pro studium méně zajímavého tvůrce, který „měl rád lidi“, tak v případě PRAVIDEL HRY se ve své touze po formálních komplexnostech a významových zákrutách může plně realizovat. Pro Renoira byl humanismus nikoliv tezí, ale tvůrčí metodou.
