Albert Brooks, u nás trestuhodně podceňovaný komediograf, se zdá být vyřízený i v Americe, soudě dle délky intervalů mezi jeho režijními počiny a jejich upadajícím ohlasem. A přitom je to nespravedlivé, zvláště pokud ho srovnáme s Woodym Allenem, méně talentovaným tvůrcem, který točí v průměru jeden film za rok a udržuje si setrvačnou diváckou přízeň. Kdo má tu možnost, nechť využije toho, že HBO v těchto měsících uvádí jeden z Brooksových nejlepších filmů, ZTRACENI V AMERICE (4/5), satiru o středostavovském manželském páru, který radikálně přehodnotí svůj materiální způsob života, aby naplnil mladické ideály z revolučních šedesátých let, ovšem v mezích existenčních návyků, které si mezitím přisvojil, tzv. na jistotu.
Brooksovy komedie se na první pohled mohou jevit jako poněkud plané. Když Česká televize před lety uváděla jejich retrospektivu, nijak mě nenadchly, ovšem výše zmíněný titul v mých očích po letech velmi stoupl. Allena, kterého mám naopak rád méně než dříve, Brooks překonával alespoň ve dvou ohledech: (1) byl mnohem zajímavější režisér, jeho dlouhé záběry měly velkou vyjadřovací schopnost, věděl, kam postavit kameru, zatímco Allen i ve svých oficiálně mistrovských filmech (od ANNIE HALLOVÉ po ZLOČINY A POKLESKY) stavěl kameru tam, kde mu to dalo nejméně práce s režijní koncepcí scény (jeho záběry byly dlouhé, aby nemusel moc stříhat); (2) zatímco se Allen uvrtal do vděčných stereotypů, byť s vlastním patentem, hermetického světa newyorských intelektuálů, Brooks chodil více do hloubky a nehrál tolik na vnějškové komické efekty. Když Allen využíval behaviorální rozpornosti svých postav ke komedii, Brooks prostřednictvím komedie pozoroval jejich vnitřní rozpory a reflektoval skrze ně širší společenské souvislosti. Když Allen točil filmy o New Yorku, Brooks (jako tvůrce z Los Angeles) je točil o celé Americe. Už z famózní jízdy pod úvodními titulky ZTRACENI V AMERICE poznáte, že na Brooksovi něco je (nebo bylo).
xxx
Při brouzdání „kapslovými“ recenzemi, které po sobě zanechali Dave Kehr a Jonathan Rosenbaum ze svých historických angažmá pro týdeník Chicago Reader – co do kvantity, přesnosti a praktičnosti je považuju za naprosto zásadní pomůcku při prvotním ohledávání filmů – jsem narazil na Rosenbaumovu podezřele pozitivní recenzi Hřebejkovy KRÁSKY V NESNÁZÍCH. Film jsem sice nikdy neviděl, ale pamatuju si, že její ohlas byl u nás rozporuplný, o lidovém konsenzu nemluvě.
Nabízejí se dvě vysvětlení: Buď jsou Češi při hodnocení svého „oficiálního umělce“ v zajetí ustálených stereotypů a názorové rigidity, nebo se americký kritik, jeden z nejúctyhodnějších, ocitnul mimo svůj „rybník“ a v cizím společenském a kinematografickém kontextu ulpěl na povrchních kvalitách – v tomto případě na liberálních dobrých úmyslech v podobě témat „třídních rozdílů a pravičácké netolerance v České Republice“. Vzhledem k tomu, že se Rosenbaumovi líbilo i HOREM PÁDEM, film, který jsem svého času viděl, kloním se spíš k druhé variantě. Zdá se, že "svému" Brooksovi rozumí Rosenbaum lépe.
Nebo se nabízí ještě jedno vysvětlení: že americká kritika si cení více tvůrčích ambicí, byť ne zcela úspěšných, než úspěchů v malém měřítku (PELÍŠKY). Každopádně ale platí, že jakýkoliv pohled zvenčí je ku prospěchu věci, i kdyby se měl obrátit proti jeho původci a svědčit o jeho celkem pochopitelných omezeních.
