Přestože OTÁZKA VINY (Příspěvek k německé otázce) od Karla Jasperse se filmu vůbec netýká, je zřejmé, že pravidla správné mravní rozpravy jsou použitelná i při analýze filmů, které se mravními otázkami zabývají; Jaspers ve své knize - mimo jiné - taková pravidla (etiku mravní debaty) rozvádí na případu viny života v nacistickém režimu. Je samozřejmé, že jeho závěry o odpovědnosti jednotlivce za režim, ve kterém žije, lze aplikovat minimálně na jiné totalitní společnosti, přizpůsobit je odlišným kontextům (nacistické Německo bylo přece jen mezním a díky tomu v některých aspektech „zjednodušeným“ příkladem). Kniha k takovým přenosům dává dostatečný pojmový a metodický aparát, učí jak v rámci mravní rozpravy správně myslet, rozlišovat neslučitelné.
Jaspers rozlišuje viny, které v případě proviněného jednotlivce soudí jiní (kriminální a politická), a viny, ze kterých se jedinec zodpovídá pouze sám sobě, pokud má o to vůbec zájem (morální a metafyzická). Konkrétně morální vinu tedy nelze někomu vnucovat – pokud se někdo vyjadřuje k vině druhého, činí tak na základě pocitu sounáležitosti, Jaspersovými slovy lásky, nebo na obranu (viník se považuje za nevinného a útočí na druhé). Jaspers tedy odmítá moralismus, který vychází z vadné motivace kritizujícího – ten moralizuje, protože se chce vůči viníkovi vymezit, resp. jej ovládat, jeho cílem je tudiž moc. Důležité je, že uvědomění si vlastní viny se má stát předpokladem pro rozvoj (proměnu) člověka; je to tedy pozitivní, ozdravný proces, který nemá člověka paralyzovat.
Dalšími nástrahami souvisejícími s mravní rozpravou jsou účelová relativizace či falešná objektivnost. Při posuzování viny mohou přicházet v úvahu polehčující okolnosti, tj. přihlíží se k okolnostem, za kterých vina vznikla, resp. je možné vinu dle různých okolností stupňovat, ale přitom se nesmí pouštět ze zřetele účel, utápět se v příliš širokých kontextech viny. V daném případě to znamená, že Němci (individua, nikoliv jako národ) byli vinni bez ohledu na to, jaké geopolitické okolnosti předcházely druhé světové válce (počínaje tou první), resp. jakých činů se během války dopouštěli spojenci. Vina spojenců na rozpoutání či způsobu vedení války je odlišná věc – jejich vlastní viny jim to nebere, není však možné jednou vinou podmiňovat druhou a tím tu druhou nivelizovat.
Pokud se mám vrátit k filmu, byť ve formě osobní asociace, tak následující citát mi jako zadnice na hrnec sedl jako antiteze Allenovy mravní rozpravy ve ZLOČINECH A POKLESCÍCH; ta mi před pár měsíci při sledování filmu přišla jako velmi inspirativní, z odstupu ji ale vnímám jako poněkud malichernou (pro připomenutí, v této rozpravě šlo o rozpor mezi pravidly mravného chování, jak je předepisuje náboženství, a tím, že tato pravidla nejsou realistická, tj. lidé se jimi ve skutečnosti neřídí):
„Neboť realita neznamená v lidských věcech ještě pravdu. Proti této realitě je spíše třeba postavit jinou realitu. A zda tu tato druhá realita bude, to záleží na vůli člověka. Každý musí ve své svobodě vědět, kde stojí a co chce.“ (s. 59, překlad Jiří Navrátil)
A pak, že morálka není sexy…
