V již zveřejněném programu letošního Febiofestu je moře filmů. Z nich jen zlomek si s sebou nese jasný příslib kvality v podobě prověřeného tvůrce a/nebo spolehlivého kritického zdroje; to nejlepší z prověřených filmů, ačkoliv jsem některé ještě neviděl, uvádím níže. Z výběru jsem vyřadil filmy, které zároveň vstupují do regulérní distribuce (mezi nimi jednoznačně ční africké SVĚTLO z roku 1987 zakoupené Národním filmovým archívem). Co se neprověřené většiny dramaturgie Febiofestu týče, tu nechám festivalovým objevitelům – sám mezi ně už nepatřím, resp. určitě ne v podmínkách těchto maximalistických přehlídek, které "berou všechno".
Prověřené tipy:
FANTASTICKÝ PAN LIŠÁK (Anderson)
MANŽELSTVÍ MARIE BRAUNOVÉ (Fassbinder)
MARKÝZA Z O… (Rohmer)
UTRPENÍ PAN ORLEÁNSKÉ (Dreyer)
VZDÁLENÉ HLASY, KLIDNÉ ŽIVOTY (Davies)
… plus pod čarou HVĚZDO ZÁŘIVÁ (Campionová) a ZVÍTĚZIT (Bellocchio)
… a z té spousty titulů na riziko jako černý kůň SOUMRAK TANAKY (Funahaši).
Co se Rohmerova filmu týče, zde bych chtěl po loňské zkušenosti upozornit, že Febiofest, resp. multiplex, jehož sálů festival využívá, neumí promítat filmy natočené ve formátu 1:1,38 (poměr výšky a délky obrazu), tj. formátu, který byl od nástupu zvuku až do nástupu širokoúhlých filmů v 50. letech standardem amerického filmového průmyslu, ale dnes se v kinech téměř nevyskytuje. Jednu z výjimek představoval až do konce života právě Rohmer, pro něhož to byla kardinální estetická volba (širokoúhlé filmy zejména „neumějí“ detaily tváří, nechávají díry po stranách obrazu). Proto když dojde na to, že ryze komerční kino dostane do rukou film v tomto „akademickém“ formátu, na který není technicky vybavené, zakryje promítač části obrazu nahoře a dole (aby vyhověl širokoúhlému zadání), čehož nejvíce viditelným důsledkem jsou seříznuté části hlav postav, třeba i včetně očí!
Dramaturg Febiofestu (tuším Přemysl Martínek) před rokem na mou námitku reagoval jako na „hnidopišství“ a problém v podstatě popřel, čímž potvrdil, že pokud se z kultury stane instituce, je jejím prvním cílem obrana sebe sama, a člověk, aby hledal útěchtu v tom, že lepší je něco než nic. Ale tak se dá omluvit všechno. Minimálně by snad šlo tyto projekce přemístit do Ponrepa, kde to se starými filmy po technické stránce umějí a kam jsou na ně zvyklí chodit i diváci (nemluvě teď o jeho vlastních problémech). Febiofest v tomto připomíná spíše velkopodnik, který se s kontexty projekcí příliš netrápí, hlavně, že to jede. Níže ještě přikládám Rosenbaumovo vysvětlení totoho problému z roku 1993, které nepřekládám:
"But if you think people are getting more of the movie now than they could 42 years ago, you’re mistaken. The running time is longer, but thanks to current movie-projection habits, close to 25 percent of every frame is missing at most screenings. The aspect ratio of the original movie — the relationship between the height and width of the frame — is 1:1.38, the standard ratio of all Hollywood movies in 1951. But the ratio of this movie as it was projected in Pipers Alley last weekend was 1:1.85, the standard ratio of most current movies. This means that both the top and bottom sections of every frame were masked off, with the result that the actors were frequently cut off at their foreheads, and some of the screen credits were shorn off. (…)
I first thought this grotesquerie was a function of the primitive projection setup, but discovered that it’s a limitation of most theaters across the globe. In Chicago, for instance, proper projection of older films can be expected at the Film Center and the Music Box, which have the proper lenses and masking equipment. But at most commercial houses the odds are that any movie made before 1953 — when ‘Scope and wide-screen ratios took over — won’t be shown correctly."
