Todd Haynes představuje po Jarmuschovi pravděpodoobně to nejlepší, co přineslo vzepětí amerického nezávislého filmu v 80. a 90. letech. Na rozdíl od většiny tzv. nezávislých neulpívá na nenáročné empatii, diváckém populismu a banalitě vztahových historek, jejichž jediným alibi vůči hlavnímu proudu Hollywoodu je pouze to, že se jeví být ze života, tj. civilnější a tématicky otevřenější (navíc se z této “pravdivosti” stalo klišé a žánr). Na rozdíl od Jarmusche je Haynesova inteligence více intelektuální: rozumově ve svých filmech vystavuje struktury vyprávění a významů, analyzuje znaky (vystudoval sémiotiku), zejména ve vztahu k homosexualitě, a opakovaně využívá umělosti (ve smyslu mizanscény a odkazů na jiné žánry a specifické filmové styly) pro účel brechtovské dekonstrukce totální fikce - cílem není vciťování, ale analýza daných společenských jevů skrze jejich vnímání.
JED (4/5) je v tomto velmi typickým a zároveň velmi povedeným Haynesovým filmem. Pro mě představuje téměř vrchol možností intelektuálního filmu, který se brání povrchové emocionalitě, přesto mu emoce není cizí – je to ovšem emoce, do které divák není manipulován, naopak si ji sám musí vydobýt zpoza konceptuálního chladu, ze složité motivistické a stylistické struktury filmu; vzniká postupně tím, že motivy filmu, opakované a variované, začínají pozvolna vytvářet významy, čehož podmínkou je právě rozumová práce a zájem diváka. Identifikace není možná bez poznání, až tehdy se z trojice hrdinů JEDu stávají bytosti hodné našeho citu – osvojujeme si je – , ovšem nikoliv jako individua, ale jako typy: jako typy ve specifickém konfliktu se společností a se sebou.
Specifickým konfliktem je v tomto případě stigmatizace a to, nakolik znak (konkrétně homosexuality) poznamenává samotného označeného. Film se skládá ze tří příběhů, které Haynes prolíná způsobem, který není mechanický (přizpůsobuje se aktuálním rytmickým a významovým potřebám filmu). Všechny tři jsou variacemi na dané téma – leimotivem filmu je dialektika oběti a agresora, resp. masochismu a sadismu – a přitom jsou jiné, i zde platí, že repetice určitého motivu v jiném významovém a žánrovém kontextu (černobílá béčková paranoia, vězeňské drama, paradokument s mluvícími hlavami) nikdy nepůsobí mechanicky, doplňují se. Nejsem příznivcem tzv. queer cinema, protože mám pocit, že jediným ospravedlněním existence takových filmů je často pouze jejich tématická jinakost, JED ale takový není – nejde o programově „teploušský“ film.
Zatímco někteří Haynesovi příznivci považují SAMETOVOU EXTÁZI (3/5) za kulminaci Haynesovy tvorby po JEDu a SAFE (jeho průlomovém díle), já mezi ně rozhodně nepatřím. Haynes vždy vsázel na nadbytek znaků (obrazů), konfliktních a tím vytvářejících ambivalentní (nejednoznačné) významy, v tomto případě se ale jedná vyloženě o přemíru. S filmem mám podobný problém jako s Haynesovou nedávnou dylanovskou skládačkou BEZE MĚ: kde se haynesovská konceptuálnost dostala na půdu popu (popkultury), nechala se příliš svést povrchy na úkor analýzy, stala se sémiotickým, ale vyprázdněným videoklipem. Z filmu jsem nabyl dojmu, že glam-rock byl především ve znamení pozérství a bezbřehého práva na sebeurčení, vzkaz "chtěli jsme změnit svět" vyzní falešně; ona umělost zůstala bez účelu (viz pokus o vytvoření mýtu věčného dandyho, který glam-rockové hedonisty spojuje s Oscarem Wildeem, resp. haynesovským archetypem malého chlapce, který se vzpírá sexuální klasifikaci).
A DALEKO DO NEBE (4+/5) konečně představuje vrchol Haynesovy tvorby. Stejně jako SAFE, další film s Julianne Mooreovou v hlavní roli, má nejblíže ke konvenčnímu vyprávění, jde koneckonců o tvůrčí poctu melodramatům Douglase Sirka. Jenže po Sirkově vzoru se odehrává ve stylizované realitě, v níž se barvy, stylistické prostředky (podhledy, křivé záběry) i pohledy postav stávají znaky, které skládají obraz hrdinky jako konstruktu společenských tlaků a očekávání (patriarchálních, třídních, rasových). Opět tedy platí, že postava je vystavěna rozumově, není snadné ji úplně přijmout, i ona je spojená s určitou dávkou umělosti (předstírání), citovost filmu se projevuje nepřímo přes barevné kódy a hudební leimotiv – odcizení je tedy příznačné pro fikční realitu filmu i film samotný. DALEKO DO NEBE není strhující film ve smyslu naprostého prolnutí postavy, tématu a formy (postava je spíše prostředkem, didaktickou pomůckou), ale přinejmenším jako pastva pro oči – zejména pro působivé kontrasty studených a teplých barev, v záběru i v čase – nemá v post-klasickém Hollywoodu obdoby.
