
Když byla nedávno řeč o vlivu Billyho Wildera na tvorbu bratří Coenů, to samé, byť v menším měřítku, lze říct o Prestonu Sturgesovi, u nás utajenému velkému komediografovi klasického Hollywoodu. Inspirace spočívá ve verbálním důvtipu a bohaté slovní zásobě, v hlubší rovině pak v ironických komentářích k povaze a osudu člověka (nejpříměji se tato inspirace projevuje v Coenovic ZÁSKOKU).
Hlavní rozdíl pak spočívá v tom, že sturgesovský cynismus se nikdy nezvrhává ve škodolibost, aneb poznání chyb člověka nevylučuje empatii. Ovšem Sturges měl oproti Wilderovi tu smůlu, že jeho tvůrčí vzepětí trvalo několik let – během druhé světové války. Zatímco Wilderovi se podařilo převést inspiraci do rutiny a tu obměňovat nápady dobrého producenta, Sturges zkrátka vyhořel. Jeho poválečné pokusy o nalezení původní inspirace byly spíše křečí a provázel je krach i v osobním životě.

Dalším z poznávacích znamení tvůrce je až „nepravděpodobné“, ale účelné spojení existenciální hloubky a verbální sofistikovanosti s hrubozrnnou fyzickou komedií (slapstickem). V případě Strugese se nejedná ani tak o populismus, jako o prostředek, jak spojit hloubku s povrchem, převést tragédii do frašky. Mísení vysokého a nízkého je pro Sturgese typické: na jedné straně velké příběhy (např. ZÁZRAK V MORGANOVĚ POTOCE jako podvratná variace na mýtus o neposkvrněném početí), na straně druhé často malé poměry (lidé, maloměsto), do kterých jsou velké příběhy adaptovány.
Pro Sturgesovy filmy je typické téma osudu – snad s výjimkou romantických komedií, kde jde trochu o něco jiného: o cyklický návrat k původní, ale narušené osudové lásce skrze opakování rituálu svedení. Malí hrdinové se ocitají ve víru osudu, arbitrárních zvratů štěstěny (oběma směry), jež jsou na člověka doslova „uvaleny“; pokud představa amerického snu vychází z teze, že člověk má osud ve svých rukou, Sturgesovy filmy tuto tezi rázně popírají. Tím, že má sturgesovský happy-end povahu zázraku, je dobrý konec nutně ironický.
Sturgesovy filmy jsou ryzími komediemi, ale vědomí malé moci člověka nad svým osudem a nedosažitelnosti konečného štěstí je jako pouhou eskapistickou zábavu vylučuje. Frenetické tempo a třeštění jsou maskou truchlivého poznání, jakkoliv zůstávají komediemi v tom smyslu, že „mejdan“ se nikdy nezastaví. Poznání oné neschopnosti se skrývá za optimistickou činorodostí malého člověka. A když optimismus dojde, pomůže zásah shůry.

Filmy Prestona Sturgese zjevně spojuje vědomí toho, kam obyčejný člověk ve světě patří, čili vědomí hiearchie tříd a štěstí. Boháč bývá někým, kdo vstupuje jako deux ex machina do osudu hrdinů (loterie ve VÁNOCÍCH V ČERVENCI, kouzelný bohatý dědeček v PŘÍBĚHU Z PALM BEACH, LADY EVA pronikající mezi novoanglickou smetánku jako falešná anglická šlechtična), čili zprostředkovává hrdinům „výtah ke štěstí“ – jinak je ale svět bohatých obyčejnému smrtelníkovi nedosažitelný. A taky „střelený“: komicky zdenegerovaný Olymp, zbavený přirozených instinktů přežití, které Sturges – realista nebo cynik – uměl ocenit.
Filmy: LADY EVA (4+/5), SULLIVANOVY CESTY, PŘÍBĚH Z PALM BEACH, ZÁZRAK V MORGANOVĚ POTOCE (vše 4/5)