Ne, toto téma s filmem nesouvisí. Leda že bych film zredukoval na komerční „events“, které právě v létě přicházejí týden co týden do kin a vytvářejí tak nepřetržitý proud událostí, které „musíte vidět“ (čerstvý případ filmu TEMNÝ RYTÍŘ POVSTAL, jež se navíc díky šílenci, který nihilismus předchozího dílu vzal jaksi doslova, stal událostí i zpravodajskou). Režie otevíracího ceremoniálu OH se ujal Danny Boyle a potvrdil tak, že mu žádná „výzva“ není cizí. A do třetice: je příznačné pro kýč medializovaného sportu, že si vypůjčuje hudbu hollywoodských podívaných k umělé heroizaci sportu. Namachrovaná fikce nemůže obstát testu koktavé skutečnosti, známe to minimálně ze zkušenosti se sportovci nucenými komentovat své výkony; vidíme, jak si sportovci osvojili profesní floskule („hrát svou hru“ a „užívat si“) a fádní sebereferenční popisnost (popište svůj gól).
Sportovní akce tedy rozhodně není „bojem“, „bitvou“, ani „válkou“, za které ji vydává Robert Záruba. Profesionální sportovci jsou lidé jako druzí, setrvávají v nijak lichotivé – natož romantické – závislosti na sportovním provozu (svazech a sponzorech). Hrdinové jsou „svobodní“ zaměstanci: říct „ne“ tzv. olympijské myšlence v její současné praxi je téměř nemožné, popřeli by tím dlouhodobě a systematicky budované kariéry, oběti = investice sportu. Vrcholoví sportovci jsou především nosiči reklamních vzkazů a specialisty na sport, na které společnost přesouvá („outsourcing“) vlastní tělesnou aktivitu, aby se mohla jen dívat. Tedy nikoliv hrdinové – je to podobná iluze, jako když jsme považovali herce za svědomí národa (než se začali taky prodávat).
xxx
OH jsou veliké; jejich kritika by se tedy mohla jevit jako malost. Jenže: pokud se říká, že dnešní doba postrádá velké vize, olympijská praxe jí rozhodně není. OH nejsou něčím, co by současnou společnost přesahovalo, naopak dokonale zhušťuje mnoho z jejích současných sklonů – v měřítku a intenzitě, jež vyvolávají nevolnost (minimálně ve smyslu kocoviny, pokud se vystavujete celodennímu televiznímu pokrytí OH). To, že se praxe OH dostala do určité defenzívy legitimity – a s ní spojeného protiútoku (OH si rozvracet nedáme) –, dokazuje důraz, jaký se klade na jinakost londýnských her (poučenost z předchozích chyb) a na osud sousedství londýnského East Endu, ve kterých byly postaveny olympijský stadión a vesnice.
Stalo se pravidlem, že za ohnisko OH bývá zvolena nejvíce zanedbaná část daného města s cílem tuto část patřičně „zregenerovat"; historie ukazuje, že tato obnova probíhala spíše na úkor než ve prospěch jejích stávajících obyvatel – ve smyslu sklonu k etnickému a sociálnímu „čištění“ a homogenizující „gentrifikace“ (proměny osobitosti místa, včetně negativních projevů počínaje kriminálními, na dobrou adresu pro mladé městské profesionály). Otázkou zůstává, zda se historie bude opakovat a péče o East End a jeho obyvatele nebude pouze rétorická: neskončí s koncem OH.
xxx
Co na OH působí nejabsurdněji, je kontrast krátkého trvání události (necelé tři týdny) a mnohdy dlouhodobých důsledků: pro čtvrť, město, veřejné rozpočty. Na rozdíl od filmových podívaných, jež se stále více odehrávají ve virtuálních světech a jsou ryze soukromou záležitostí, jsou důsledky OH pohříchu hmotné a veřejně sdílené. Na předimenzovanosti OH se projevuje bankrot doby, která skutečné veřejné náklady poměřuje s často efemérními veřejnými výnosy (typu přínosu pro turistiku, zlatého telete doby zacílené na služby); konkrétní výnosy žel bývají spíše soukromé a více než místnímu podnikání prospívají velkým vlastníkům kapitálu.
Jaké jsou tedy sklony, jež se v OH zhmotňují, jaké jsou kýče – pokřivené ideje – události? Začíná to olympijskou myšlenkou, z níž dávno vyprchal původní étos; příkladem budiž jistý český podnikatel ve stavebnictví, jež se ve jménu myšlenky dovolával vzkříšení projektu konání OH u nás. Co se stalo ze sportu na OH? Supermarket sportovních disciplín, barvitých, ale vlastně zaměnitelných, a mediálních příběhů na jedno použití. Počítání medailí. Stále sílící komercionalizace myšlenky je zřejmá z přehlídky sponzorů, kteří buď zastupují „junk food“ nebo představují společnosti s etickými škraloupy (BP, Dow Chemical, Rio Tinto), jež má dotek olympijské myšlenky „vyčistit“ – tito sponzoři si dočasně koupí, tedy zprivatizují, olympijské logo (nesmí ho využívat nikdo jiný). S marketingovou čistotou souvisí i „greenwashing“ – londýnské OH jsou údajně nezelenější –, tedy iluzorní očištění výrobku myšlenkou ekologickou. OH by byly nejzelenější, kdyby se vůbec nekonaly.
Řeč byla o gentrifikaci, jež se schovává za bohulibost obnovy, nebo revitalizace, zanedbaných městských částí. V nejhorší podobě vede pouze k expanzi podnikatelských příležitostí (pro developery, realitní investory) ve městě, na čemž se město ochotně podílí budováním infrastruktury a čištěním problémových elementů (zločinu, veřejného sexu, bezdomovectví) – ve jménu představ místních zastupitelů o „hezčím městě“, podpoře zaměstanosti (míst v nákupních střediscích a jiných služeb „yuppíkům“) a turistické atraktivnosti. Ruku v ruce s urbanistickou obnovou jde architektonický utopismus, tedy pyšné projektování městských monumentů (pomníků architektů) a pomyslných urbanistických rájů, ve kterých estetika vytlačuje smysl. Neustálé nutkání postavit něco nového dostává alibi prestiže a pokroku.
xxx
To nejabsurdnější a nejmrazivější na aktuálních OH ovšem představuje zbytnění myšlenky „bezpečnosti“ a z ní žijícího bezpečnostního průmyslu, tedy soukromých bezpečnostních agentur a výrobců bezpečnostních technologií a dalších forem zajištění – nejvíce neblahého důsledku 11.září 2001, kdy strach z vnějšího ohrožení se propojuje s pocitem ohrožení vnitřního, včetně strachu bohatých o svůj majetek (důsledek: jeho neprostupné „ohrazování“). Údajná hrozba je všudypřítomná, teroristou se může stát každý.
Ve Velké Británii – v tomto smyslu mají aktuální OH zřetelně britský akcent – je trend ještě zesílen hloupnutím veřejné sféry, jež se vedle posedlostí bezpečností (množení bezpečnostních kamer, jasná přednost represi před prevencí) a Camerona projevuje trendem k privatizaci veřejných statků. Případ společnosti G4S ukazuje, že stát, který si z důvodu údajné úspory nákladů najme soukromou společnost, ji není schopen – jako agenta veřejného zájmu – kontrolovat, část služeb si tedy stejně musí dodat sám, nemluvě o důsledku v podobě odcizení veřejné služby občanům. Myšlenka, že by v budoucnu i služby policie měly být „outsourcované“ soukromým agenturám, jíž cituje tento článek, je z říše orwellovských distopií, ale bohužel mi připadá jako přirozené prodloužení současného trendu.
Jistě, citovaný článek – stejně jako jiné vyhraněné kritiky na adresu OH – se mohou jevit jako alarmistické, ne-li rovnou hysterické. Realita v Londýně, předolympijském i současném, bude nepochybně působit mnohem neškodněji; je to ale především směřování trendů, než jejich stále ještě rozředěná intenzita, co působí jako varování. A jak bylo řečeno, OH mají „dar“ dané sklony zhušťovat a působit věštecky (podíl OH v Aténách na řeckém bankrotu).
Je možné, že étos olympijské myšlenky, na dnešní dobu přece jen anachronický, nahradila myšlenka věčného pokroku: viz pýcha našich veřejnoprávních médií, které si fetišisticky libují v rozšíření pokrytí OH. Samu událost zjevně považují na bohatou studnici zajímavostí; pokud k nim dolehnou ozvuky kritických argumentů, tak je integrují a neutralizují jako další zajímavost. Cena práv k OH je pro komerční stanice prohibitivně vysoká a tak se z OH stal „veřejný zájem“.
xxx
Na OH se více než na jiných událostech, u kterých pro mě míra ještě nepřetekla (fotbalové turnaje, filmové festivaly), ukazuje, že doba směřuje k masovosti a velikášství. Trocha dobré myšlenky a původního étosu (olympijské myšlenky, městské obnovy, šíření kultury) je v ekonomice rozsahu kompromitována spoustou neetického a nekulturního balastu, který jde proti podstatě události. Dobré věci jsou sponzorovány; od sportu či kultury vede zkratka k bufetu.
