18. června 2018

ÚTĚK (Sam Peckinpah, 1972)

Ve snímku o rok mladším než STRAŠÁCI zpracoval Peckinpah námět manželské krize a téma ženské proradnosti v odlehčeném tónu romantické komedie, byť maskované kriminální zápletkou. Tvůrce tím alespoň v rámci snímku překonal svou mizogynii: přestože ženina nevěra, zrada a několik kiksů, kterých se na společném útěku dopustí, krajně napínají trpělivost muže, udrží dvojici pospolu vnitřní logika scénáře od mladého Waltera Hilla. Ostré hrany tvůrce obrousil cinefil.

Hill elegantně spojil podžánry kriminálního a romantického filmu (heist film, comedy of remarriage) tím, že manželku vtáhl do kriminální zápletky jako manželova komplice. Než pár na útěku dorazí k mexické hranici, dokáže film „dialektickým“ vyrovnáváním předností a záporů obou pohlaví najít rovnocenný a udržitelný způsob jejich soužití. Oproti hrdince NITĚ Z PŘÍZRAKŮ ale žena zůstává poměrně pasivní, jejich postavení se samovolně vyrovnává s tím, jak pomíjí potřeba násilí (panství muže). Ve vztahu ke kriminálnímu žánru popírá film daná klišé (v závěru odkoupený, nikoliv uloupený automobil, happy end).

Elegantnost utopického konceptu a ploché, papírové dialogy – typický nedostatek píšících akčních tvůrců – dávají vzniknout milému, měkkému a spíše neškodnému filmu. Jediná, do několika dílčích výměn rozprostřená hádka, jíž hrdinové spolu vedou napříč filmem, se namísto pádných sdělení skládá z bublin („To není žádná hra! - „Všechno je jen hra.“). Výsledkem jsou málo prokreslené schránky daných typů a významový posun směrem ke smíření tak přesvědčí pouze na té nejobecnější úrovni – jako kladný příklad soužití pohlaví. 

Film připomene poslední Hitchcockův snímek RODINNÉ SPIKNUTÍ tím, jak nechá pár hrdinů zdvojit jinou dvojicí jako jejich křivým zrcadlem. Co bylo u Hitchcocka zdrojem podvratnosti – v čem je "náš" pár lepší než ten druhý? –, v případě Peckinpaha pouze potvrdí elitní postavení dvojice hrdinů. Bývá-li pro tvůrce typická kolize řádných a podřadných postav, v ideálním případě jejich splynutí (BALADA O CABLE HOGUEOVI), potom „stín“ hrdinů v podobě křiváka a štětky, jež v tomto snímku putují v jejich patách, nepřekročí úroveň karikatury partnerského soužití. Nepřinesou ani náznak morálního neklidu. 

Paralelismus vrůstá do formy filmu jako její základní princip, ať už v podobě působivých montáží či mnohem volněji prolínáním dějů obou dvojic, a platí za hlavní přednost filmu. Zato ztvárnění násilí nepřekročí spíše pokryteckou rutinu tvůrce: k opuštění násilí dojde až poté, co vyvrcholí masakrem v hotýlku nedaleko mexických hranic; fascinaci násilím zpomalováním jeho důsledků opakovaně vyvažují lakonické prostřihy na děti, které mu přihlížejí… Násilí končí na hranici, za kterou začíná svoboda, aneb divertimento podle Peckinpaha. [TV]