Na rozdíl od minule zmiňovaného Bergmana můžu o Antonionim říct, že jeho filmy ve mně s opakovanými shlédnutími na hodnotě získávají. Pamatuju si, jakou frustraci u mě před lety vzbudil abstraktní – z hlediska melodramatické dramaturgie nesmyslný – závěr ZATMĚNÍ. Nyní prohlašuju, že těch posledních cca. pět minut patří k nejlepším momentům, které kdy Antonioni natočil. Zatímco DOBRODRUŽSTVÍ se ještě mohlo jakž takž označit za „love story“, jejíž katarze ponechala oba milence v centru filmu, jakkoli stvrzení jejich lásky vyznělo kompromisně, v ZATMĚNÍ hrdinka tak dlouho přešlapuje mezi láskou a její nemožností, že na závěr na místo slíbené schůzky vůbec nedorazí. Zatímco o kus filmu dříve byl tentýž prostor (vč. téhož komparzu, kulis a rekvizit) definovaný její přítomností, nyní ho definuje – a především osvobozuje – její absence; co dříve bylo „pouhou“ kulisou jejího citového těkání, nyní absence této marnosti projasňuje. Hrdinka je pryč a my se můžeme věnovat lidem, detailům a drobným akcím, které by diktátem dramaturgie, resp. „důležitosti“ mizascény (tj. podrobení prostoru do role metafory hrdinčina stavu) byly odsunuty do pozadí nebo by se na plátně neobjevily vůbec. Místo toho se nám dostalo luxusu zážitku z plynutí prostoru bez dramatu a zatmění bez „významu“.
Vznikl opravdu krásný a nikoliv svévolný závěr: sledovat hrdinku, jak řekněme tucekrát přepíná mezi stavy radosti (eufórie bytí) a úzkosti (odcizení vztahů), přešlapuje v lásce / nelásce k tomu nejméně sympatickému muži na světě – Delonovi v roli burzovního obchodníka, který si dělá starost o stav karosérie svého auta, ne mrtvolu v něm, aneb povrchního workoholika, který na rozdíl od ní nemá na nic čas a ovládá jí cizí jazyk (burzovního překřikování) –, to nelze zakončit jinak než tím, že necháme hrdinku prostě vynechat:) Geniální a navíc (jako montáž) výborně zrealizované. Když ale odhlédnu od estetické stránky filmu, ani Antonioniho hrdinka ani jeho zobrazení zlomu v komunikaci moderní civilizace na mě trvale, tj. s účinkem trvajícím déle po shlédnutí filmu, nezapůsobily zdaleka tak jako zobrazení civilizačního zlomu a medvědů jako lhostejných zabijáků ve výborném filmu Wernera Herzoga GRIZZLY MAN, který tímto vřele doporučuju.
Herzoga řadím k jednomu z mála následovníků velkých filmových režisérů (typu Renoira, Bressona nebo Ozua), kterým byly cizí jakékoliv „pretensions“ – moc pěkný anglický výraz (má-li v tomto kontextu ustálený český výraz, pak ho neznám) spojující v sobě významy ambice a předstírání, nebo s pomocí citace ze slovníku Merriam-Webster charakterizovaný „obvykle neopodstatněnými nebo nadměrnými nároky (týkajícími se hodnoty či postavení)“. Já chápu „pretensions“ jako domýšlivé ambice, ideologické, literární, stylistické či jiné, které tvůrce do filmů dosazuje shora, jako a priori existující záměry, pro tvůrce velmi důležité a jako takové v díle velmi zdůrazňované. Opačným přístupem je stavba filmu zespoda, organickým rozvíjením jeho základní fyzické matérie, tj. snímané reality vč. herců, o ideové (významové) a stylistické aspirace tvůrce, přičemž matérie a aspirace by se měly ovlivňovat oboustranně, platnost druhého průběžně kontrolovat, resp. přizpůsobovat jeho konfrontaci se snímanou realitou. Opakem domýšlivosti jsou tedy filmařova pokora a otevřené oči.
V případě Herzogova filmu jsou výchozí fyzickou matérií Treadwellovy kamerové záznamy a jeho tragický konec, a dále Herzogem natočené výpovědi svědků, expertů a Treadwellových blízkých. Treadwell, neúspěšný herec a přešlý alkoholik, se stal dobrovolným azylantem v divoké aljašské přírodě a samozvaným ochráncem medvědů; zamiloval se do nich do té míry, že se chtěl stát jedním z nich a natolik překročil hranici mezi oběma druhy, že ho jeden z nich i s přítelkyní rozsápal a pozřel... Jistě, film je ovlivněný Herzogovým a priori existujícím „mindsetem“, jeho opakující se tezí o přírodě jako fascinující, ale nepřátelské a kruté síle. Přesto k Treadwellově odkazu přistupuje s maximální otevřeností a citlivostí, jakkoli byl excentrický Treadwell snadným cílem: z cynického a přízemního pohledu Středoevropana to byl typicky americký cvok. Spojené státy, tolik prostoupené nenávistí na rozdíl od Evropy definované především kulturně, nikoliv třídně nebo sociálně, jsou typické svými kulturními extrémy: jedinci, kteří nedokážou uspět v běžném životě, končí jako hrdí vydědenci a vášniví asociálové schopní si najít svou jedinečnost v těch nejnemožnějších kulturních disciplínách počínaje střílením do lidí a konče odmítnutím civilizace ve prospěch života v divoké přírodě. Ano, Treadwell byl ve svém přesvědčení stejně nesnesitelný jako jiní „ozáření“ Američané – afektovaný, exhibicionistický, narcisistický, mesiášský, paranoidní –, přesto o nic méně hodný pozornosti, právě naopak: jako tragická verze lidského hledání sebe sama.
Herzog je schopen Treadwellův romantický přístup k divoké přírodě a jeho predátorům bez skupulí zkritizovat, protože zaujímá opačný názor: kde Treadwell hledal harmonii, vidí skeptický Herzog „chaos, nepřátelství a vraždění“. Stejně tak ale dokáže ocenit Treadwellův filmařský „drajv“, systematičnost a skrytou poezii jeho záběrů; především ho ale fascinují pohnutky, které člověka vedou k natolik radikálnímu (a pomýlenému) návratu k přírodě – v tomto ohledu není Treadwell prvním z herzogovských vyděděnců, kteří se rozhodli vnutit svou vůli, resp. otisknout běsi své duše panenské přírodě. Ve vztahu k přírodě není Herzog ani ekologem, ani romantikem, ani naturalistou - příroda by pro něj neměla význam bez přítomnosti člověka. Stejně jako v jeho jiných filmech i zde platí: člověk nezkoumá přírodu kolem sebe, zkoumá především „přírodu“ (viz dvojjaký význam anglického „nature“) uvnitř sebe. Lidské dobývání přírody je aktem introspekce, v případě Treadwella možná směšným, ale především fascinujícím a tragickým.
P.S. Program Ponrepa na měsíc listopad nabízí retrospektivy dalších „darlings“ světového filmu, tj. salónních ambicí prostých režisérů, a přitom nijak snadných k užívání. Chrise Markera teprve začínám objevovat a docela to bolí, protože jeho témata – zejm. času, paměti a vzpomínek – patří k těm nejabstraktnějším a nutí mě přemýšlet;( Co se Jacquese Tatiho týče, ten pro mě miláčkem už je, i když jeho formalistní komedie taky nejsou pro každého (slovy Američanů to nejsou komedie „funny ha ha“, tj. k popukání). Více o něm snad přístě. Do té doby můžete přemýšlet, do koho se v jedné z anotací z listopadového programu Ponrepa trefuje dramaturg kina Milan Klepikov, jinak inspirativní to pán (mj. z textů Iluminace), v jedné z jeho typicky zdrcujících narážek: „Nevelká skupina horlivých obhájců snímku se rekrutovala z řady těch kritiků, kteří nás učí, že do filmů se nemáme vžívat, ale ´užívat´ si je z vědátorské analytické distance; tato smutná kritická odrůda vybujela nedávno i u nás. To, že Bergman právě touto species pohrdá ze všeho nejvíc, je neřešitelným dilematem milého filmu A CO VŠECHNY TY ŽENY.“ ?!
Žádné komentáře:
Okomentovat