14. října 2007
"Sešity o kinematografii", které neplýtvají papírem
Dnes začnu Cahiers du cinema a skončím americkým režisérem Jamesem Grayem. Na stránky snad nejvlivnějšího seriózně kritického filmového časopisu všech dob odkazuju vpravo ve svém odkazníku. Jeho elektronickou edici považuju za stejně převratnou jako jeho historii; doufám, že nápad prodávat kompletní texty v elektronické podobě se vydavateli vyplatí a stane se inspirací pro další podobné časopisy (zejm. americké typu Film Commentu), které jsou našincům dostupné přes pár knihoven – pokud si je tedy sami nepředplatí. Původem samozřejmě francouzský časopis je elektronicky dostupný v anglickém překladu, a to v šikovné aplikaci umožňují pohodlné listování, zvětšování a tištění stránek (nikoli práci přímo s texty) a za cenu 35 Eur za ročník (tj. za 11 běžných a dvě zvláštní čísla, každé v rozsahu necelých 100 stránek téměř bez reklam).
Vyplatí se to? Pro čtenáře místních obdobných časopisů myslím ano, pro čtenáře Cinemy určitě ne. Články kritiků v Cahiers jsou – ve francouzské tradici a víc než v našich intelektuálských časopisech – poměrně ezoterické, čili jako by řekla „lidovka“ Křivánková, čtenář nemusí nutně vědět, co chtěl kritik říct (a přidala by floskuli „intelektuálské onanie“). Kritiky Cahiers mají málo společného s kompletistickým recenzováním takové Cinemy, občas se zdají vyloženě vágní: zvláště v kratších textech se často zaměřují na jediný implicitní nebo ještě lépe symptomatický význam filmu [např. kratičký text k poslednímu HARRYMU POTTEROVI se skoro celý věnuje paralele zápletky a aktuální politické situace ve Velké Británii; tvůrci by se určitě zasmáli], resp. na komplexní otázky typu způsobu reprezentace reality nebo smyslu zvoleného filmového stylu.
Co se mi na cahiersovských recenzích líbí, je redakční politika spočívající v tom, že daný film, resp. tvůrce hodnotí k nim pokud možno nejpříznivěji naladěný kritik, tj. daný text si nedělá nárok na reprezentativnost (k filmům se pak hvězdičkami vyjádří i ostatní kritici), což ani není možné, vzhledem k velké rozkolísanosti názorů na méně jednoznačné filmy. Časopis se tak vyhýbá efektu „reality show“, tj. drbání filmu tak, aby se u toho bavil jak kritik, tak čtenář. A v Cahiers především mají rádi film, aniž by si to museli věšet na obálku, včetně filmů žánrových a amerických, a zároveň neztrácejí čas s pre-pubescentními banalitami typu TRANSFORMERS. Určitě tedy od Cahiers nečekejte deníkářskou vulgaritu, žurnalistický přístup Cinemy, nerudnost (event. pomýlenost) takového Jaroše nebo rejžkovské plivání jedu, jakkoli zábavné. Stejně tak si dovolím říct, že jejich názory a texty jsou – logicky – nutně vyzrálejší než v převážně "učňovském" Cinepuru a naopak méně akademické, do sebe zahleděné, než si to pamatuju z některých kritik Filmu a doby.
Sám některým, zejména kratším recenzím, u kterých na rozvedení tezí není ani místo, v anglickém znění moc nerozumím. Mnohem inspirativnější jsou pro mě delší, tématické články (v jednom čísle např. o Godardově DĚJINÁCH FILMU, v dalším o Lynchově MĚSTEČKU TWIN PEAKS). Tím nejinspirativnějším, čím na mě stránky Cahiers zatím dýchly, byla série článků na téma „malých filmů“ (minor movies), jež jsou v podstatě teoretickou apoteózou posledních děl progresivních amerických tvůrců, jmenovitě Finchera, Tarantina, Van Santa, Shyamalana, Friedkina a bratří Coenů. Koncept „malého filmu“ se inspiroval konceptem „malé literatury“ Deleuze a Guattariho, kteří se zase inspirovali díly Franze Kafky a jeho vzdoru vůči vysokému, metaforickému umění.
Pro metaforické umění je vše konkrétní (postava, děj) odkazem na univerzální: metaforou o světě, lidstvu, obecných myšlenkách a emocích. „Velké umění“ myslí globálně a v symbolech, zatímco „malé umění“ myslí lokálně a se symboly sice pracuje, ale jsou daleko „hustší“, méně průhledné. Jinými slovy: takové filmové obrazy neobsahují skryté významy určené k dékodování, významy jsou říkány přímo, postavy je prožívají na vlastní kůži, ve svém vlastním, lokálním prostoru (typicky v motelovém pokoji nebo přívěsu). Úplně konkrétně: autor série článku Hervé Aubron rozděluje u Hitchcocka jeho "velké“ filmy (VERTIGO a NA SEVER SEVEROZÁPADNÍ LINKOU) a ty „malé“, které následovaly (PSYCHO, PTÁCI): mrtvá matka ve sklepě Normana Batese na nic neodkazuje, nic neznamená, prostě tam je. O Fincherově ZODIACOVI pak Aubron píše: „[Film] virální teror nealegorizuje, on je jím prostoupen, jeho forma je zdeformovaná, není odkázaná na řídící fabuli.“
Tyto texty sice považuju za inspirativní, v případě ZODIACA a AUTO ZABIJÁKA, které jsem zatím jediné viděl, ale ne za natolik přesvědčivé, abych tyto filmy plně docenil. Ačkoliv Aubronovi jejich slabiny do jeho konceptu zapadají, pro mě zůstávají přílišná stopáž a ledabyle vystavěný syžet jednoho a protahované brebentění slečen druhého stále argumenty proti, jakkoli přízemní se mohou zdát. Jsem příliš poznamenán ideálem "dobrého vyprávění" v klasické podobě, v němž syžet a forma pracují společně a průhledně za účelem budování významů. Aubron se proti vybroušenosti formy vyhrazuje svou zmínkou o WE OWN THE NIGHT, novém filmu Jamese Graye , s odkazem na „neurotiky neo-klasického perfekcionizmu a s ním souvisejících matic rodinných vztahů“ (a „pocitů viny“, jak Aubron dodává o kus dál, které „malé filmy“ neznají). Aubronův názor sice není nijak výlučný, upozorňuju ale, že Francouzi své revoluční geny občas hůře kontrolují a v názorech na americké filmy se od zámořských, byť obdobně osvícených kritiků liší (klasicky třeba v případě komedií Jerryho Lewise).
Grayově filmu, který měl v pátek premiéru v amerických kinech, pro mě klíčová periodika (Village Voice, Eye WEEKLY) výrazně pochválila, kritik Dennis Lim označil jeho tvůrce za jednoho z "posledních klasicistních amerických režisérů" a auterista Kehr by se určitě taky přidal. Adam Nayman z eye WEEKLY v recenzi k filmu na schizma mezi francouzskou a americkou kritikou přímo naráží: „[Filmu] se letos v jinak k Amíkům přátelským Cannes dostalo špatného přijetí. Zatímco filmy od údajných inovátorů typu Quentina Tarantina, Guse Van Santa a Davida Finchera byly přijímány s nadšením, Grayův nepokrytě emocionální policejní thriller odmítli, dokonce strhali, za jimi vnímanou konvenčnost. Jenže Grayovy filmy (dále MALÁ ODĚSA a THE YARDS) jsou všechno jenom ne ordinérní. Jako výrazně syrové a bezvadně zahrané jsou jedinečné tím, že nepotřebují podpěry v podobě kritických konstrukcí. Ční vysoko na základě svých vlastních kvalit.“
Nutno dodat, že rozporuplné bylo kritické přijetí i v Americe (Rotten Tomatoes: 54%) a film tak podpírají zejména internetoví fanoušci (IMDb: zatím 77%). Už teď si troufám tvrdit, že WE OWN THE NIGHT se ukáže být jedním z těch stylem neokázalých a zápletkou povědomých filmů, jež jsou cenné právě pro svou nenápadnou, ale inspirovanou klasickou formu a nezříkají se emocí. Jak tvrdím já, žádné příběhy nejsou dost omleté na to, aby se v rukou správného režiséra nedaly říct znovu a nenudily. Ale na to, abychom film posoudili i u nás v kinech, si musíme počkat až do příštího února, a to jestli vůbec (distribuce: Palace Cinemas). I tak režisérovi pouhých tří filmů přeju, aby se jeho film ve Státech komerčně ujal...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
"Sešity o kinematografii", které neplýtvají papírem" Betle, ty seš číslo. Neovlivnila tento článek tvoje nová známost? Nebo fakt, že nesdílíš s ostatními názory na Transformery? Poslal bych tě ěnkam, ale zdejší cenzura mi to nedovoluje... dostatečně. Betelgeuse transforming in Marek Slovák. Nedík.
Okomentovat