Jak vidět, někteří z milovníků TRANSFORMERS nejen že nestačí držet krok s tímto blogem, ale možná ani nevědí, co jsou dobré filmy. Proto je nutné začít znovu a od základů, což znamená v minulosti. Sobotní Filmové návraty se po úlitbě kompletistickým maniakům série o Růžovém partnerovi vracejí k zásadním filmům klasického Hollywoodu, konkrétně žánru filmu noir. A začínají velmi zostra, jednou z nejzákladnějších noirovek: Premingerovou LAUROU (27/10, 10:00). Otto Preminger patřil k výrazným, byť u nás relativně málo známým hollywoodským auteurům, sice příčku pod panteonem těch nejlepších (Hitchcockem, Hawksem, Fordem a dalšími), přesto dostatečně schopným a výrazným na to, aby si dokázal vybudovat vlastní tématickou a stylistickou značku. Premingerovou specialitou byly výrazná mizanscéna a plastická kamera: Preminger viděl postavy jako součásti (ne-li vězně) svého prostředí a tyto vazby výborně vizualizoval právě kamerovými pohyby zasazenými do – na Hollywood té doby – relativně dlouhých záběrů. I Preminger dokázal říkat víc, než se divák dověděl z dialogů, a to jej řadí mezi mistry filmové režie.
LAURA není výjimkou a jako jeden z nejlepších Premingerových filmů představuje ideální start pro objevování jeho filmografie. Příběh obsesivního vztahu několika mužů k jediné ženě Preminger nádherně akcentuje např. slavnou scénou, v níž kamera společně s hrdinou-detektivem procházejí prostorem Lauřina bytu (opatřeným jejím obrazem a četnými zrcadly) a doslova si jej ohmatávají... Týden po LAUŘE přijde na řadu POLIBEK SMRTI (3/11, 9:55) Henryho Hathawaye s Richardem Widmarkem tehdy debutujícím v roli hihňajícího se psychopatického vraha. Zatímco LAURA patří k té expresivnější (více delirické) větvi filmu noir, střízlivý řemeslník Hathaway svůj film natočil v alternativním pseudokomumentárním stylu – a jako takový bude velmi pravděpodobně méně zásadním příspěvkem k žánru. Uvidíme, jaké další noirovky nám pamětnická dramaturgie ČT2 připravila – čím hlubším se její fond ukáže, tím spíše věnuju žánru jeden z dalších příspěvků...
Vedle Filmových návratů po dlouhé době překvapil i čtvrteční Filmový klub: většinou spíš populární umění střídá umění výběrové v podání Alexandra Sokurova. Dalším oslím můstkem mezi noirovým začátkem příspěvku a tímto ruským režisérem by byla délka záběrů – Sokurovovy záběry jsou samozřejmě mnohem delší než Premingerovy, oba ale patří k těm režisérům, kteří před střihem upřednostňují mizanscénu. Mimo jiné jsem velmi zvědavý na RUSKOU ARCHU, film jediného záběru, který pro mě v roce 2002 v Karlových Varech představoval do značné míry bolestný zážitek. Např. pro Alenu Prokopovou je to 100% film; jak jsem to tehdy viděl já, klidně bych cca 90 minut tohoto sváru západní a ruské duše zasazené do petrohradské Ermitáže vyměnil za posledních 5 minut, kdy kamera konečně vyleze z paláce ven a ukáže onu ruskou duši v její vizuální, němé kráse.
Od té doby jsem viděl dva jiné Sokurovy filmy a zejména jeho – zatím předposlední a v souladu s názvem i „nejteplejší“ – SLUNCE ukázalo, že čas věnovaný Sokurovovi se vyplácí. Svým důrazem na dlouhé záběry a potlačením dějovosti ve prospěch „příběhů“ uvnitř záběrů [budování vztahu mezi plíživými pohyby kamery, postavami a scénou: co záběr to malá „epika“] se podobá Tarkovskému a Tarrovi, ale bez jejich metafyzických ambic. Sokurov je mnohem intimnější, ocenění jeho filmů tak stojí především na předpokladu trpělivosti a citlivosti.
A co oslí můstek mezi Sokurovem a Ingmarem Bergmanem? Žádný mě nenapadá. K Bergmanovi se vracím, protože se k němu tento měsíc vrátilo (a ještě vracet bude) kino Ponrepo s retrospektivou jeho raných filmů, tj. těch před LESNÍMI JAHODAMI z roku 1957, prvním z jeho průlomových filmů. Milan Klepikov ve svých poznámkách k filmům píše, že „mnoho diváků si s Bergmanem spojuje transcendentální trýzeň a psychické dusno, i když je to hrubě zjednodušující klišé“, a z uváděných filmů nejvíce vyzdvihuje ČEKAJÍCÍ ŽENY (1952, v Ponrepu v pondělí 22.10. ve 20:00), VEČER KEJLKÍŘŮ (1953) a LÉTO S MONIKOU (1952), které velmi inspirovalo filmaře-kritiky francouzské nové vlny. S Klepikovovou námitkou vůči bergmanovskému klišé lze souhlasit jen do té míry, že klišé nevystihuje Bergmanovu tvorbu v celé její celistvosti, ale pouze nejznámější etapu zejména 60.let. Přesto: ani Bergmanovy rané filmy, jakkoli se jeví uvolněnějšími a lehčími (tónem i stylem), nejsou něčím, co by odkaz Bergmana zásadně přepisovalo, lámalo jeho filmografii vejpůl jako den a noc.
Letní láska z LÉTA Z MONIKOU má málo společného s lehkostí a atmosférou Francouzů Renoira nebo Rohmera: Bergmanova práce s přírodou je velmi statická a prostá krásy, protože na rozdíl od přírody ho zajímají pouze temné tóny (trhliny) vztahu samotného; příroda – stejně jako láska, mládí, ženské tělo – jsou prostoupeny klaustrofobní neurózou, stávají se pomíjivými ještě dříve, než je Bergman odsoudí k destruktivním důsledkům trvání. VEČER KEJKLÍŘŮ nabízí na Bergmana jedny z nejúchvatnějších vizuálních momentů (detaily tváří, zrcadla, odkazy na němý film), ideově je však stejně přízemní jako mnoho dalších Bergmanů, byť se ohání existencializmem: Katarzí v příběhu opakovaného ponižování kejklířských milenců se stane kulka pro starého medvěda a návrat ke status quo [partnerská pokušení a příležitosti ke změně dopadají jako příležítosti k dalšímu ponižování, oba „spálení“ se tak vracejí k sobě – z lásky nebo nutnosti?]. Navíc v dlouhé scéně, v níž si mužský hrdina prochází přibližně pěti změnami nálad, se přesně ukazuje, že ani přes impresivní filmařské efekty Bergman nikdy nedokázal překonat svou teatrální podstatu. Jak jsem psal už dřív: víc terapie než umění, víc divadlo než film. Takže zase zpátky k Premingerovi a Sokurovovi...
Žádné komentáře:
Okomentovat