Filmasia 3

Asijský filmový festival v Praze je na promítané filmy nejcennější a pro cinefila nejpřínosnější specializovanou filmovou přehlídkou u nás. Zatímco minulý ročník byl především ve znamení moderních mistrů asijského filmu ve smyslu umění – v čele s Hou Hsiao-hsienem, ve srovnání s nímž je takový Kim Ki-duk umělcem pro chudé –, letos organizátoři zdánlivě slevili v ambicích ve prospěch současného hongkongského a jihokorejského žánrového filmu. Jenom zdánlivě: jak minulý rok zely sály často poloprázdnotou, asijský žánrový film má pozici paradoxně ještě obtížnější. Šáloví a károvaně-kalhotoví intelektuálové, studenti humanitních škol a kultury chtiví měšťané, čili „hard-core“ festivalové publikum, žánrové filmy ostentativně ignorují, fanoušci hollywoodských filmů zase asijskému eskapizmu často nerozumějí a tím pádem ho přehlížejí.

Čím to? Argumenty typu „vždyť jsou (Asiaté) všichni stejní“ nebo „divně hrají“ považuju za vyloženě podřadné, ať už pramení z rasizmu, kulturní nadutosti nebo prostě blbosti, tak jednoduché to ale není. Asijské, jakkoli „konzumní“ filmy jsou prostě jiné – stejně jako kdokoliv vyrostlý na Hollywoodu se postupně musí naučit „číst“ filmy s odlišnými diváckými vzorci (evropský art-film, klasický Hollywood, nemluvě o abstraktním filmu), nevidím důvod, aby to samé neplatilo o asijském filmu, který se od západního standardu liší způsobem a rychlostí vyprávění, a především vyvěrá z výrazně odlišné kultury.

V čem jsou asijské žánrové filmy jiné?
>> Více procvičují mozek, ať už elementárními kognitivními procesy [kdo je kdo: zejména u ansámblových a historických filmů musí člověk napínat pozornost, aby se ve všech postavách zorientoval, na základě exotických jmen a drobných rozdílů v rysech] nebo třeba orientací ve zběsile plynoucí akci, jakkoli přehledně natočené;
>> jsou rychlejší a to nejen v akci, ale i ve „vatě“ mezi ní – asijské filmy méně psychologizují (ve smyslu drobnokreslení vývoje postav), mnohem spíše používají charakterové zkratky, a o to jsou emoce nadsazenější a intenzivnější, jejich paleta bohatší, často se „lámou“ jedna do druhé;
>> zejména jihokorejské filmy působí, jako že jsou „špatně vyprávěné“ (ani to samozřejmě nelze vyloučit), tj. bezuzdně využívají každé možnosti k vyprávění, bez ohledu na jednotu žánru nebo tónu – jsou např. schopné plynule přecházet mezi vážně míněným patosem, ironií a parodií, jejich záměry se tím pádem hůře čtou;
>> zatímco západní žánrové filmy jsou často buď průzračně vykalkulované nebo se tváří důležitě (honosí se druhými plány), neokázalá žánrová poezie přežívá především v Asii, jakkoli „dospělé“ západní duši může přijít naivní nebo přehnaná (typicky viz hyperbolická, až do absurdit nadsazená akce);
>> Asiaté jsou natolik otevření, prostí škatulkujících předsudků, že s tradičními žánrovými schématy bezuzdně experimentují, kombinují je a neváhají je – spíše za účelem zmnožení narativních možností než se seriózní ambicí – kombinovat s tématy a postupy, které my považujeme za umělecké (typicky existenciálními metaforami převedenými do akce, navíc klidně ironizovanými).

I ve mně asijské filmy před rokem, dvěma vyvolávaly nepochopení, ne-li vyloženě frustraci, dnes můžu říct, že za tímto nedoceněním byly ze dvou třetin kulturní rozdíly a divácký nezvyk a z jedné čtvrtiny kritický odstup, který naopak pomáhá. Ale ať už se diváci třetí Filmasie budou rekrutovat z hrstky cinefilů (kteří dobře vědí, kde dnes hledat ty nejlepší filmy) nebo „geeků“ libujících si v jinakosti nebo autentických Asiatů, je mi to jedno. Platí jen houšť...

P.S. Filmy Filmasie 3, které byste měli vidět (dle abecedy):
BLÁZEN A STRÁŽCI POŘÁDKU /osvěžující alternativa thrillerovému adrenalinu: lehká vztahová komedie ze života pochůzkářů/
JEDNA NOC V MONGKONGU /podle jednoho ze zasvěceně fanouškovských zdrojů ve své době - rok 2004 – od VOLAVKY nejlepší hongkonský film /
JSEM CYBORG, ALE TO NEVADÍ /překvapení pro fanoušky tvůrce OLD BOYe: divný film téměř bez násilí/
NAPROSTO NEOČEKÁVANĚ /film v produkci Johnnyho Toa, mix policejního thrilleru a romantické komedie/
ŠÍLENÝ DETEKTIV /detektivní film, jaký jste ještě neviděli, od (spolu)režiséra Johnnyho Toa/
ŠPINAVÉ ULICE /údajně jedna z nejlepších jihokorejských gangsterek této dekády/
ŽELEZNÝ TROJÚHELNÍK /na papíru ideální projekt svádějící dohromady tři hongkongské režisérské legendy, Toa, Harka a Lama, ve výsledku prý spíše zklamání, ale i tak: experimentální žánrový film, ze kterého vás bude svědit mozek/

BEOWULF: chvála mizanscény

Je spíše výjimkou, aby Davea Kehra, jednu z mých kritických múz, schopnou psát o filmech tak, že je člověk opravdu dostane chuť vidět (dovednost opět spíše výjimečná), natolik zaujal a dokonce „posednul“ velký studiový film. BEOWULFOVI se to povedlo. V případě Kehra to zase tak překvapivé není, protože je (a) příznivcem režiséra Roberta Zemeckise, (b) maniakem mizanscény [zde už několikrát zmiňovaný termín, jehož výklady, viz moc pěkně Wikipedia, se různí; mizanscéna je režie uvnitř filmového záběru – nezahrnuje tedy střih – využívající celý obsah prostoru záběru k expresivním účelům: je dynamickou interakcí (1) herců, jejich postavení, pohybů a gest, (2) výtvarné složky záběru, tj. dekorace, rekvizit, exteriéru atd., (3) kamery, jejího postavení, pohybů a úhlů, dávající emoční hodnotu tomu, co postavy „podle papíru“ říkají, prožívají nebo si myslí; zatímco ve francouzštině termín splývá s režií jako takovou, pro auteuristy je mizanscéna vyšší formou režie – jsou režiséři vůči mizanscéně „imunní“, tj. soustředí se pouze na to, co herci říkají, jak se tváří a kde stojí, možnosti filmového prostoru ignorují, jejich režie je statická a bez přidané emoční hodnoty]. Tedy zatímco mně se při některých scénách Aronofského FONTÁNY chtělo umřít, pro Kehra to byl jeden z filmů roku, protože mu jeho mizanscéna připomněla muzikály Vincenta Minnelliho. Stejně tak jsme se (na dálku) rozešli v názoru na POTOMKY DĚTÍ, u nichž byl Kehr natolik uschvácen jeho dlouhými, složitě komponovanými záběry, že podle něj by zahanbily i Tarkovského.

Po létě lobotomizovaných drahých filmů je fascinující číst, jak zkušený Kehr po prvním shlédnutí BEOWULFA není schopen říct víc než pár kusých postřehů, a prostě ho musí vidět znovu! Kehr film označuje za „Zemeckisův vůbec nejtemnější a nejvíc mizantropický film – do té míry, že z jeho konečné podoby vyloučil lidskou přítomnost a ukončil tím vývoj, který započal násilným znetvořením těl ve SMRT JÍ SLUŠÍ a zoufalým útěkem před lidskou společností ve FALEŠNÉ HŘE S KRÁLÍKEM ROGEREM a FORRESTU GUMPOVI.“ K formální stránce filmu Kehr dodává: „S pomocí technologie záznamu obrazu (´performance capture´) dovádí Zemeckis svůj mix realizmu a karikatury, který definoval jeho filmy už počínaje I WANNA HOLD YOUR HAND, do nových výšek; teď se ale zdá, že více než manipulace lidských těl ho zajímá objevovat složité prostory (ještě složitější obohacením o prvek 3-D) a fantasticky propracované pohyby kamery, osvobozené od fyzické přítomnosti skutečné kamery. Jako cvičení v čisté mizanscéně film doslova nemá konkurenci a nemůžu se dočkat, až ho uvidím podruhé.“ Tak, co půjdete na BEOWULFA? Připadá vám takové psaní o filmu inspirativní, nebo se raději plížíte bahnem argumentační přízemnosti a „geekovského“ nedostatku empatie (jak léta ukazuje „barbar“ tuzemského psaní o filmu, František Fuka)? Doufám, že z Kehrova nadšení nebude další FONTÁNA, ale nemůžu se dočkat...

Dny žabobraní

Festival francouzského filmu (22/11 – 28/11) jde do sebe a z přehlídky pro měšťany, kteří párkrát do roka nasytí svůj filmově-kulturní apetit „bulvárním uměním“ (znáte to: hořkosladké komedie, vztahové studie a kostýmní biografie), se pomalu stává skutečný svátek francouzského filmu. Stejně jako evropská přehlídka i tento festival – konkrétně v „soutěžní“ sekci – nabízí většinou filmy, které stěží rozšíří váš estetický obzor, ale na rozdíl od ní si dobře uvědomuje, že to nejlepší ve francouzském filmu již většinou bylo natočeno. Letos festival ve svých výletech do minulosti brousí v obou protipólech francouzské kvality: na jedné straně v žánrových filmech, tj. zejm. policejních filmech (drama z roku 1981 SVĚDEK) a solidních komediích, které Francouzi zejména v 70. letech chrlili jako na běžícím pásu (filmový maraton veseloher s Pierrem Richardem), na straně druhé v nové vlně, která revitalizovala nejen francouzské filmové umění. Dva z novovlnných veteránů, Jacques Rivette a Claude Chabrol, se k mému překvapení dostali do „soutěže“, další dva je podporují ve filmové retrospektivě (Rohmerovo KOLÍNKO SLEČNY CLAIRE), resp. z DVD (Godardův BLÁZNIVÝ PETŘÍČEK). Ano, organizátoři vedle distribučních (před)premiér zabrousili i do nabídky francouzských filmů na tomto plebejském médiu: i když zejména Godardův křiklavě barevný PETŘÍČEK se na velkém plátně bude tvářit vyblitě, alespoň se přehlídce podařilo šťastně vypíchnout zejména KOMISAŘE, policejní film dělající čest tradici existenciálně a procedurálně laděných galských kriminálek.

Opět si neodpustím žebříček mnou vnímaných hlavních atrakcí festivalu, do níž jsem nezahrnul filmy, které v kině uvidíme jindy a jinde (Buňuelův NENÁPADNÝ PŮVAB BURŽOAZIE a velmi probíraný dospělý animáč PERSEPOLIS) nebo jsou dostupné na DVD, které se svým výrazně horším rozlišením (než v případě filmové kopie) je přece jen rovnocennějším partnerem televizním obrazovkám:

#5 > STARÁ PUŠKA
Režisér Robert Enrico platil v 60. letech za slibného žánrového režiséra – jeho DOBRODRUZI z roku 1967 mi to velmi potvrdili –, otázkou je, nakolik jím zůstal i v době natočení tohoho filmu s výborným hodnocením na ČSFD. Očekávání mi kazí dva varovné signály: (a) nejsem zvlášť příznivcem francouzských (ani jiných) válečných dramat, (b) film získal Cézara za nejlepší film.

#4 > REKVIEM ZA BILLYHO KIDA
I tady si možná nabíhám, protože o tomto filmu nevím skoro nic. Můžu jen doufat, že se mu podařilo navázat na tradici Francouzů jako jasnozřivých objevitelů často skryté poezie Spojených států: „dokumentární western“ vyprávěný Krisem Kristoffersonem je poctou Divokému západu a krajině Nového Mexika.

#3 > ROZPOLCENÁ DÍVKA
Claude Chabrol se může pochlubit až allenovskou produktivitou a vytrvalostí, s níž obráží svůj tradiční žánr: typicky galskou odrůdu kriminálního dramatu, na povrchu chladného, zdánlivě apatického, ve skutečnosti ale nenápadně angažovaného díky Chabrolovým autorským vkladům v podobě černého humoru a společenských komentářů. Chabrol si na rozdíl od Allena svou formu poměrně drží a ROZPOLCENÁ DÍVKA by měla patřit k jeho lepším filmům.

#2 > NESAHEJTE NA SEKERU!
I Rivette má své nejlepší filmy za sebou, jeho novinky ale stále patří mezi události (už tím, že na rozdíl od Chabrola si s nimi dává na čas). Jeho poslední je kratší, než jsme u Rivetta zvyklí (137 minut), a vydává se do kostýmní minulosti za adaptací románu Honoré de Balzaca, milovaného autora Rivetta a taky třeba Truffauta. Rozhodně nečekejte opulentní kostýmní drama: jak nás učili tvůrci nové vlny, na to, aby věrně evokoval zašlé časy, film prostě nemá a tak si musí vystačit s „málem“... v tomto případě s několika herci, Balzacovými dialogy, rivettovskou magickou, ale neokázalou mizanscénou a pomalým plynutím času.

#1 > KOLÍNKO SLEČNY CLAIRE
Film dospělejší, než by naznačoval jeho mazlivý český překlad, byl pro mě událostí ještě v mém ignorantském období a na televizní obrazovce. Film vládne neskutečnou efektivitou – podíl výkonu (atmosféry, smyslnosti vztahu, přirozenosti hereckých výkonů) a vstupů (dvou herců povídajích si u moře a jinak nic) stojí na maximu stupnice, jejíž dno mezitím ucpal Michael Bay. Film patří do cyklu Rohmerových Morálních povídek: morálním dilematem hrdiny filmu je to, zda se dotknout či nedotknout kolene výrazně mladší dívky Kláry.

Předpověď počasí: krvavá zima

V souvislosti s úspěšným vstupem nového filmu bratří Coenů, společně s novým Cronenbergem asi nejkrvavějšího filmu nadcházející podzimně-zimní sezóny, do amerických kin představuju svůj soukromý žebříček nejbrutálnějších okamžiků v mé cinefilní historii. Žebříček je to výhradně subjektivní, omezující se pouze na filmy, které jsem viděl, a pouze v podobě, jak si pamatuju, že definovaly můj vztah k filmovému násilí. Čili žádná objektivita, žádná teorie násilí ve filmu, jen soukromé vymítání měštácké averze k násilí a porušování integrity lidského těla. Rozhodně si dokážu představit, že existují extrémnější ukázky filmového násilí, pro mě je ale důležitější kvalita prožitku násilí než jeho kvantita (okamžitý efekt zhnusení). Jen pro pořádek připomínám, že i to nejextrémnější filmové násilí je jen chabou přípravkou pro prožitek skutečného násilí, tj. násilí neinscenovaného a prožívaného přímo na místě, kde se odehrává (nikoliv na internetu)...

#10 > PANE, VY JSTE VDOVA! (1970)
Useknutá ruka, dekapitace žaluziemi a vděčně komediální herečky podřezávající krky (mimo obraz, ale názorně až dost) aneb v mé paměti nejmorbidnější z veseloher.

#9 > PULP FICTION: HISTORKY Z PODSVĚTÍ (1994)
Rozhodně nijak šokující film, pro mě ale znamenal objev toho, že drásavější než záměrně násilí je násilí náhodné, z blbosti.

#8 > DJANGO (1966)
Opět násilí rozhodně nijak extrémní, ovšem v kontextu Corbucciho protažení obvyklého špagetového cynizmu až do nihilizmu je násilí filmu o to truchlivější, že pozbývá jakýchkoli známek očistné katarze (padouch se s hrdinou vůbec nemaže).

#7 > ROZPAROVAČ V NEW YORKU (1982)
V porovnání s italským „gorem“ jsou americké horory – přinejmenším do svého vyvrcholení v 80. letech – laskavé a neškodné. Kde Amerika valchovaná těla milosrdně stylizuje do splatterové akce, Itálie (zde typizovaná magorem Fulcim) své oběti zkoumá se sadistickou pečlivostí (v detailech) a trpělivostí (v protahovaných záběrech).

#6 > PSYCHO (1960)
Vrcholná ukázka kinematografického šoku: mrazivý koktejl přímosti (kamera z pohledu oběti), údernosti (krátké scény bez předehry), krutosti a neotřelosti (narativní i stylistické). Čistý horor.

#5 > MAFIÁNI (1990)
Zatímco násilí takového KUNDUNU nebo ZUŘÍCÍHO BÝKA (v ringu) je estetizované, "prohnané" vysokým vkusem, MAFIÁNI stejného režiséra mě šokovaly násilím ulice: rychlým, nečekaným, pragmatickým a brutálním. Očistec amerického gangstera.

#4 > VE SPÁRECH YAKUZY (2000)
Kulturní šok made in Asia poprvé aneb příklad toho, že mi občas trvá poněkud déle, než pod vrstvou místy extrémního násilí najdu zajímavější podtexty, podtóny, humor a koneckonců i smysl: film klade do kontrastu kulturu Japonska (klaustrofobní, úzkostnou, sebezraňující se) a Spojených států (naopak expanzivní, pozitivní a zraňující) a moc pěkně ilustruje málo patrný zlom, v němž se z násilí osvobozujícího – viz Kitanovy „tapety“ z rozstříklých mozků – stává násilí excesivní. Hůlky v nose mě ale pronásledují dodnes ve svém narušení svátosti lidského mozku...

#3 > ZACHRAŇTE VOJÍNA RYANA (1998)
Film, který vám vezme veškerý válečnický apetit. Úvodní scéna vylodění (senzuální stroboskop) protáhla prožitek filmového násilí až na samou mez reality – možná paradoxně, možná typicky s výpomocí „lži“ v podobě důmyslných hororových triků.

#2 > OSTROV (2000)
Další ukázka asijské školy, tentokrát v artistním a mně méně pochopitelném balení. Rybářské háčky v dutině lásky (a jiné obrazy) pro mě byly jednou z nejméně snesitelných užití násilí na plátně a nemyslím, že film kdy dostane příležitost k reparátu – pro tuhle ukázku asijské jinakosti není v mém žaludku už místo.

#1 > HANNIBAL (2001)
Jediný případ, kdy se mi z filmového obrazu udělalo (v kině) intenzivní fyzické nevolno. Finální "gurmánská" scéna pro mě představovala mezní podobu násilí jako porušení tělesného tabu (nedotknutosti hlavy jako svatyně těla) v realistickém, ne-hororovém módu, umocněném názorností velkého plátna, a protahovaně, tj. bez milosrdnosti náznaků a rychlých střihů. Byl-li první film série ve své morbidnosti až poetický, Scottovo pokračování vyznělo jako to nejméně šťastné prolnutí demence a salónnosti (Hannibal jako kanibalistický snob s vytříbeným jazýčkem).

Top 5 vděčného koncesionáře

Filmová dramaturgie druhého programu veřejnoprávní televize zatápí pod cinefilním kotlem a začíná opět prokazovat, že placení koncesionářských poplatků nemusí být nutně – státem a svědomím maloměstského slušnáka vymáhanou – charitou; ČT2 aktuálně prostě dokazuje, že ji nemáme jenom na sport. Z 15 filmů, jež v následujících 20 dnech přinesou cykly Filmových klubů a Filmových návratů vybírám Top 5 dle jejich cinefilní přínosnosti:

# 5 > WESTERN UNION (18/11, 16:40) rozhodně nebude patřit mezi vrcholná díla Fritze Langa, režisérského kosmopolity a člena Sarrisova elitního klubu nejlepších režisérů (nejen) klasického Hollywoodu. Jak píše Dave Kehr, Lang sice westerny miloval, jejich rozlehlé prostory ovšem příliš neladily s jeho klaustrofobní estetikou. Přesto – jak velí auteurská politika – slabší filmy výborných režisérů jsou pořád zajímavější než povedené filmy režisérů průměrných, proto uvidím raději právě WESTERN UNION než třeba noirový KŘÍŽOVÝ VÝSLECH (10/11, 10:00) Edwarda Dmytryka nebo taky westernového JESSEHO JAMESE (11/11, 16:30) Henryho Kinga.

# 4 > OTEC A SYN (8/11, 21:45) je posledním z filmů v portrétu Alexandra Sokurova, který sice teprve musím ze záznamu dohánět, ale jak jsem psal dříve: jeho filmy sice vyžadují trpělivost a otevřenost, přesto se mi takové nasazení u něj zatím vyplácelo, a rozhodně svoji cinefilní energii investujete lépe než v případech esteticky ztěží převratného „nedo-umění“ typu PLESU PŘÍŠER (21/11, 23:50) nebo polského EDIHO (7/11, 23:45). OTEC A SYN má své významné zastánce i odpůrce (mezi první počítám i svého oblíbeného uživatele na ČSFD, dwi-ho), nic ale nenasvědčuje tomu, že by měl být periferním příspěvkem v Sokurovově filmografii. Titulní rodinný vztah je v tvůrcově podání natolik těsný a tělesný, že nejen při své premiéře v Cannes roku 2003 vzbudil spekulace ohledně možného homosexuálního podtextu: Sokurov podobné otázky razantně odmítnul s odkazem na „chlípnou předpojatost dekadentního Západu.“

# 3 > SMRTELNÝ HŘÍCH (25/11, 15:10) je jednoznačně největší atrakcí technicolorového cyklu Filmových návratů; žádný z ostatních zařazených filmů nevyužívá zářivých barevných odstínů k tak průraznému a delirickému efektu. Asi nejznámější film významného hollywoodského melodramatika Stahla dle mého trochu zaostává za jeho vrcholným – černobílým – obdobím 30. let: na to je příběh mrazivě cílevědomé ženy a její obsesivní fixace na mrtvého otce příliš antiromantický, jednoznačný a jednostrunný (co ta mrška provede teď?). Rozhodně ale dává dobré jméno kinematografické přehnanosti. Vynikající mizanscéna.

# 2 > ATALANTA (15/11, 21:40) je prvním z příspěvků zásadního cyklu Filmového klubu pod názvem Francouzská filmová klasika. Poslední a jediný dlouhometrážní film zázračného dítěte meziválečného francouzského filmu, Jeana Viga, patří do „zlatého fondu“ kinematografie, ať už to znamená cokoli. Nakolik je tento poetický příběh prosté lásky pouze „čítankovou“ klasikou nedokážu předem posoudit – k Vigově ještě slavnější TROJCE Z MRAVŮ jsem kdysi zaujal jistý odstup –, ale Jonathan Rosenbaum ho řadí úplně nejvýš (a dwi o tom pochybuje). Rozhodně ale platí, že o tom by si měl každý udělat názor sám – pokud si ho neudělá o nejvyšším kinematografickém kánonu, jak pak může hodnotit filmy Spielberga nebo Uweho Bolla?

# 1 > REJ (22/11, 21:40) patří rovněž do cyklu francouzské klasiky, byť jeho režisér, Max Ophüls, patřil ke světoběžníkům, kteří točili i v Hollywoodu, a proto se dostal – společně s Langem - do panteonu filmových režisérů amerického auteuristy Andrewa Sarrise. Ophüls je u nás jedním z nejméně známých mistrů filmové režie, který proslul formálně vytříbenými, ne však manýristickými nebo odtažitými, kostýmními melodramaty. Jeho poznávacím stylistickým znakem se staly dlouhé, barokní pohyby kamery sledující pohyb zamilovaných hrdinů, dávajíce tak času jejich lásky fyzickou kvalitu (důraz na trvání citu v prostoru, jeho sledování krok po kroku). Jak REJ, tak o týden později uvedené RADOVÁNKY sice nemají patřit k úplné špičce režiséra, který formálně inspiroval i Kubricka (byť s menším úspěchem), každopádně by měly být tím nejlepším, co v listopadu na ČT2 uvidíte.