Lars von Trier, ochotný provokatér evropského uměleckého filmu, rozděluje i vážené kritiky. Kehr je jeho velkým zastáncem, Rosenbaum se nikdy nedokázal přenést přes Trierův cynismus, Hoberman jej považuje za tvůrce, který si dlouhodobě bere příliš velká sousta, ale tři z jeho filmů považuje za mistrovské: IDIOTY, DOGVILLE a MELANCHOLII. Chris Wisniewski z Reverse Shot píše: “Není schopen – příliš často na filmaře s nepopiratelným talentem – převést myšlenky v obhajitelná vyprávění, čímž rozumím vyprávění souvislá, přesvědčivá, vnitřně soudržná, ne nutně uvěřitelná.”
S Trierem se to má jako s jinými cyniky svého druhu – třeba Billym Wilderem –, u kterých se cynismus pojí s pobavením. Například ve filmu KDO JE TADY ŘEDITEL? se ukazuje, že více než korporátní kapitalisté, u nichž nelítostnost provází alibismus (přesouvání viny na jiné), Triera “baví” zaměstnanci, skuteční idioti systému, jež s sebou nechají manipulovat, tleskajíc každému, kdo říká to, co chtějí slyšet. [Druhým, snad ještě významnějším terčem Trierovy subverze jsou herci, s nimiž si vyřizuje účty jako s idioty kinematografie.]
Pokud Trier říká, že idiot dostane jen to, co si zaslouží, odvádí pozornost od systému, jež popisuje, a místo analýzy se baví na cizí účet. Pro koho takový tvůrce točí filmy? Pro sebe a pro diváky, jež jsou podobně nad věcí jako on. Trier se stal značkou a jako značka se nemění, pouze inovuje. Podobně jako Kubrick točí a priori “velké” filmy, jež vyvolávají předem značná, až iracionální očekávání; kontroverze se plynule překlápějí do propagace. Jako kdysi Kubrick i Trier “zkouší” různé žánry, naplňuje je vlastním podvratným obsahem, vtláčí do nich svou yettiovskou stopu (muzikál, situační komedii, horror, katastrofický velkofilm).
Co se týče těch příliš velkých soust: EVROPA je ještě mladicky drzým pokusem o obraz celého kontinentu (stejně jako DOGVILLE a MANDERLAY měly být obrazem Ameriky), film PROLOMIT VLNY je perverzním “duchovním” filmem, v němž pro hrdinku zaznějí nebeské zvony – Carl T. Dreyer pohledem křiklavého moderního umění, pro něhož je smělý, přiznaný kýč výpovědí (barvotiskové předěly ve filmu), stejně jako jindy pornografie (IDIOTI). Všechno je to přece obraz naší doby, jenže ono platí i to, že doba je taková, jakou si ji uděláme (Trier se produkčně angažoval i v pornografii, byť příznačně zaštítěné rodově korektním manifestem).
Co mě u Triera dráždí nejvíce, je oportunismus, se kterým nakládá s postavami. Stopu metody vidíme už v EVROPĚ, byť tam ji tlumí humorná nadsázka a jalový expresionismus (který Trier ze sebe vymýtil Dogmatem 95). Tvůrce mužského hrdinu poníží (s kapesníkem na hlavě ho buzeruje německý inspektor, jemuž skládá zkoušku vlakového průvodčího), hněv poníženého nechá obrátit proti celému lidstvu (naskládanému do jednoho vlaku) a nakonec z něj udělá oběť; škodolibý Trier ho utopí v “přímém přenosu” (než napočítá do deseti). Německo-americký břídil se stává utopencem v oceánu Evropy.
Metodu Trier rozpracoval v portrétech trpících žen (PROLOMIT VLNY, TANEC V TEMNOTÁCH, DOGVILLE). Nenápadnou hrdinku IDIOTŮ nechá konfrontovat s “buřičskými” kanadskými žertíky, jež mají vystavovat pokrytectví měštáků (je na ně příliš jemnocitná, zvláště, co se projevů sexuality týče); v okamžiku, kdy se sami buřiči ukazují být pokrytci, protože nejdou dost daleko, je to právě hrdinka, která předvede vrcholný kanadský žert na vlastní, měšťácky zastydlé rodině. Kvazidokumentární styl má evokovat pravdivost, ovšem jedinou pravdou filmu je to, že Trier nesnáší měštáky. Postavy mu slouží jako nástroje, s nimiž zachází tak, jak zrovna potřebuje. [Hrdinka před rodinou hraje “mentála” a dostane facku: trpí fyzicky i duševně jako ještě nedávná matka a manželka. Je to velká zkouška; tímto samoúčelně statečným a definitivním gestem pro Triera celá věc – historka, historie – končí.]
Podobně se dialektika ponížení a vyčítavého vzdoru (vůči pokrytecké morálce, patriarchální společnosti) projevuje ve filmu PROLOMIT VLNY. Trier nechá hrdinku trpět, protože bezelstně naplňuje “přání” paralyzovaného manžela, bouří morálku místní komunity tím, že se stane děvkou (v provokujících obrazech jezdí ve vulgárně lesklé minisukni na kole, s bezelstně roztaženýma nohama). Trier opět uráží měšťácký jemnocit, konfrontuje ho s nevinností hrdinky, která to dělá pro Něj: pro muže, pro Boha. Trierovi, který jako cynik nedokáže rozlišovat mezi vírou a bludem, slouží hrdinka jako klacek proti společnosti: dělá “nemožné” věci, ale upřímně. Upřímně se nechá zmlátit a je z ní mučednice – pro malou skupinku blízkých (včetně očištěného manžela, jehož zkaženost je lidská, ale šosák to není). Ostatním navzdory.Pokud jsem svého času psal o velké neupřímnosti – tvůrčím pokrytectví – bratří Coenů, u Triera to vidím stejně. Nechám promluvit ženu, kritičku Amy Taubinovou: “Nesnáším většinu jeho filmů, včetně DOGVILLE, pro jejich misogynnii. Von Trierovy ústřední postavy jsou týrané nonstop, než buďto dosáhnou blaženosti skrze utrpení nebo se svým trapičům krvavě pomstí”.
Je příznačné, že Taubinová pro změnu ctí MELANCHOLII, jejíž hrdinka se Trierovu standardu vymyká tím, že je jeho alter egem – je stejná jako Trier (standardu blažené nevědomosti se blíží sestra hrdinky Claire). Stejně jako on si hrdinka konec světa užije, protože lidstvo očividně nemá žádnou budoucnost. Taubinová s Hobermanem přistupují na Trierův romanticismus, jež tvůrce spojuje s prožitkem apokalypsy (Wagnerova hudba, rozechvívání smyslů) a který tentokrát považují od Triera za upřímný.
Kritikové se kloní ke druhé polovině filmu, zatímco tu první – slovy Taubinové – považují za “potrhlou svatební komedii”. Právě v ní se ale ukazují Trierovy velké formální přednosti, totiž vyzrálý kamerový styl, neustále a marně hledající správný záběr (přerámováváním, zaostřováním), a jemná eliptičnost střihu (“poskakování” v čase). Jinak ale MELANCHOLII opravdu považuju za působivou především po smyslové stránce, mnohém méně po myšlenkové: natočit krásný konec světa je paradox hluboký jen zdánlivě. Další z Trierových “provokací”, byť se do ní upřímně vložil.
P.S. Kdysi jsem se vyznal z nadšení vůči Trierově jiné “potrhlé” komedii KDO JE TADY ŘEDITEL?. Po druhém shlédnutí si myslím, že ač je tvůrcův výraz opravdu hoden pozornosti, ani žánr komedie tolik asociálnosti neunese. Trier žánr upřímně nemyslí: cíleně rozkládá princip komediálních leimotivů (“running gagů”) tím, že je činí naprosto svévolnými – jako by říkal, že klasická jednota výstavby zápletky je lží, že komedie je ve skutečnosti arbitrární jako život sám (vládne mu destruktivní chaos, ve kterém lidé projevují to nejhorší z nich). Jenže taková komedie se postupně rozkládá zevnitř, nedá se na ní dívat.
Filmy: EVROPA (3+/5), PROLOMIT VLNY (4-/5), IDIOTI (3+/5), KDO JE TADY ŘEDITEL? (3/5), MELANCHOLIA (4-/5)
