Když se hrdina na příkaz svého nacistického „loutkáře“ nechá zavřít do vězení pod falešnou identitou legendy protinacistického odboje, aby odhalil vůdce jeho místní buňky, tvůrce se nenechá unést fabulačními možnostmi, jež motiv předstírání skýtá. Pokud přísný moralista Rossellini ještě chvíli zachová lehčí tón vyprávění, tak jen proto, aby v divákovi živil iluzi, že distingovaný nacista je lepší než ti ostatní. A právě v okamžiku, kdy se začne chovat stejně jako brutální systém, který představuje, začne hrdinova cesta vykoupení; i obrat polepšeného hříšníka vyzní rosselliniovsky nelítostně. V podstatě už není co – nebo o co – hrát a zvážnělý De Sica se na plátně pouze trpně vyskytuje. Zahanbený subjekt utekl před morálním imperativem… Mravní rozměr s sebou přináší i tvrdší, realističtější způsob inscenace (tlumené herecké výkony v cele smrti, obraz popravy beze stopy melodramatu). De Sica sem nepatří; podobně jako když záběry natočené ve studiu spojuje Rossellini s dobovými záběry střihem či dokonce zadní projekcí: takto hrubé švy fikci a dokument oddělují, než aby do sebe přecházely. De Sica mimo roli je jen De Sica, ochromený přízrak z kinematografie kvality. [viděno v Ponrepu]
10. dubna 2016
GENERÁL DELLA ROVERE (Roberto Rossellini, 1959)
O tomto i následujícím filmu BYLA NOC V ŘÍMĚ
platí, že obraz války se díky časovému odstupu u Rosselliniho změnil:
dokumentární bezprostřednost války, fyzicky a mentálně ještě přítomné i
v raných poválečných letech, ztratila převahu ve prospěch fabulace a melodramatu.
Herec De Sica, oficiální instituce italského filmu, je zde tváří této změny.
Zpočátku představuje svou typickou šarži malého podvodníka z lidu, který
využívá příležitostí, jež mu válka dává; ze slabosti povahy, ne zlovůle, a jako
jeden z mnoha. Ke svým podvodům ovšem využívá styků s okupanty a dílem
nešťastné náhody – setkáním s vysoce postaveným nacistou na ulici – se
z malé hry stane kolaborace. Rossellini si nedělá iluze o nevinnosti
hrdinových podvodů a použije De Sicovu lidovou personu pouze jako výchozí bod
vyprávění. Hercův vřelý naturel jen částečně zakrývá to, kterak jeho postava
využívá cizího neštěstí; pokud sama škodí, tak tím, že u příbuzných
obětí okupace vyvolává falešné naděje.
Když se hrdina na příkaz svého nacistického „loutkáře“ nechá zavřít do vězení pod falešnou identitou legendy protinacistického odboje, aby odhalil vůdce jeho místní buňky, tvůrce se nenechá unést fabulačními možnostmi, jež motiv předstírání skýtá. Pokud přísný moralista Rossellini ještě chvíli zachová lehčí tón vyprávění, tak jen proto, aby v divákovi živil iluzi, že distingovaný nacista je lepší než ti ostatní. A právě v okamžiku, kdy se začne chovat stejně jako brutální systém, který představuje, začne hrdinova cesta vykoupení; i obrat polepšeného hříšníka vyzní rosselliniovsky nelítostně. V podstatě už není co – nebo o co – hrát a zvážnělý De Sica se na plátně pouze trpně vyskytuje. Zahanbený subjekt utekl před morálním imperativem… Mravní rozměr s sebou přináší i tvrdší, realističtější způsob inscenace (tlumené herecké výkony v cele smrti, obraz popravy beze stopy melodramatu). De Sica sem nepatří; podobně jako když záběry natočené ve studiu spojuje Rossellini s dobovými záběry střihem či dokonce zadní projekcí: takto hrubé švy fikci a dokument oddělují, než aby do sebe přecházely. De Sica mimo roli je jen De Sica, ochromený přízrak z kinematografie kvality. [viděno v Ponrepu]
Když se hrdina na příkaz svého nacistického „loutkáře“ nechá zavřít do vězení pod falešnou identitou legendy protinacistického odboje, aby odhalil vůdce jeho místní buňky, tvůrce se nenechá unést fabulačními možnostmi, jež motiv předstírání skýtá. Pokud přísný moralista Rossellini ještě chvíli zachová lehčí tón vyprávění, tak jen proto, aby v divákovi živil iluzi, že distingovaný nacista je lepší než ti ostatní. A právě v okamžiku, kdy se začne chovat stejně jako brutální systém, který představuje, začne hrdinova cesta vykoupení; i obrat polepšeného hříšníka vyzní rosselliniovsky nelítostně. V podstatě už není co – nebo o co – hrát a zvážnělý De Sica se na plátně pouze trpně vyskytuje. Zahanbený subjekt utekl před morálním imperativem… Mravní rozměr s sebou přináší i tvrdší, realističtější způsob inscenace (tlumené herecké výkony v cele smrti, obraz popravy beze stopy melodramatu). De Sica sem nepatří; podobně jako když záběry natočené ve studiu spojuje Rossellini s dobovými záběry střihem či dokonce zadní projekcí: takto hrubé švy fikci a dokument oddělují, než aby do sebe přecházely. De Sica mimo roli je jen De Sica, ochromený přízrak z kinematografie kvality. [viděno v Ponrepu]
