Bitvy nemají děj, Preminger zhušťuje jejich efekty do abstraktních sekvencí záběrů. Závěrečná námořní bitva svými výstřely, výbuchy, sloupy vody a vše pohlcujícím dýmem působí apokalypticky, byť je zpětně označena za vítěznou. Lidský faktor je během bitev potlačen důrazem na velké celky snímané z nadhledu; obdobně reaguje hrdina na úmrtí několika svých blízkých se zdrženlivostí profesionála. Potlačený smutek jako by byl odsunut do lyricky expresivní sekvence pod závěrečnými titulky, v níž bouřící moře a masy dýmu vystřídá vyjasnění a „výdech“ moře v podobě mírné vlny, jež dorazí na pláž třpytící se úplňkem. Film vyzní paradoxně, jeho tón otevřeně: získal hrdina více, než ztratil? (...) Premingerova osobitá kinematografie se vyjadřuje skrze vnějškové efekty; je akční a přitom realistická v tom smyslu, že vyhledává kontroverzní témata a vytváří postavy kontrastních rysů. Postavy, které se dlouho míjejí, se nakonec setkají a naplní svou osudovou roli; i vedlejší postavy dostanou dost času na to, aby nebyly jen nástrojem vyprávění. Několik z nich zemře nehezkou smrtí, ale není to u Premingera poprvé, kdy drastické prostředky vedou k poznání. PO ZLÉM. [viděno na Filmovém muzeu]
24. dubna 2016
V OHROŽENÍ (Otto Preminger, 1965)
Poté, co Preminger učinil zajímavou zdánlivě
rutinní proceduru americké politiky (film POSUĎTE A SCHVALTE), dokázal totéž s velmi
procedurálním žánrem epického válečného filmu. Rozpohyboval rutinu
lidskými přestupky, které ji zlidšťují a destabilizují: v prvním případě
šlo o motivy utajované homosexuality, vydírání, lhaní pod přísahou,
v tomto filmu mají přestupky ještě více sexuální povahu (znásilnění,
nevěry, podloudného svádění). Jako starozákonní moralista dovede tvůrce každý
lehkovážný styk k drastickému trestu (opakující se smrt v plamenech).
Důležitá ovšem není forma, ale kvalita úmyslu: rozvedený hrdina nalezne oporu
v premingerovsky důstojné ženské postavě a jejich svazek je upevněn
nikoliv obřadem, ale vážně míněným sexuálním aktem... Film není ani jedním
slovem protiválečný, ale v rámci žánru působí jako avantgarda, užívající
válečnou podívanou jako náležitě výbušné kulisy pro několik paralelně se
vyvíjejících vztahů. Válka v roli „rozhněvaných bohů“ trestá lidské poklesky, a
zdůrazňuje tak důležitost dobrého vztahu a charakteru.
Bitvy nemají děj, Preminger zhušťuje jejich efekty do abstraktních sekvencí záběrů. Závěrečná námořní bitva svými výstřely, výbuchy, sloupy vody a vše pohlcujícím dýmem působí apokalypticky, byť je zpětně označena za vítěznou. Lidský faktor je během bitev potlačen důrazem na velké celky snímané z nadhledu; obdobně reaguje hrdina na úmrtí několika svých blízkých se zdrženlivostí profesionála. Potlačený smutek jako by byl odsunut do lyricky expresivní sekvence pod závěrečnými titulky, v níž bouřící moře a masy dýmu vystřídá vyjasnění a „výdech“ moře v podobě mírné vlny, jež dorazí na pláž třpytící se úplňkem. Film vyzní paradoxně, jeho tón otevřeně: získal hrdina více, než ztratil? (...) Premingerova osobitá kinematografie se vyjadřuje skrze vnějškové efekty; je akční a přitom realistická v tom smyslu, že vyhledává kontroverzní témata a vytváří postavy kontrastních rysů. Postavy, které se dlouho míjejí, se nakonec setkají a naplní svou osudovou roli; i vedlejší postavy dostanou dost času na to, aby nebyly jen nástrojem vyprávění. Několik z nich zemře nehezkou smrtí, ale není to u Premingera poprvé, kdy drastické prostředky vedou k poznání. PO ZLÉM. [viděno na Filmovém muzeu]
Bitvy nemají děj, Preminger zhušťuje jejich efekty do abstraktních sekvencí záběrů. Závěrečná námořní bitva svými výstřely, výbuchy, sloupy vody a vše pohlcujícím dýmem působí apokalypticky, byť je zpětně označena za vítěznou. Lidský faktor je během bitev potlačen důrazem na velké celky snímané z nadhledu; obdobně reaguje hrdina na úmrtí několika svých blízkých se zdrženlivostí profesionála. Potlačený smutek jako by byl odsunut do lyricky expresivní sekvence pod závěrečnými titulky, v níž bouřící moře a masy dýmu vystřídá vyjasnění a „výdech“ moře v podobě mírné vlny, jež dorazí na pláž třpytící se úplňkem. Film vyzní paradoxně, jeho tón otevřeně: získal hrdina více, než ztratil? (...) Premingerova osobitá kinematografie se vyjadřuje skrze vnějškové efekty; je akční a přitom realistická v tom smyslu, že vyhledává kontroverzní témata a vytváří postavy kontrastních rysů. Postavy, které se dlouho míjejí, se nakonec setkají a naplní svou osudovou roli; i vedlejší postavy dostanou dost času na to, aby nebyly jen nástrojem vyprávění. Několik z nich zemře nehezkou smrtí, ale není to u Premingera poprvé, kdy drastické prostředky vedou k poznání. PO ZLÉM. [viděno na Filmovém muzeu]
