Lanthimos nevpustí do filmu teplé barvy ani tóny a vede herce k chladnému přednesu. Emblémem robotického fikčního světa je tvář herečky Weiszové, jejíž ztuhlost – výsledek estetické medicíny – tvůrce ještě umocní tím, že zakáže výraz… Hrdina filmu se ocitne mezi dvěma světy: režimem, jenž vynucuje párování brutálnímí prostředky, a partyzány, kteří ve svých řadách fanaticky prosazují doktrínu celibátu. Oproti dystopickým podobenstvím ze šedesátých let se film vyznačuje mnohem větší dynamikou; zavázán svým úspěchem vnáší do hry další nápady, zvraty a vtipy. Vtipem i končí: žena v dlouhém záběru, jehož rušné pozadí kontrastuje s její nehybností, čeká na muže, který jí měl svým činem dokázat „lásku“ (ztotožnění). Tím by korunoval opakující se gag filmu, jenž spočívá ve stupňující se brutalitě prostředků k udržení partnera. V podmínkách antihumanistického konceptu, na kterém je film postaven, si nejsem jistý, nakolik je hrdina stejný mizera jako ostatní a nakolik v jeho zbabělém oportunismu přetrvává zdravý instinkt. Nebo lze závěr chápat především jako vydařenou pointu… Lanthimos natočil zábavnou dystopii, která provokuje, ale nezneklidní. [viděno v kině při Febiofestu]
12. dubna 2016
HUMR (Yorgos Lanthimos, 2015)
Film z jedné třetiny podnětně rozvíjí téma
krize partnerských vztahů - a zbytek tvoří póza, jež se baví vlastní ošklivostí.
Všudypřítomný přízrak násilí, o kterém se spíše mluví nebo se naznačí, vyvažuje
tvůrce černým humorem čerpajícím vtipy z chladné, citově zaostalé povahy
svých postav. HUMR patří k těm filmům, jež divákovi umožní, aby se smál na
účet postav "za zrcadlem": narcismus singles, kteří hledají dokonalé
protějšky, tvůrce vystupňuje do vyhraněné, sociopatické polohy. Ta místo toho,
aby – i zveličená – zůstala ve spojení s tématem filmu,
žije čím dál více z vnějších podnětů tvůrce. Krutost se oplácí ještě větší krutostí a
s problematikou chronických samotářů už příliš nesouvisí. Společenská tendence se zakonzervuje tím, že je protažena do extrémních ideologických projevů. Absurdita už nepřipomíná život, satira na téma sebelásky se bez patosu lásky stává
samoúčelnou. Problém filmu je především etický: hra na bezcitnost sama
znecitlivuje diváka.
Lanthimos nevpustí do filmu teplé barvy ani tóny a vede herce k chladnému přednesu. Emblémem robotického fikčního světa je tvář herečky Weiszové, jejíž ztuhlost – výsledek estetické medicíny – tvůrce ještě umocní tím, že zakáže výraz… Hrdina filmu se ocitne mezi dvěma světy: režimem, jenž vynucuje párování brutálnímí prostředky, a partyzány, kteří ve svých řadách fanaticky prosazují doktrínu celibátu. Oproti dystopickým podobenstvím ze šedesátých let se film vyznačuje mnohem větší dynamikou; zavázán svým úspěchem vnáší do hry další nápady, zvraty a vtipy. Vtipem i končí: žena v dlouhém záběru, jehož rušné pozadí kontrastuje s její nehybností, čeká na muže, který jí měl svým činem dokázat „lásku“ (ztotožnění). Tím by korunoval opakující se gag filmu, jenž spočívá ve stupňující se brutalitě prostředků k udržení partnera. V podmínkách antihumanistického konceptu, na kterém je film postaven, si nejsem jistý, nakolik je hrdina stejný mizera jako ostatní a nakolik v jeho zbabělém oportunismu přetrvává zdravý instinkt. Nebo lze závěr chápat především jako vydařenou pointu… Lanthimos natočil zábavnou dystopii, která provokuje, ale nezneklidní. [viděno v kině při Febiofestu]
Lanthimos nevpustí do filmu teplé barvy ani tóny a vede herce k chladnému přednesu. Emblémem robotického fikčního světa je tvář herečky Weiszové, jejíž ztuhlost – výsledek estetické medicíny – tvůrce ještě umocní tím, že zakáže výraz… Hrdina filmu se ocitne mezi dvěma světy: režimem, jenž vynucuje párování brutálnímí prostředky, a partyzány, kteří ve svých řadách fanaticky prosazují doktrínu celibátu. Oproti dystopickým podobenstvím ze šedesátých let se film vyznačuje mnohem větší dynamikou; zavázán svým úspěchem vnáší do hry další nápady, zvraty a vtipy. Vtipem i končí: žena v dlouhém záběru, jehož rušné pozadí kontrastuje s její nehybností, čeká na muže, který jí měl svým činem dokázat „lásku“ (ztotožnění). Tím by korunoval opakující se gag filmu, jenž spočívá ve stupňující se brutalitě prostředků k udržení partnera. V podmínkách antihumanistického konceptu, na kterém je film postaven, si nejsem jistý, nakolik je hrdina stejný mizera jako ostatní a nakolik v jeho zbabělém oportunismu přetrvává zdravý instinkt. Nebo lze závěr chápat především jako vydařenou pointu… Lanthimos natočil zábavnou dystopii, která provokuje, ale nezneklidní. [viděno v kině při Febiofestu]
