S mladými Američany není něco v pořádku a trvalá nepřítomnost titulní postavy v záběrech filmu zpochybňuje její existenci jako takovou. Záběr manické zápletky – přesunů mezi místy, odhalování nových skutečností – se postupně přesune od pátrání po zmizelé k odhalování vnějších příznaků psychiky sourozenců. Jejich duševní nerovnováha se projevuje skrze expresivní jazyk filmu (herecká přepjatost, detaily tváří, ztemnělé interiéry, rekvizity typu rozšklebených houpacích koníčků, rozmarnost hudebního doprovodu). Kvazidetektivní linie – důkazy svědčí proti verzi sourozenců – ustupuje dynamice vztahu mezi nimi; sled odhalení vyvrcholí tím nejméně očekávaným, přestože se tváří jako ta nejpřirozenější věc. Film opouští hledisko rozumu, který ztělesňuje Olivierův suše ironický vyšetřovatel, a osvojí si hledisko sourozenců: přijme vyšinuté jako všední. Ale místo toho, aby film tématizoval šílenství, přijme nečekaně perspektivu „ženského filmu“ a ztvární boj nezralé mladé ženy o své mateřství. V obzvláště výstřední sekvenci obrazů je žena zraněna v „nemocnici“ (opravně) pro panenky, je převezena do skutečné nemocnice, z ní uteče přes kotelnu, převleče se do civilních šatů ve skladišti plném zvířat v klecích a přijde do domu, na jehož pozemku se utká se zdrojem vší lability… Pohyb se nezastaví až do konce, zastupuje smysl. [viděno na Filmovém muzeu]
9. dubna 2016
HLEDÁ SE BUNNY LAKEOVÁ (Otto Preminger, 1965)
Hlavní kvalitu filmů vídeňského rodáka, zvláště když
nedosahují úrovně jeho největších děl (LAURA, ANATOMIE VRAŽDY), představuje
pohyb; Premingerův statický film BONJOUR TRISTESSE patří mezi jeho nejslabší.
Tento snímek začíná uprostřed dění – dva mladí Američané, bratr a sestra, se právě zabydlují v Londýně – a v pohybu jsou hrdinové i kamera. Ta zachycuje jejich pohyb napříč daným prostředím, jenž působí stejně plynule jako
přesuny mezi prostředími napříč obrazy. Mezitím uplyne celý den a na
jeho konci dvojice zjistí, že se ztratila její malá dcerka. Divák ji nevidí, pouze v prvním záběru filmu spatří ještě rozpohybovanou houpačku a
pohozeného medvídka. Místem, kde zmizela, má být mateřská školka, horizontálně
i vertikálně velmi členitý prostor. Film sám nabyde struktury
chaotického labyrintu s hladkými přechody mezi místnostmi
(prostředími), čímž přenáší do vnější podoby labyrint pološílené mysli.
S mladými Američany není něco v pořádku a trvalá nepřítomnost titulní postavy v záběrech filmu zpochybňuje její existenci jako takovou. Záběr manické zápletky – přesunů mezi místy, odhalování nových skutečností – se postupně přesune od pátrání po zmizelé k odhalování vnějších příznaků psychiky sourozenců. Jejich duševní nerovnováha se projevuje skrze expresivní jazyk filmu (herecká přepjatost, detaily tváří, ztemnělé interiéry, rekvizity typu rozšklebených houpacích koníčků, rozmarnost hudebního doprovodu). Kvazidetektivní linie – důkazy svědčí proti verzi sourozenců – ustupuje dynamice vztahu mezi nimi; sled odhalení vyvrcholí tím nejméně očekávaným, přestože se tváří jako ta nejpřirozenější věc. Film opouští hledisko rozumu, který ztělesňuje Olivierův suše ironický vyšetřovatel, a osvojí si hledisko sourozenců: přijme vyšinuté jako všední. Ale místo toho, aby film tématizoval šílenství, přijme nečekaně perspektivu „ženského filmu“ a ztvární boj nezralé mladé ženy o své mateřství. V obzvláště výstřední sekvenci obrazů je žena zraněna v „nemocnici“ (opravně) pro panenky, je převezena do skutečné nemocnice, z ní uteče přes kotelnu, převleče se do civilních šatů ve skladišti plném zvířat v klecích a přijde do domu, na jehož pozemku se utká se zdrojem vší lability… Pohyb se nezastaví až do konce, zastupuje smysl. [viděno na Filmovém muzeu]
S mladými Američany není něco v pořádku a trvalá nepřítomnost titulní postavy v záběrech filmu zpochybňuje její existenci jako takovou. Záběr manické zápletky – přesunů mezi místy, odhalování nových skutečností – se postupně přesune od pátrání po zmizelé k odhalování vnějších příznaků psychiky sourozenců. Jejich duševní nerovnováha se projevuje skrze expresivní jazyk filmu (herecká přepjatost, detaily tváří, ztemnělé interiéry, rekvizity typu rozšklebených houpacích koníčků, rozmarnost hudebního doprovodu). Kvazidetektivní linie – důkazy svědčí proti verzi sourozenců – ustupuje dynamice vztahu mezi nimi; sled odhalení vyvrcholí tím nejméně očekávaným, přestože se tváří jako ta nejpřirozenější věc. Film opouští hledisko rozumu, který ztělesňuje Olivierův suše ironický vyšetřovatel, a osvojí si hledisko sourozenců: přijme vyšinuté jako všední. Ale místo toho, aby film tématizoval šílenství, přijme nečekaně perspektivu „ženského filmu“ a ztvární boj nezralé mladé ženy o své mateřství. V obzvláště výstřední sekvenci obrazů je žena zraněna v „nemocnici“ (opravně) pro panenky, je převezena do skutečné nemocnice, z ní uteče přes kotelnu, převleče se do civilních šatů ve skladišti plném zvířat v klecích a přijde do domu, na jehož pozemku se utká se zdrojem vší lability… Pohyb se nezastaví až do konce, zastupuje smysl. [viděno na Filmovém muzeu]
