Film v první polovině předvádí úsměvné defilé hrdinových současných i minulých avantýr, postupně ale nabývá o něco plastičtější podoby. Tón se mírně komplikuje, city se prohlubují: kromě povětrné matky představuje film éterickou múzu, která hrdinovi uniká (telefonistka z budící služby), a starší ženu, jejíž nechtěná přítomnost mu připomene trauma dávného rozchodu. Ovšem ani stín matky – a starších žen – nepřiměje hrdinu ke skutečné sebereflexi. Předčasná smrt ho spíše milosrdně uchrání před směšností stárnutí. Monomaniakální sledování žen, jež hrdinovi přivodí i smrt, je nazíráno s empatií: jako roztomilá potřeba. Smrt je rovněž příležitostí, jak oslavit ženy – při defilé hrdinových lásek nad hrobem –, potažmo se potěšit nad tím, kolik se jich sešlo kvůli jednomu muži. Kritika se skrývá v náznacích, převáží obraz ženy jako lichotivého zrcadla muže. Když poslední láska prohlásí v komentáři, že díky hrdinově autobiografické knize zůstane po každé z jeho žen na světě stopa, opomene dodat, že přinejmenším jedna – ona traumatická láska – se do knihy nedostala. A tatáž pozůstalá se dříve v pozici redaktorky v knižním vydavatelství zastane autora před svými kritickými kolegy: hájí stavbu knihy, která mísí vážné věci s banalitami, protože takový je život. Film, ve kterém najdeme i hlubší momenty (hrdinův dětský dvojník, vědomá záměna barvy šatů ve vzpomínce), se urputně brání úzkosti. [viděno na kanálech ČT]
25. května 2016
MUŽ, KTERÝ MILOVAL ŽENY (Francois Truffaut, 1977)
Film sice začíná a končí smrtí hrdiny, přesto nepatří mezi Truffautovy
„černé“ filmy. Připomene spíše KAPESNÉ – s tím, že namísto dětem je
věnován druhé velké lásce tvůrce, ženám. Hrdina filmu, aniž by tím předjímal
předčasnou smrt, začne psát knihu, v níž bilancuje svůj milostný život. Ač je u žen
velmi oblíbený, jeho postoj k nim připomíná spíše labužníka, který miluje
více ženskost než vlastní ženy. Jak zazní v jednom z jeho komentářů:
na ženách, které nezná, ho přitahuje právě to, že je nezná. V jednom
okamžiku se bezelstně přizná k tomu, že je dítětem; jeho nezralá osobnost se
během filmu prakticky nezmění. Hrdina je Truffaut, který se osobně mihne v
úvodním obraze u hřbitova a který se i tentokrát vrátí do dětství
(retrospektiva s matkou, nelaskavým typem ženy).
Film v první polovině předvádí úsměvné defilé hrdinových současných i minulých avantýr, postupně ale nabývá o něco plastičtější podoby. Tón se mírně komplikuje, city se prohlubují: kromě povětrné matky představuje film éterickou múzu, která hrdinovi uniká (telefonistka z budící služby), a starší ženu, jejíž nechtěná přítomnost mu připomene trauma dávného rozchodu. Ovšem ani stín matky – a starších žen – nepřiměje hrdinu ke skutečné sebereflexi. Předčasná smrt ho spíše milosrdně uchrání před směšností stárnutí. Monomaniakální sledování žen, jež hrdinovi přivodí i smrt, je nazíráno s empatií: jako roztomilá potřeba. Smrt je rovněž příležitostí, jak oslavit ženy – při defilé hrdinových lásek nad hrobem –, potažmo se potěšit nad tím, kolik se jich sešlo kvůli jednomu muži. Kritika se skrývá v náznacích, převáží obraz ženy jako lichotivého zrcadla muže. Když poslední láska prohlásí v komentáři, že díky hrdinově autobiografické knize zůstane po každé z jeho žen na světě stopa, opomene dodat, že přinejmenším jedna – ona traumatická láska – se do knihy nedostala. A tatáž pozůstalá se dříve v pozici redaktorky v knižním vydavatelství zastane autora před svými kritickými kolegy: hájí stavbu knihy, která mísí vážné věci s banalitami, protože takový je život. Film, ve kterém najdeme i hlubší momenty (hrdinův dětský dvojník, vědomá záměna barvy šatů ve vzpomínce), se urputně brání úzkosti. [viděno na kanálech ČT]
Film v první polovině předvádí úsměvné defilé hrdinových současných i minulých avantýr, postupně ale nabývá o něco plastičtější podoby. Tón se mírně komplikuje, city se prohlubují: kromě povětrné matky představuje film éterickou múzu, která hrdinovi uniká (telefonistka z budící služby), a starší ženu, jejíž nechtěná přítomnost mu připomene trauma dávného rozchodu. Ovšem ani stín matky – a starších žen – nepřiměje hrdinu ke skutečné sebereflexi. Předčasná smrt ho spíše milosrdně uchrání před směšností stárnutí. Monomaniakální sledování žen, jež hrdinovi přivodí i smrt, je nazíráno s empatií: jako roztomilá potřeba. Smrt je rovněž příležitostí, jak oslavit ženy – při defilé hrdinových lásek nad hrobem –, potažmo se potěšit nad tím, kolik se jich sešlo kvůli jednomu muži. Kritika se skrývá v náznacích, převáží obraz ženy jako lichotivého zrcadla muže. Když poslední láska prohlásí v komentáři, že díky hrdinově autobiografické knize zůstane po každé z jeho žen na světě stopa, opomene dodat, že přinejmenším jedna – ona traumatická láska – se do knihy nedostala. A tatáž pozůstalá se dříve v pozici redaktorky v knižním vydavatelství zastane autora před svými kritickými kolegy: hájí stavbu knihy, která mísí vážné věci s banalitami, protože takový je život. Film, ve kterém najdeme i hlubší momenty (hrdinův dětský dvojník, vědomá záměna barvy šatů ve vzpomínce), se urputně brání úzkosti. [viděno na kanálech ČT]
