Klíčový vklad představuje u Soderbergha jako obvykle hra s časem. V dlouhé retrospektivě inscenuje příběh vztahu hrdiny a jeho mrtvé ženy; pozemská minulost v teplých, ale sklíčených odstínech hnědé barvy tvoří referenční bod, k němuž se film opakovaně vrací. Když tvůrce převezme z Lema hrdinův komentář, ve kterém konstatuje nemožnost návratu k pozemské každodennosti, Soderbergh tuto představu naplní minulým obrazem: hrdina marnost „návratu" už poznal, když mu zemřela žena. A jako smyčka se zopakuje první obraz filmu – kuchyňský realismus s krájením zeleniny –, ovšem s klíčovou obměnou, jež vypovídá buď o zázračnosti Solarisu, nebo o hrdinově bytí na věčnosti. Výraz je však zadržený až do konce, navzdory doteku Spielberga (dítěte): Soderbergh buď v zázrak nevěří, nebo je pro něj lidský cit pouze předmětem formální hry… Kde Lem v knize střídal modré a červené slunce, kde Tarkovskij prokládal futuristické interiéry archetypální pozemskou krajinou, tam Soderberghův kontrast hnědé a modré – Země a vesmíru – tvoří jednolité, hladce průchozí kontinuum. Naděje je smrt. [viděno na DVD z půjčovny Radost]
28. května 2016
SOLARIS (Steven Soderbergh, 2002)
Kde Lem věnoval svůj román problematizaci
Kontaktu, tedy setkání člověka s mimolidskou inteligencí, jež se vzpírá
antropomorfizaci, kde Tarkovskij vyslal člověka do vesmíru, aby se stal
znovu Člověkem – mimolidské vytlačil humanismus –, tam Soderbergh zasvětil svou
adaptaci „nepodstatnému příběhu lásky“. Vztah u něj tvoří celistvou linii, jež
má tvůrcem dofabulovaný začátek, tragický střed a konec jako nový začátek (nebo
jeho představu). Lem i Tarkovskij docílí toho, že hrdina zanechá marných pokusů o obnovení
svazku přervaného smrtí: Lem se obrátí do
budoucnosti (očekávání), Tarkovskij do minulosti (kulturní paměť), potažmo
lásku zobecní (láska k člověku). Soderberghova vize působí mnohem skromněji; filozofické problémy převádí do řeči vztahů. Film o dvou aktech je
inscenován v pochmurném tónu, který se nemění. Sebevraždu ženy předvídá její složitá povaha, obraz minulosti je předurčený přítomností.
Klíčový vklad představuje u Soderbergha jako obvykle hra s časem. V dlouhé retrospektivě inscenuje příběh vztahu hrdiny a jeho mrtvé ženy; pozemská minulost v teplých, ale sklíčených odstínech hnědé barvy tvoří referenční bod, k němuž se film opakovaně vrací. Když tvůrce převezme z Lema hrdinův komentář, ve kterém konstatuje nemožnost návratu k pozemské každodennosti, Soderbergh tuto představu naplní minulým obrazem: hrdina marnost „návratu" už poznal, když mu zemřela žena. A jako smyčka se zopakuje první obraz filmu – kuchyňský realismus s krájením zeleniny –, ovšem s klíčovou obměnou, jež vypovídá buď o zázračnosti Solarisu, nebo o hrdinově bytí na věčnosti. Výraz je však zadržený až do konce, navzdory doteku Spielberga (dítěte): Soderbergh buď v zázrak nevěří, nebo je pro něj lidský cit pouze předmětem formální hry… Kde Lem v knize střídal modré a červené slunce, kde Tarkovskij prokládal futuristické interiéry archetypální pozemskou krajinou, tam Soderberghův kontrast hnědé a modré – Země a vesmíru – tvoří jednolité, hladce průchozí kontinuum. Naděje je smrt. [viděno na DVD z půjčovny Radost]
Klíčový vklad představuje u Soderbergha jako obvykle hra s časem. V dlouhé retrospektivě inscenuje příběh vztahu hrdiny a jeho mrtvé ženy; pozemská minulost v teplých, ale sklíčených odstínech hnědé barvy tvoří referenční bod, k němuž se film opakovaně vrací. Když tvůrce převezme z Lema hrdinův komentář, ve kterém konstatuje nemožnost návratu k pozemské každodennosti, Soderbergh tuto představu naplní minulým obrazem: hrdina marnost „návratu" už poznal, když mu zemřela žena. A jako smyčka se zopakuje první obraz filmu – kuchyňský realismus s krájením zeleniny –, ovšem s klíčovou obměnou, jež vypovídá buď o zázračnosti Solarisu, nebo o hrdinově bytí na věčnosti. Výraz je však zadržený až do konce, navzdory doteku Spielberga (dítěte): Soderbergh buď v zázrak nevěří, nebo je pro něj lidský cit pouze předmětem formální hry… Kde Lem v knize střídal modré a červené slunce, kde Tarkovskij prokládal futuristické interiéry archetypální pozemskou krajinou, tam Soderberghův kontrast hnědé a modré – Země a vesmíru – tvoří jednolité, hladce průchozí kontinuum. Naděje je smrt. [viděno na DVD z půjčovny Radost]
