KREV MÉ KRVE (Marco Bellocchio, 2015)

Začátky tvůrce (PĚSTI V KAPSE) naznačovaly spíše loseyovský druh kinematografie: poněkud ztuhlou vážnost při zobrazení spodních proudů společnosti skrze „procesní“ žánr dystopického podobenství. Oproti tomu má jeho loňský snímek potenciál strhnout, i když platí, že to nejpůsobivější na něm pochází z oblasti mimo kinematografii. Bellocchio vloží do historického dramatu, jež tvoří první polovinu filmu, dvě moderní písně se silnou melodií a v aranžmá dívčího sboru. Jednou z nich je předělávka Nothing Else Matters od Metallicy, a je to právě rocková energie, spojení frustrace a vzdoru, co ve spojení s nevinností dívčích vokálů podtrhne téma filmu: mládí. V kontrastu k němu stojí svět staré Itálie, který v historické části filmu představuje církev v době čarodějnických procesů a v části, jež se odehrává v současnosti, upírská metafora o síti stařešinů – ctihodných občanů – ovládajících v tajnosti italské maloměsto. 

Film nenaplní lačná očekávání: tvůrce-modernista utne poutavou historickou záhadu v nejlepším, ve prospěch satirické současnosti, jež v tomto srovnání působí trochu bezkrevně (vyhaslý starý upír u zubaře). Pro Bellocchia, italského intelektuála ze severu země, je typická volnější stavba vyprávění a složitá, ne-li přímo konfliktní významová skladba (ideologie). Tvoří opaky tezovitých filmů, skládá svá díla z dílčích inspirací a náklonností; uvažuje o Itálii v celku a v protikladech. Historická záhada vychází ze skutečné události a nemá hrdinu: klíčová mužská postava odjede z dějiště v okamžiku, kdy se od ní očekává čin, a zjeví se v současnosti jako součást kmotrovské Itálie. I motiv krve z názvu filmu je nejednoznačný, významy nejsou vyznačeny (v minulosti motiv krevní msty, v současnosti kvazi-rodinné společenství upírů). Bellocchio složí ze dvou dílčích příběhů obecnější příběh Itálie; příslib katarze odsune na konec, kdy si od rockové hudby vypůjčí hutnou zkratku, videoklip vzpoury proti starým strukturám. Katarze je ryzím autorským gestem: svěží vítr přinášejí mladé ženy a policejní majáky. [viděno v kině při Febiofestu]