NIKDY NEJSME SAMI (Petr Václav, 2016)

Václav si ve svém posledním filmu zvolil „divácký“ žánr komedie a dosáhl podobné návštěvnosti jako předchozí, „euro-artový“ snímek CESTA VEN. Těžko říci, zda tvůrcem vyslovená naděje ve větší divácký zájem byla míněna vážně či ironicky, každopádně mu žánrová stylizace nepomohla komerčně ani umělecky. Soudě podle filmu nebyla upřímná… To, že mužské postavy ztělesňující společenský problém rasismu a pravicového extrémismu jsou uvedeny jako komické figurky (role Rodena a Hanuše), se jeví jako bezúčelná volba, protože Václav z následné proměny komického ve vážné nic nezíská. Nadsázka neosvobozuje, pouze na čas maskuje obvyklý schematismus tzv. uměleckého filmu. Dále poslouží komedie k tomu, aby tvůrci pomohla prosadit u diváka jeho nejodvážnější dramaturgický počin: „šílenou lásku“ vesnické prodavačky k romskému pasákovi, která není motivována ničím jiným než nemožnými poměry v jejím manželství (Rodenův chcípák). Žena ve středním věku, matka dvou dětí, se při hledání pevného bodu stane dobrovolně prostitutkou.

Jakmile komedie ustaví nadsazenou situaci, tvůrce ji dohraje už navážno, i když formálně pokračuje jako anekdota: běh zápletky je důležitější než obrazová stránka, film si zachová tempo komedie. Pro formálně nejvýraznější prvek filmu – střídání barevného a černobílého obrazu – jsem nenašel žádný interpretační klíč; černobílé obrazy se tónem či odstupem tvůrce od vyprávění neliší od těch barevných… Místo toho, aby komedie potlačila špatné instinkty tvůrce, naopak je ve své bezstarostnosti posílí. Kritiku společnosti Václav nijak nešifruje: v dialozích přímo cituje její nenávistný i tolerantní diskurz, její nectnosti převádí s primitivní příčinností do umírání a zvažovaných sebevražd; konečnými obětmi společnosti a tvůrce jsou děti. A působí už jako klišé, když jedna z postav nalezne mez svého útěku v horizontu uzavřeném vodou (viz MARIAN) a když jiné postavy naleznou vysněný azyl ve světě bez mužů… Portrét lidového extrémisty bych ale Václavovi tolik nevyčítal. Jeho naivistická papírovost, která cituje slova, ale nehraje hněv, vypadá jako komedie podle Bressona; z předvádění hate-speech na kameru stejně vzejde pouze stylizace (Scorsese, Spike Lee). [viděno v kině při Febiofestu]

Návštěvnost filmů Petra Václava:

MARIAN (1996) / 20 tis. diváků

PARALELNÍ SVĚTY (2001) / 39 tis. diváků
CESTA VEN (2014) / 6 tis. diváků
NIKDY NEJSME SAMI (2016) / 5 tis. diváků