MEEKOVA ZKRATKA (Kelly Reichardtová, 2010)

Revizionistické pojetí westernu, potažmo indiánské otázky, je dnes normou. Sám revizionismus se stal realističtějším, pokud srovnáme Reichardtové film, jenž vychází ze skutečné události, s romantickým revizionismem starších hollywoodských filmů jako APAČ nebo BOJOVNÍK S INDIÁNY. Druhý z nich má s Reichardtové filmem několik styčných bodů: stát Oregon, postavu průvodce, který osadníky z východu provádí „svým“ územím, náznak žárlivosti ve vztahu k civilizací nedotčené zemi, ambivalentní vztah k Indiánům. Rozdíl šedesáti let mezi oběma filmy je zřejmý už v tom, že vztah průvodce Meeka k původním obyvatelům je otevřeně rasistický. Jedná se o vztah nenávisti, jež se zaštiťuje „expertní“ znalostí Indiánů, na níž jsou věci neznalí osadníci odkázáni. Samozřejmě i o Reichardtové snímku platí, že filmová podoba je k historickému předobrazu ještě milosrdná (viz Meekova fotografie). Obraz bílé spodiny je elegantně stylizovaný, byť mírně, aby film zůstal otevřený metafoře, možnosti proměny.

Ve srovnání s klasickým Hollywoodem vynikne i odlišné pojetí času v Reichardtové filmu, který je mnohem pomalejší a zachycuje pouze zlomek historické události. Jeho katarze je jemná na úkor dramatičnosti: postavy dosáhnou cíle cesty jen v náznaku, radikálně se ale zlomí jejich vnímání indiánské postavy, na jejíž pomoc se musejí spolehnout. Ačkoliv je Meek vedlejší postavou, představuje jako postava hraniční (frontiersman) klíčový symptomatický uzel zápletky; v jeho případě je „skok víry“ největší. Není výsledkem realisticky pozvolného přesvědčování, klíčovou roli sehraje „vnější šok“ v podobě kontrastu pouště jako určujícího prostředí filmu a osamělého, působivě tvarovaného stromu, jenž ohlašuje cíl cesty. Reichardtové realismus není eliptický, vyprávění působí po dramatické stránce velmi celistvě. Drama vztahu průvodce a osadníků – s Indiánem jako katalyzátorem – je rozprostřeno do mnoha obrazů, „rozpíjí“ se v prostředí, čemuž odpovídá i velmi úsporná, ambientní hudba. Film působí jako jeden akt roztažený do celovečerní délky, aby divák co nejhlouběji zakusil zkušenost cesty, přítomnost postav v poušti. Reichardtová potřebuje čas na to, aby zjevení stromu bylo pro diváka tím, čím je pro postavy filmu. [viděno v kině]