Nenechávám se zavazovat
oficiálními distribučními názvy, pokud jsou líné – originální titul obkrouží popisnou
evokací obsahu filmu –, prodejné nebo pitomé. Název TŘI V KRUHU, jak se Garnettovo
ceněné dílo u nás pojmenovalo, zní pitomě, ale kus pravdy v něm je. Kromě dvou
hlavních postav, muže a ženy, má film třetí klíčovou postavu, policejního
detektiva, který muže-zločince doprovází z Hong-Kongu, kde ho zadržel, do
Ameriky, kde jej čeká hrdelní trest. Žena je smrtelně nemocná, ale žije tak,
jako by byla na vrcholu sil. Oba se do sebe zamilují, muž se opakovaně snaží
svému strážci uniknout, ale láska k ženě, před kterou svou situaci tají, jej
drží v „kruhu“. Detektiv a láska tak představují dvě koncepce osudu – pohromu a
nový úděl –, které jsou do sebe nerozlučně zaklesnuté.
Tři jsou ale na kruh málo; aby bylo klasické vyprávění patřičně „zaoblené“, je třeba více postav,
které se vracejí, ve filmu jich najdeme šest. Sice
dojde k velkému posunu mezi začátkem a koncem, ale rituály – a lokace – se
nemění; první a poslední scény filmu se odehrají v barech, kde jsou hrdinové jako
doma. Kamera na začátku a na konci, ještě a už zbavená vazby na obě postavy, vytyčuje svým pohybem prostorovou dimenzi, hloubku baru. V mezidobí roztáčí Garnett kruh opakování a obměn, ale kurz zápletky nemění; film vznikl
před tím, než v Americe začali striktně vymáhat cenzurní kodex, nadto
v produkci studia Warner Bros., které ve 30. letech mělo v Hollywoodu
nejblíže k realitě. Paradoxní vztah lásky a smrti tak ve filmu vydrží až do konce.
Hodnotu o sobě v tom nevidím – konec jako konec, film nepřekročí svůj záměr. Kvalita filmu tkví v jeho zemité formě, od režie po postavy
obklopující hvězdnou dvojici – s jejich hutnou, dialogy nerozšifrovanou
dialektikou tvrdosti a empatie. Doslov filmu s obrazným převtělením hrdinů
do jejich předmětné „masky“ mi připomněl Siegelův ÚTĚK
Z ALCATRAZU. Minor magic. [viděno v kině Ponrepo]
