Unikátní, méně známý
Renoirův film je ukázkou ryze autorského „žánrového“ filmu. Maigretovská
adaptace, spíše policejní než detektivní film, má dokonce scénu honičky. Renoir
ale na napětí nedbá: scéna je příznačně nepřerušovaná střihem, kamera umístěná na
autě sleduje auto před sebou, hypnotizovaná světly ujíždějícími tmou. Detektivka
to není; v situaci, kdy v prostoru několika domů u vesnické křižovatky dochází
opakovaně k vraždám či pokusům o ně, je zřejmé, že vrahem nemůže být nikdo
zvenčí. Každý je vinen. Komunita žije paradoxy: napodobuje třídní společnost, nikdo
není tím, kým se zdá, ale za lží se skrývá pravda. Falešný měšťák je pořád
xenofob, i když jsou jeho důvody více prozaické. Pravidelnost, s níž každou noc
dochází k násilnému činu, dává filmu soumračnou atmosféru, kterou ještě podtrhuje
zpomalená obřadnost raného zvukového filmu. Scény jsou dlouhé úseky času
trávené ve zvukově autentickém interiéru.
Hrdina v podání
Renoirova bratra Pierra představuje tvůrcovo alter ego. Je to stoik s občasnými
výbuchy temperamentu, netrpělivý se stavem světa okolo něj. Maigret řeší případ
rozvážně, krouží kolem postav, sbírá pomyslné důkazy rozmístěně v jejich prostředí.
Výbornou ukázku „zpomaleného času“ představuje první dialog komisaře s klíčovou
postavou ženy – z pohledu Renoira spíše „línou kočkou“ než typickou femme
fatale. Hrdina obhlíží četné rekvizity pokoje, který žena sdílí s údajným
bratrem, začíná nevinnými rekvizitami (obrazy, hrací skříňkou, gramofonem),
končí těmi podezřelými (puškou). Nakonec se ale ukáže opak: zdánlivě nevinné
předměty jsou ty usvědčující a puška jen rekvizita, příznak neřádu. Poslední
scéna, v níž Maigret odvrací od pachatele tvář, je magická. Póza se jeví
jako nelítostná, ovšem v kamenné tváři za „hradbou“ komisařovy lulky jsou
oči živé smutkem; hrdina, skrytý melancholik, pachatele nezavrhuje, postrkuje ho
k pokusu o nápravu věcí. Podobně jako Renoirova postava v PRAVIDLECH
HRY Maigret ví, jak to na světě chodí. [viděno v kině Ponrepo]
