Jeden z nejvíce
oceňovaných titulů loňského distribučního roku je pro mě příkladem dokonalého,
významově a formálně exkluzivního, ne příliš osobitého filmu. IDA se formálně
velmi liší od Pawlikowského POSLEDNÍHO ÚTOČIŠTĚ – s evokujícím kamerovým
stylem, kladoucím důraz na autenticitu (blízkost), mi dřívější film přišel jako
předchůdce „etnografických“ festivalových filmů, spíše svědectví (informace)
než expresivní umění. Styl IDY je oproti němu – v souladu
s převládající estetikou současného uměleckého filmu – svědek navenek
chladný, nezúčastněný. Téměř výlučně statická kamera zachycuje pečlivě
komponovaný výsek reality, pevný rám, v rámci kterého postavy předvádějí důmyslnou
choreografii (scéna tragické smrti jedné z postav). Kompozice záběru se
sice vymykají standardu, nechávají nápadně velký prostor nad hlavami, resp. za
hlavami postav, odsunují je k okraji záběru, jenže tento manýristický –
v neutrálním smyslu slova – prvek považuji spíše za fakt než výraz.
Pečlivě zkomponovaný
je i oblouk zápletky; ta směřuje k tomu, že nechá hrdinku na ploše poslední
půlhodiny de facto prožít alternativní verzi svého života (co, kdyby). Nechá mladou
ženu zestárnout o několik desetiletí; místo toho, aby se danému způsobu života otevřela, pozná
jeho marnost za několik dní. To jen dotváří můj dojem celkové neživotnosti
filmu, který je dobrý, ale „hotový“ – film určuje jeho záměr, divák se
nerušeně dívá. Voyeur artu. „Objektivní velikost“ filmu se pozná i podle silných kontrastů: židovky a jeptišky (hrdinka), světice a děvky (hrdinka,
teta), osamělé alkoholičky a „krvavé“ prokurátorky (teta).
Mimochodem, při vší významové průzračnosti filmu mi není jasné, nakolik se na rozhodnutí
hrdinky podílí tragická minulost světové války. Nakolik je důvodem pro
„odmítnutí života“ minulost válečného sirotka a nakolik současnost normalizační
banality. Souvisí druhé s prvním, nebo je holocaust filmu jen přívěškem, katalyzátorem zápletky? [viděno
v kině]
