V souladu s trendem progresivních českých dokumentů film rigorózně upřednostňuje funkci poznávací před
estetickou. Záměrně rezignuje na zkrášlení či ozvláštnění, s výjimkou dvou
záběrů na hvězdnou oblohu, kdy lze mluvit o „přesahu“, i když do určité míry vychází
podnět ještě od aktérů sledujících hvězdy v „dupě“ africké noci. Ve vztahu k tématu
– povaze pomoci Západu v Africe – je to poznání dílčí; film nemá
průraznost analýzy, ani průkaznost statistiky. Tím, že poctivě zaznamenává úzký
výsek skutečnosti, sice nepochybně odkazuje na pravdu o povaze problému, ale
jako umělecké dílo – bez autorského zhuštění argumentu a rozšíření obzoru –
nepůsobí úplně samostatně. Podobně jako například dokument SEJDEME SE V EUROCAMPU
Eriky Hníkové ukazuje příklad problému, omezuje se na místní zápletku a pohled
několika aktérů, kteří problému přizvukují, ale neradi vstupují do konfliktu s těmi,
kteří ho představují. Katarze je mírná, odpovídá tomu, co situace na
místě umožní.
Manipulace událostmi
je nepřiznaná a zřejmě jen implicitní; přítomnost kamery jako svědka zde
konflikt spíše tlumí. Tvůrce nechá skutečnost, aby „pracovala za něj“, a významy
žijí vlastním životem. Nejagilnějším se ukáže být symptomatický význam: povaha
češství. Češi v Africe narážejí na absurditu praxe pomoci „shora“, ale nadále
ji úřednicky vykonávají – viz smlouva, kterou se obdarovaný vzdává práva na reklamaci
pomoci. V pobouření nad „bordelem“ stavu darované solární stanice zaznívá nadávání na poměry, které neovlivníme; lokálností protestu a filmu se vina
implicitně přesunuje z koncepce pomoci na místní, tedy obdarované, kteří
působí jako nevděční nebo nesvéprávní. Afričané představují nevědomí filmu; jejich
hlasy na okraji filmu omluvně vysvětlují, potažmo se bezelstně přiznají k tomu,
co chceme slyšet: my Afričané neumíme spolupracovat. Zamlžuje se střet tradic,
kdy místní obdarovaný očekává, že odpovědnost za dar nese dárce. Čeká, že
slunce bude svítit navždy. [viděno na kanálech ČT]
