Ve středu Óšimova
filmu, navazujícího na KORIDU LÁSKY, stojí spalující vášeň. Vášeň, která se
naplňuje až příliš snadno; v zobrazení sexuality vyznívá film poměrně cudně,
jeho mužský hrdina, „fanoušek“ ženského těla, jej spíše ohledává ústy, zejména v jeho
dolní partii. V zobrazení vztahu, potažmo celé společnosti je zjevná silná
nerovnováha; projevuje se jako aktivita muže a pasivita ženy, osobnostní
nezralost muže a věková zralost ženy, jeho osamocenost a její rodinný život,
jeho posedlost a její utrpení, iracionální pohnutky k vraždě a propracovaný
systém společenského násilí… Manžel je jako duch obdobně neškodný jako za
života, trápí živé svou přítomností – jako obtížný přízrak viny. Součástí síly filmu je to, kterak se morální muka projevují fyzicky, jako
psychosomatický teror (oslepnutí).
Hrob mrtvého má podobu
vyhroceného prostoru hluboké studny, jež potvrzuje Óšimův sklon
k expresivní vertikálnosti (stromy, sloupy, pověšená těla). Pocit viny se u
muže transformuje do posedlosti, s níž pokrývá tělo oběti nánosy listí - vášeň nabývá makabrózní podoby mrtvoly proložené tlející masou. Na rozdíl od
muže spaluje ženu vina zevnitř, navádí ji k sebeobětování (oheň); u prostých
vesničanů je tělo jediným prostředkem reflexe viny, fyzické utrpení přichází jako
drastické pokání… Óšimův „přírodní“ pohled na archetyp milostného trojúhelníku
ovšem působí potěšení zejména ze stylu. S nerovnováhou v půdorysu dramatu kontrastuje
harmonická rytmičnost v použití filmových prostředků: střídání různých velikostí
záběrů, od detailů na jednotlivé postavy po skupinové výjevy v hloubce prostoru,
a zejména prokládání spíše objektivních než expresivních nadhledů, shlížejících
na počínání hrdinů, méně častými podhledy, jež nabízejí více bezprostřední,
fyzičtější pohled. Stylistickým vrcholem filmu je pak scéna požáru v domě ženy,
v níž se muž snaží nahlédnout dovnitř skrze oblaka kouře, které vystupují zpoza
kamery do popředí záběru. Oslepující vášeň. [viděno na mubi.com]
