Renoirův VÝLET DO
PŘÍRODY z téhož roku se v mnohém liší od městských filmů tvůrce; příroda
jako by snesla daleko větší přímost, a to ve stylu (emoce ve velkém detailu),
výrazu (evokativní lyrická hudba) a významu (tragédie promarněného života).
VÝLET DO PŘÍRODY je torzem filmu, ale k němu se to hodí… ZLOČIN PANA LANGA, zasazený
do města, nemá stejně jako FENA komponovanou hudbu a v jeho postavách není ani známky
po karikatuře, jež bývá prostředkem zkratky (maloměšťáci ve VÝLETU DO PŘÍRODY).
Město je panoptikum a směšnost člověka prchavá kvalita, která se mění s dramatickým
kontextem. Člověk se toku života (dějin) buď přibližuje, nebo odcizuje. První
v případě tohoto filmu platí o titulním hrdinovi, autorovi zdánlivě únikového
westernového čtiva, druhé je případ „padoucha“, jeho zaměstnavatele a prznitele
mladých žen, který před odpovědností vůči svým věřitelům unikne k jiné identitě.
Že psaní je spaní, se
zdá být regresivním životním postojem jen do chvíle, než hrdina začne snít veřejně;
po zmizení autoritativního šéfa se z jeho vydavatelství stane pokrokové
družstvo, hrdinovo snění vydělává peníze. Renoirův přístup není psychologický,
ale fenomenologický – nechá život, aby promlouval svou paradoxní řečí. Hrdina sní o Arizoně, zatímco vysněným projektem jeho šéfa je (neúspěšný) časopis věnovaný světu zločinu; padouch je vedlejší postava, jejíž „vampýrská“ moc klesá s emancipací
slabých; umírající v kněžských šatech se dovolává přítomnosti kněze. Klíčovou
roli při zasazení dramatu do hmotné reality hrají pohyby kamery, počínaje
drobnými expresivními nájezdy na postavy (akcenty), přes delší jízdy kamery
odpoutané od postav (kontexty), až po velkou jízdu ve finále (děj). Kamera
v ní rámuje pohyb hrdiny z patra do přízemí, ale činí tak z odstupu a
nesoustředí se jen na něj. Na začátku dlouhého, meandrujícího záběru se hrdina, daleko
od „nevědomé“ kamery, rozhodne - na jeho konci se objeví přímo před kamerou a provede
svůj nepravděpodobný, nutný čin. [viděno v kině Ponrepo]
