TONI se odehrává
mimo město – v jižní Francii, v kraji, ve kterém se mísí krev. S lyrickou
plností a jednotou emoce „provinčního“ VÝLETU DO PŘÍRODY nemá nic společného. Přísná
kontrola zvukové stopy odpovídá výrazu první poloviny 30. let; ticho
nechává vyniknout dialogu, hudbě provozované postavami, ruchům. Zatímco VÝLET
DO PŘÍRODY se jen zdánlivě odehrává v přítomnosti – je rekonstrukcí
vzpomínky –, zde v přímém přenosu sledujeme, kterak pracuje osud. Film
končí tak, jak začal, příjezdem další várky gastarbeiterů; divák
si se smutkem vzpomene, jak kdysi takto přijel i hrdina, zároveň ale Renoir
otáčí stránku – osud hrdiny nebyl jedinečný. Osudovost podtrhuje i samo
zasazení příběhu mimo město. Pozadí nehlučí, osamělost postav zvýrazňuje hloubka
liduprázdného prostoru, ve kterém jako šibenice vystupuje mohutný železniční
most, dějiště posledního aktu. Moc ticha se ukáže při běhu hrdiny po mostu na
konci filmu: zvuk zrychlených kroků po železe upomene na odtikávající čas. Hudba
a zpěv trojice italských dělníků nás provází příběhem jako tragický sbor...
Pro půdorys tragédie
a úzkost z poloprázdna (pokus o sebevraždu na rozlehlé vodní hladině snímané ve
velkém celku) působí TONI méně vitálně než FENA nebo ZLOČIN PANA LANGA. Tradiční
rekvizity Renoira (puška na zdi, kočka na místě činu) působí v těchto podmínkách jaksi vyvrženě a práce s kamerou – ruční práce, žádné elegantní studiové jízdy – dojem nepohody umocňuje. Platí to i o lidech: Raději budu svině než
blbec, říká záporná postava filmu. Oproti dřívějším filmům smrt neznamená příležitost, je konečná. Tragédie promlouvá od počátku skrze slabosti postav setrvávajících v závislosti na druhých. Toni se nedokáže oprostit od slabosti
pro ženu, méně silnou z dvojice ženských postav – původně fenu, později oběť (dvě strany mince). Druhá žena naopak dokáže ze schématu osudu vystoupit, byť jí to
stojí málem život. Bohužel jí náleží jen vedlejší part. [viděno v kině
Ponrepo]
