MGM: chvála Roberta Mitchuma a "malých" filmů

A nedám si pokoj a nedám si pokoj – bez kanálu MGM to prostě nepůjde! ČT má sice v běhu retrospektivu Alfreda Hitchcocka, ale to jsou – v dobrém – natolik provařené filmy, že je netřeba doporučovat; jak poznamenal Jonathan Rosenbaum v dole citovaném článku, Hitchcockovy filmy jsou dnes akademicky živější, tj. studovanější než ty Bergmanovy. Dalším aktuálním plusem ČT jsou westerny – že si přístí sobotu nenecháte ujít Fordův film MŮJ MILÁČEK KLEMENTINE, je mi naprosto jasné, ale mohlo se stát, že vám ušel PISTOLNÍK Henryho Kinga, pro mě velmi příjemné překvapení a tak výborný western, nakolik výborný může ne-auteurský western být (ne-auteurský ve smyslu výborného scénáře, herců a řemesla, ale bez „dotyku“ osobité režijní senzitivity); pro mě především narativní hra na téma stárnutí pistolnických legend vydrží být vrcholnou zábavou až do konce, kdy neodolá a musí své téma korunovat tragickou rétorikou... Ale zpátky k MGM. Když pominu náběh na retrospektivu Woodyho Allena, opět zbytečně dublující něco, co bylo a je k vidění na ČT (kolik dalších fanoušků si Woody s dabingem v Čechách získá?), nabízí zářiový program největší atrakce v podobě MILOVNÍKŮ HUDBY, filmu určenému pouze milovníkům Kena Russella, britského excesivního fantasmagorika (film patří do jeho série údajně skandálních biografií hudebních skladatelů), dále ZABIJÁCKÉ ELITY, objektivně nedokonalého, ale o nic méně fascinujícího pozdního filmu Sama Peckinpaha, a konečně HROMSKÉ CESTY, která navzdory poněkud familiérnímu českému překladu aspiruje na titul Objev měsíce; Dave Kehr tuto krimi z roku 1958 s Robertem Mitchumem v hlavní roli považuje za zásadní příklad žánru road movie, stojící na začátku všeho dobrého, co žánr v dalších letech přinesl.

Srpnové premiéry výborně ukázaly, jak v MGM umějí lovit v neprobádaných vodách. Na DÁMU V BÍLÉM jsem už dříve upozorňoval jako na možného černého koně, a vyplatilo se. Režisér Frank LaLoggia, takový milovník hororového žánru, že mu věnoval své všechny tři (!) celovečerní filmy, natočil nekompromisní hold jeho klasickým dílům. Sice stále jen pastiš, čili ne dost originální na to, abych ho označil za mistrovské dílo, přesto ale maximálně baví jako naprosto osobitý, vizuálně úchvatný „chiller“ (doslova ve smyslu mrazení v zádech). Film je strašidelný a přitom o nic méně nevinný než jeho inspirace: kromě klasických hororových B-filmů Universalu bych si tipnul na barevné horory Rogera Cormana a určitě Laughtonovu NOC LOVCE. Film začíná jako typická spielbergovská maloměstská nostalgie, ale jen do té doby, než zjistíme, že hned vedle základní školy, kam dochází malý hrdina, stojí hřbitov; co následuje potom, je nádherně přehnaná smršť poctivé hrůzy bez kapky krve, za to s pořádnou atmosférou a poetickým užíváním naivistických zadních projekcí. Doporučuju!

Dalším příjemným překvapením se stala NÁDHERNÁ ZEMĚ, velmi svěží western z roku 1959, tehdy předznamenávající melancholicko existenciální směřování žánru v následujícíh desetiletích. Zde ještě nad sentimentem vítězí přímočaré dialogy a akce (gesta), hlavním kladem je ale jednoznačně Robert Mitchum v jedné ze svých nejlepších rolí. Mitchuma jsem nikdy moc nemiloval, pokud nehrál ve vynikajících filmech (PRYČ Z MINULOSTI, NOC LOVCE), zde ale vnějškové znaky hrdiny, tj. zarostlá tvář, sombrero a lehký mexický (!) přízvuk, a jeho existenciální schizma [jsem ještě Američan nebo špinavý Mexikán?] přibližují Mitchuma na opačný pól jeho příliš častého a méně sympatického hereckého typu – apatického, odměřeného mača – a propůjčují mu nevídané charakteristiky: nevinnost a zranitelnost.

A konečně Schraderova PODIVNÁ POHOSTINNOST nezradila pověst svého režiséra: je víc zajímavá než zvlášť nadprůměrná, víc provokující než povznášející. Říkám takovým filmům „loutkohry“: své spíše jednorozměrné postavy-typy vedou nečekanými cestami až k šokujícím koncům. Naštěstí Schraderova poučená režie, konkrétně mizanscéna [ve smyslu „aranžmá“ filmového prostoru, tj. způsobu, jakým jsou vybrány, zaplněny a snímány interiéry a exteriéry], dává filmu texturu a přispívá k jeho smyslně dekadentní atmosféře. Tuto sarkastickou moralitu o jednom partnerském vztahu v krizi řadím mezi své aktuální „guilty pleasures“ (stydlivé libůstky); sedí to hlavně na Christophera Walkena s jeho nestálým italským přízvukem a nezdravě opakovanou historkou o otcově šedivějícím kníru. Film je zkrátka tím lepší, čím víc ho berete s nadhledem, a určitě tou nejzábavnější dekadencí v Benátkách (další kandidáti: SMRT V BENÁTKÁCH a TEĎ SE NEDÍVEJ).

Pokud jste už ze čtení mého (didaktického) blogu pochopili, že malé, osobité a méně dokonalé filmy mohou nabízet větší cinefilní potěšení než „oficiální“ mistrovská díla, mám tu pro vás ještě jeden tip, tentokrát loňský a dostupný na DVD. LEDOVÁ SKLIZEŇ komediografa Harolda Ramise (NA HROMNICE O DEN VÍCE) sice na první pohled vypadá jako další post-tarantinovský šunt, tj. laciná cynická krimálka, jejímž hlavním cílem a limitem je vyřešení narativní hádanky [a přitom stylově vypadat, event. obsadit nějakou stárnoucí pornohvězdu]. Ve skutečnosti ale většinu z nich poráží svou stylovou neokázalostí (zprofanovanou "poctivostí"), jednotou stylu, místa a (více méně) času a schopností velmi subtilně mísit thriller s černou komedií.