Ponrepo - kino duchů?

Jelikož počínaje zítřkem začíná nová sezóna archívního kina Národního filmového archívu (NFA) Ponrepo, trocha propagace určitě neuškodí. Zatímco v době mých ponrepovských začátků, zhruba v polovině 90. let, nebylo vyprodané představení výjimkou, dnes se tak stává snad jen u poslední velké celebrity humanitních studentů, Tarkovského. Čím to? Když pominu obecný pokles v návštěvnosti pražských specializovaných kin (Aero) a přehlídek (skoro prázdné sály při festivalu asijského filmu), může být na vině samotné kino? Možné příčiny:
(1) cena lístku: nesmysl, cena roční legitimace (150 Kč za rok, studenti 100 Kč) a vstupenky (40, resp. 30 Kč) nestojí za řeč, ani s ohledem na kvalitu kopií (viz níže);
(2) umístění a prostředí: taky ne, kino je situováno v centru Prahy (Bartolomějská 11), sál je renovovaný, čistý a pohodlný;
(3) pokladna: inventář kina v podobě poněkud náladové paní pokladní v důchodovém věku může pro začátečníky a zejména cizince představovat jistý kulturní šok, zvláště kladou-li na paní nestandardní požadavky (třeba dvoutisícovou bankovku);
(4) kvalita kopií: s výjimkou kopií zakoupených pro distribuci přímo NFA jde o staré ohrané kopie z doby, kdy šly dané filmy do prvorepublikové, protektorátní a socialistické distribuce – obvyklé průvodní (nijak extrémní) znaky spojené s ohraností kopie věřím žádného cinefila neodradí;
(5) titulky: jelikož některé kopie pocházejí už ze 30. let, mohou vás překvapit velmi řídké titulky, které třeba dokážou shrnout pět vět do jedné [schopnost diváka číst titulky se zjevně za ta léta velmi rozvinula, když se dnes na DVD překládá skoro každé slovo];
(6) simultánní tlumočení: v případě, že je film uváděn bez českých titulků, tlumočení může být problém, zejména pro cizince (tlumočení je pouštěno rovnou do sálu, takže originál částečně překrývá), ale občas i pro tuzemské publikum: zvláště tlumočení amerických filmů jistým pánem (dle mé teorie Věroslavem Hábou) si získalo svou proslulost díky zpožďování se a následným "výpůstkám" v tlumočení – i to berte jako součást koloritu Ponrepa, film je přece hlavně vizuální médium, no ne?
(7)dramaturgie: je limitovaná sbírkou NFA, tj. filmy, které byly uvedeny do tuzemské distribuce, event. schopností archívu zapůjčit si tu a tam kopie ze zahraničí; s vědomím tohoto limitu platí, že dramaturgie je poměrně osvícená, cenná hlavně jako zdroj po doplnění vzdělání o kánonu evropského art-filmu zejm. 50. až 70. let; kino se ovšem nebrání ani experimentům na divácích (např. filmy Jodorowského), ani hollywoodským žánrovým filmům – těch by v nabídce kina mělo být daleko víc, i když je pravdou, že klasický Hollywood platí mezi nejméně navštěvovaný [francouzská osvícenost vůči žánrovému filmu zjevně místní humanisty neinspirovala];
(8) vůně naftalínu: ano, v Ponrepu jsou staré filmy, obsluha (až na výjimku nahoře ale příjemná), hlavně u nostalgických titulů i publikum (tu a tam s nevděčným odérem) – omlazení publika by Ponrepu určitě prospělo;
(9) nedostatečná propagace: je pravda, že Ponrepo je pro méně znalé trochu filmovým muzeem, sice příjemným a vkusným, ale tak trochu mimo současný kulturní tep a zřejmě bez potřeby s tím něco udělat, minimálně u lidí, kteří tam chodili před deseti lety (humanitní studenti a paničky ve středním věku, kterým se zachtělo zaflirtovat s perspektivními mladými cinefily).

Dnes to v Ponrepu vypadá tak, že jeho pravidelnými návštěvníky jsou studenti filmu, hrstka pravověrných cinefilů a důchodci. Žádné výmluvy zde ale neplatí: kdo to s filmem myslí vážně, bydlí v Praze a chce být víc než pouhým filmovým fanouškem, do Ponrepa prostě musí. Ať už si o mrtvých páprdech Bergmanovi, Fellinimu a Antonionimu (a dalších) myslíme cokoliv, minimálně bychom měli jejich odkaz vidět a vyrovnat se s ním. V zářiovém programu Ponrepa upozorňuju zejména na retrospektivu Fassbinderových filmů, zejména jeho pozdních retro melodramat, Murnaův méně známý snímek FANTOM, komedii Španěla Bigase Luny ŠUNKA ŠUNKA (dle vkusu Jonathana Rosenbauma „vtipnějšího než cokoliv od Pedra Almodovara v jeho postpunkovém období“) a dva filmy dalšího Španěla Victora Ericeho DUCH ÚLU a JIH, které se oba těší výborné pověsti.