Potřebujete vidět film, abyste se dozvěděli, že lynčování je špatné? Pak jste se určitě dívali na western JÍZDA DO OX-BOW (před týdnem na ČT2). Potřebujete, aby vám film řekl, že spravedlnost musíte brát vážně a bez předsudků? Pak musíte vidět 12 ROZHNĚVANÝCH MUŽŮ (kanál MGM)! Vítejte ve světě tezovitých filmů – filmů s tezí (tvrzením, apelativní myšlenkou), zde ve smyslu především filmů Hollywoodu 50. a 60. let společensky angažovaných v rámci kulturně-liberální fronty Ameriky té doby [témata typu lidských práv a svobod, spravedlnosti, aktuálních společenských problémů od rasismu přes školství až po drogy]. Ne každý film, který se chce angažovaně vyjadřovat k realitě kolem nás, musí být nutně tezovitý (z poslední doby např. DOBROU NOC A HODNĚ ŠTĚSTÍ nebo SYRIANA). Tezovitými označuji takové filmy, u nichž teze tvoří natolik dominantní explicitní význam filmu, že si podrobuje a redukuje jeho formální systém: narativní formu, režijní styl, charakterizaci postav. Tezovitý film je doslovný a ve své upřímné snaze oslovit diváka vlezle rétorický. Tezovitý film je ryze účelový konstrukt, který nikoho nenechává na pochybách o tom, co chce říct. Cílovou skupinou (nejen) tezovitých filmů je vzdělaná městská střední třída, která vyhledává „závažné“ filmy, vypovídající cosi o problémech světa s přidanou terapeutickou hodnotou – jednoduchou, ale silnou katarzí založenou na sledování konání spravedlnosti nebo nespravedlnosti na plátně. Vítejte ve světě filmů špatného svědomí a hereckých koncertů!
Podívejte se na 12 ROZHNĚVANÝCH MUŽŮ. Tvůrci vás ani na chvíli nenechají na pochybách o tom, co chtějí říct a jak důležité to je. Dvanáct mužů... žádná žena... jednota místa... (téměř) jednota času... dusné počasí před bouří... zpocené tváře... jejich detaily ve vypjatých momentech... teatrální gesta typu postavení se zády k rasistovi... postavy typizující pro tezi klíčové síly ve společnosti (svědomí, smysl pro spravelnost vs. rasismus, generační frustraci, indiferenci), event. mající úzce vymezenou funkci v zápletce (imigrant mluvící o demokracii)... mechanicky vystavěná lineární zápletka spočívající v tom, že 11 porotců hlasujících pro vinu obžalovaného jednoho po druhém přesvědčíte o opaku tím, že (místo obhajoby) zpochybníte všechny klíčové důkazy obžaloby. Nejde o to, že zápletka je silně vyspekulovaná – problém spočívá v jejím omezení na artikulaci „vzkazu“, v deklamativnosti dialogů, akce i stylu. 12 ROZHNĚVANÝCH MUŽŮ stále patří mezi nejlepší filmy hollywoodské „liberální revoluce“ – Lumetova úsporná režie naštěstí své téma zbytečně nepřehrává, herci jsou výborní – přesto jeho odkaz zkorodoval. Nesmrtelnými z něj zůstaly tři věci: pronikavé oči Henryho Fondy, velká brada Lee J. Cobba a páskovský klobouček Jacka Wardena. Že nic moc? Takový je osud filmů, které bohatost formálního systému obětovali ve prospěch hlasitosti svého poselství. Estetika ustoupila rétorice, umění terapii.
Tématické, společensky angažované filmy se točí i dneska, byť trochu jinak. (1) Domácí liberální revoluce máme zdá se za sebou, v Hollywoodu se tyto filmy často zaměřují globálně a geopoliticky – aktuálním tématickým hitem je Afrika. (2) Tyto filmy se staly protřelejšími. Ta tam je naivní, těžkopádná upřímnost Kramera a ostatních – filmy dnes jsou „zábavnější“, proto se skoro žádné velké téma neobejde bez žánrové berličky (thriller, melodrama), čímž se téma kompromituje a z umělce se často stává pokrytec. Michael Atkinson ve své nesmírně podnětné kritice k NEPOHODLNÉMU Fernanda Meirellese toto dilema vystihl takto: „Kdy se z úchvatně natočených záběrů (pozorování) bídy stává kalkul, a kdy se z pocitu viny stává zábava?“ Edward Zwick, jeden ze Stanley Kramerů dneška, do této pasti spadnul se svým KRVAVÝM DIAMANTEM. Tvůrce SYRIANY se jí naopak vyhýbal natolik důsledně [protijedy proti tezovitosti jsou ambivalence, mnohost pohledů, emocionální odstup], že vytvořil film až příliš vágní – a tak trochu nudný.
Aktuálním oříškem je pro mě právě NEPOHODLNÝ. Meirelles se sice snažil dát tématu artovou senzitivu a akcentoval příběh transcendentní (záhrobní) lásky, přesto neodolal pokušení „turisty“ a africké problémy a krajinu lehce (a) emocionálně zneužil (děti), (b) zbanalizoval za vlasy přitaženým spiklenectvím (špatné svědomí vůči Africe má mnohem prozaičtější základy), a (c) zvulgarizoval jejich stylistickým zestetizováním (obrazem i střihem). Jak dodává Atkinson: „V jeho odhodlání odvést si domů křiklavý obraz africké jinakosti se Meirelles, příslušník střední třídy z Ria, může měřit s kterýmkoliv britským komerčním režisérem – Ridleym Scottem nebo třeba Richardem Attenboroughem.“
Žádné komentáře:
Okomentovat