Posledního Bournea jsem ještě neviděl, a přestože dvojka byla pro mně svého času malým zjevením a jedním z nejlepších akčních filmů desetiletí, s jistou satisfakcí odkazuji na aktuální diskuze na téma Greengrassova bourneovského stylu. Moje nelibost ke Greengrassovi je relativní, snad konstruktivní, mající především reagovat na jeho přeceňovaný status mezi fanoušky a recenzenty. Čím více řadíme Greengrasse mezi nejlepší režiséry dneška, tím více desítky lepších režisérů urážíme; čili ho buď budeme považovat za jednoho z nejlepších akčních režisérů v Hollywoodu, nebo si nejdřív počkejme, co pořádného natočí po Bourneovi.
Svým prolnutím hollywoodského hyperbolického akčního stylu a evropské artistní (odměřené) senzitivity dal Greengrass vzniknout estetice, která se velmi vzdaluje klasické hollywoodské dramaturgii (členitým postavám, bohaté fabulaci, melodramatickým emocím) a stylu (pečlivému budování spojitého prostoru) ve prospěch něčeho, co se sice může ohánět alibim „realizmu“ (špinavosti, fragmentárnosti), především je ale módní. Nedávno jsem se tu rozplýval nad – ve Varech částečné nepochopeným, v Praze při repríze divácky opuštěným – hongkongským akčním majstrštykem EXILED, moderní ukázce žánru, která je víc než senzorickou atrakcí, svět buduje, místo toho, aby ho fragmentizovala a voyerizovala, nebojí se projevit emoci, a svým pojetím žánru tedy Greengrasse neguje. Určitý snobizmus Greengrassova přístupu ve spojení s Bournem bolí nejméně: zemitost a přímočarost látky nejlépe potlačují nepatřičné ambice a domýšlivost (made in Europe). Pokud se měl Greengrass protnout s historickou realitou a výpovědí, dopadlo to mnohem hůř (banální KRVAVÁ NEDĚLE); když se zamyslím nad tím, jakou další látku bych chtěl od Greengrasse vidět, nenapadá mě nic lepšího než Bourne 4.
Celá debata nad „šouflkamerou“ (můj skromný překlad anglického neoficiálního „Queasi-Cam“) začala recenzí Rogera Eberta a jeho holdem dlouhým (!) záběrům právě z Bourneovy trojky, na což reagovali někteří čtenáři s poukazem na vlčí mlhu svého recenzenta. Vzniklou debatou se následně inspiroval mj. David Bordwell, který na svém blogu podrobil Greengrassův styl velmi podnětné analýze. Kocovinu z Greengrassova „vratkého“ stylu připsal spíše než rychlému střihu (cca 2 sekundy na záběr, dnes nic výjimečného) na vrub metodice střihu (střihy, které nenechají dokončit pohyby kamery a pohyby postav) a zejména ruční kameře. Ruční kamera u Greengrasse nejenže skáče víc, než je většinou zvykem, dojem dále destabilizují zvolené velikosti a kompozice záběrů: kamera je často příliš blízko akci, než aby ji zachytila celou, své objekty (často detaily tváře) jakoby hledala, vytlačovala je na okraj záběru nebo mimo něj, resp. je teprve zaostřovala. Bordwell současný hollywoodský akční trend označuje pojmem zesílená kontinuita: ta sice navazuje na klasickou hollywoodskou kontinuitu (přehledné, plynulé rozzáběrování akce v prostoru), ale zároveň ji přehání, pevněji si poutá divákovu pozornost tím, že akci člení do krátkých záběrů, přičemž „každý záběr v sobě obsahuje svůj specifický záměr, kus informace“; Greengrass zesílenou kontinuitu pouze komplikuje tím, že tyto kusy informací dělá syrovějšími, hůře čitelnými.
Bordwell dále Greengrassův styl klade do historických souvislostí, uvádí jím přiznané zdroje – Greengrass, jak bychom čekali, není ve svých kořenech neskromný (cinema verité a BITVA O ALŽÍR) – a připomíná extrémnějšího praktika téhož, Tonyho Scotta. Jako milovník akčního Hongkongu dává konečně Bordwell Bournea do souvislosti s klasicky režírovanou akcí: s poukazem na citát jistého hongkonského kameramana, který o ruční kameře prohlásil, že „zakrývá tři chyby: špatné hraní, špatné dekorace a špatnou režii“, uvádí, co všechno takový fragmentovaný styl může skrývat: nelogičnosti a díry v zápletce, neschopnost režiséra vybudovat jak herecké výkony a psychologickou kontinuitu [stačí nám ukázat náznaky emocí v detailech tváří herců], tak zejména filmový prostor. Bourne jako postava má sice na všechno alibi v podobě fragmentovaného mentálního stavu, to mu ale nebrání, aby se sám v prostoru (na rozdíl od diváka) orientoval, nemluvě o tom, že jeho „šoufl“ optiku musejí plošně snášet i ostatní postavy, bez ohledu na hrdinovu nepřítomnost. Bordwell rovněž identifikuje různost zdrojů viscerálního (tělesného) prožitku z akce: zatímco v hongkongských filmech je tímto zdrojem prožitek ze sledování přehledných, na sebe hladce navazujících pohybů těl, v tomto („zdrhej a střílej“) stylu vše zastanou kamera a zvuk.
Na závěr pro ty, kteří společně s Ebertem a Greengrassem potřebují připomenout, co jsou to opravdu dlouhé záběry a nakolik odlišný estetický zážitek – kromě nudy – mohou přinášet, přikládám odkaz na ty nejslavnější v příspěvku a komentářích na blogu kritika Michaela Atkinsona Zero For Conduct. Pointa: dlouhé záběry nejsou jenom pro cinefilní papučáky! (Navíc dle mé teorie rychle stříhané filmy stárnou rychleji.)
Epilog: Malá omluva. Po shlédnutí trojky považuju celou kontraverzi za zbytečně nafouklou: dle mého Greengrass svůj styl oproti dvojce nevyhrotil (ani jinak neinovoval) a šoufl z něj může být tak akorát divákovi IMAXu. Navíc: série vděčí za svůj úspěch kombinaci výchozí situace a Matta Damona (oboje tvoří nosný fenomén zvaný Jason Bourne) a až potom syrovému akčnímu "looku", který oba režiséři schopně naservírovali, ale osobitý pohled látce nedali - trvám na tom, že Greengrass je víc technik než akční "auteur" typu Verhoevena nebo Camerona. A trojka sama je pro mě pouhým vyústěním jedničky (expozice) a dvojky (rozehrání konfliktu). Roztažením klimaxu na celý film děj zřídnul, akce a emoce zfádněly: tvůrci se místo Bourneovi naprosto zbytečně věnují "tlakům" unvitř CIA (spiklenectví je nuda), nejsem si vědomý jediného vývoje oproti dvojce (trojka ji jen vykrádá) a finální mravní rozhřešení zabijáků působí v kontextu "techno" stylu a efektivního zabíjení jako malý kýč. Oproti dvojce zklamání.
Žádné komentáře:
Okomentovat