Transformers: vidět a umřít

TRANSFORMERS jsou debilní film o tom, jak parta lidí bojuje o život s dětskými roboty – bohužel debilní nikoliv tím starým, edwoodovsky bezelstným způsobem. TRANSFORMERS představují mezní ukázku adolescentské mokré fantazie na objednávku: už nezáleží na tom, zda je film chytrý nebo debilní, originální nebo zderivovaný, upřímný nebo parodický, hlavně když tahá za ty správné páky pubertálního ukájení (akce, holky, humor). TRANSFORMERS pro mě definitivně překročili linii mezi spielbergovským velkofilmem a jeho totální exploatací – poznání o to horší, že Spielberg se sám na této travestii podílel. Michael Bay se pro mě definitivně stal ukázkovým „manažerským režisérem“, miláčkem marketingově orientovaných manažerů filmových studií dneška: dokáže bez uzardění vykrást efekty z lepších filmů, znásobit je a v závěru prodat jako originální produkt! Není tak okatý a přízemní „zloděj“ jako Roland Emmerich – místo toho, aby přebíral osvědčené dějové konstrukce (zápletky, motivy, postavy) úspěšných filmů a ty skládal dohromady, Bay filmový úspěch dekonstruuje až na základní prvky divácké slasti [fotogenické obrazy, plakátové emoce, hudební patos, vděčná komediální východiska, etnický humor, shazování autorit, efektní kamerovou optiku...], které posléze dále nadsazuje a jako fetiše klade za sebe bez ohledu na původní kontexty, filmařskou etiku a dramaturgické skrupule. Bay je schopen ždímat emoce už záhy z jinak skoro nulové expozice, naprosto libovolně mísit patos s komedií, využívat jakékoliv záminky k humoru a natáčet i komický flashback jako senzorickou atrakci. TRANSFORMERS prostě dovádějí k „dokonalosti“ dnešní pojetí spektáklu jako neoriginálního – optimálně s alibi postklasického pomrkávání na své inspirační zdroje – kompilátu vizuálních, dramatických, emocionálních a komediálních klišé.

Bay jako „manažerský režisér“ je původně talentovaným, dnes svého úspěchu si příliš vědomým plebejcem ve službách těch nejcyničtějších instinktů filmových studií. Do cynizmu vyhlazený pragmatizmus se aktuálně vypláci: zvláště v právě skončeném létě (reflexe zde) si studia ještě úspěšněji ověřila, že zbytečná a výrazně slabší pokračování úspěšných sérií, resp. odfláknuté adaptace popkulturních fenoménů přinášejí srovnatelné výsledky a menší riziko než originály. Bayova jediná originalita spočívá v tom, že svůj mix - reklamní kýč 80.let, spielbergovské a cameronské kino 90. let, ambici komediografa a „kokainovou“ nezřízenost - těží až na dřen; ne(u)zná(vá) míru. Jenom Bay je dost velký idiot na to, aby veškeré zcizené efekty „vyhulil“ na maximum, aby akci točil stejně jako komiku (s použitím ostrých podhledů a detailů), aby ze svých postav udělal plakáty „geeků“, lepých děv, vojáků a tupých vládních agentů. Bay prostě dovádí nejdál trend ideálního režiséra, který nejen že postrádá skutečnou osobnost a originalitu, ale už ani nemusí být dobrým vypravěčem! Popcornový film podle Baye znamená nenasytné, amorální popkulturní plenění osvědčených atrakcí, aniž by je podrobil reflexi nebo přeskupení; prostě je hromadí a zesiluje. TRANSFORMERS jsou ryze konzumním produktem, kompilací šitou na míru: všechno, co jste kdy chtěli znovu vidět ve filmu (bez omáčky, s technickým „upgradem“). Přesně to dělá Bayův cynizmus tak „vizionářským“.

Proč tolik slov o špatném filmu? Protože mě naplnil několikerou skepsí, a to není zrovna „hustá“ emoce. Fakt nechci znít jako intelektuálský, pesimistický, nebo nedej bože mizantropický „suchoprd“; na hollywoodských spektáklech 80. a 90. let jsem vyrostl. Bohužel právě na základě letošního blockbusterového léta jsem definitivně ztratil dlouho udržovanou iluzi o tom, že komerčně nejúspěšnější filmy bývají zároveň opravdu dobré, originální a svými tvůrci prožité a vybojované (nebo alespoň něco z toho). O TRANSFORMERS neplatí ani jedno. Za druhé nerozumím většinou pozitivním verdiktům místních recenzentů na film – jasně, většinou nádeníků, tj. filmových fanoušků s novinářskou legitkou, a také zřejmě několika „integrovaných“, tj. filmových fanoušků s diplomem a teoretickým alibi, které jim umožňuje mít rád blbé filmy. Pokud recenze Jindřišky Bláhové z Lidových novin, jedna z mála vyloženě negativních recenzí u nás, stavěla autorku v kontextu většiny pozitivních ohlasů do pozice zastydlé intelektuálky, kterou není, pak se ptám: Je možné, aby se někdo živil psaním recenzí na filmy, a zároveň tvrdil, že tytéž filmy jsou výrazně horší, než je populární a do jisté míry recenzentský konsenzus? Že s Hollywoodem, který si už vystačí s recyklací, to jde do kytek?

Což se podle mě nedá okecat – díky režisérům jako Bay dnes žánrový film daleko rychleji stárne, vyčerpává svůj potenciál a ztrácí nevinnost. Čili může být vůbec "apokalyptik" recenzentem bez toho, že by šel dělat něco smysluplnějšího nebo se integroval? Není integrace recenzenta jeho profesní nutností, něčím, co z relativně svobodného, někdy až bohémského povolání dělá právě nádeníka, šedivou podržtašku většinou sdíleného vkusu? Momentálně jsem vůči smysluplnosti psaní o filmu velmi skeptický – i pokud někdo píše o filmu inspirativně, tak buď píše o neinspirativních filmech, nebo píše o inspirativních filmech, které málokdo zná. A proč píšu o filmech já, a zadarmo? Z čistě terapeutických důvodů, abych vypustil přetlak páry, který se mi v kotli mezi ušima nahromadil při sledování TRANSFORMERS.