Sweeňák Burton?

Uvážený cynizmus
Citace Davea Kehra (v rámci komentáře k filmu TAHLE ZEMĚ NENÍ PRO STARÝ): “Je skličující sledovat, jak se tento druh lehkomyslného cynizmu stává pro tolik kritiků standardním morálním postojem (…), zvláště v roce, který naservíroval na podnose tolik cynizmu komplexního, uváženého: [ve filmech] AŽ NA KREV, MICHAEL CLAYTON, BEOWULF, SWEENEY TODD.” Ano, film SWEENEY TODD: ĎÁBELSKÝ HOLIČ Z FLEET STREET není film “kulovně” cynický, jak by naznačovala slova třeba Františka Fuky [tvora cynického, nebo “jenom” empatického analfabeta, co já vím, který líže špínu ze “špinavých” filmů a pěkně si na ní libuje, že tohle “jste ještě neviděli”]. SWEENEY TODD svoji morální vrstvu bezpochyby má, je jenom skrytější, hůře předvídatelná a méně očistná. Není to “velký film” ve smyslu velké tragédie, silných kontrastních emocí, prostě vidíme příběh lidí, kteří dostanou, co si zaslouží – vyloženě si o to říkají –, a žijí ve světě, kde mezi “hrdiny” (uvozovky absolutně na místě) a padouchy není velkého rozdílu, co se přístupu k lidstvu a humanitě týče, rozděluje je pouze motivace a míra pokrytectví. Film ale tyto postoje důsledně dovádí do jejich mravních důsledků a rozhodně připouští (neironizuje) možnost alternativních pohledů na svět – akorát ho tolik nezajímají, protože Tim Burton přece vždycky tíhnul k těm alternativám (na úkor normálnosti).

Muzikál
Že film není konvenčně cynický, dokazuje i jeho zacházení s muzikálovou stylizací. Na rozdíl od velmi nešťastné TRÁVY Burtonův film muzikálovou nadsázku neponižuje na parodický “camp” (pro dobře zhulené diváky), ani po způsobu Rossových PENÍZKŮ Z NEBE nechce dojít k “překvapivému” zjištění, že život není muzikál, ale jeho pravý opak, a muzikál tak lže. Muzikál není ideologie, ale nástroj stylizace reality. SWEENEY TODD takovou stylizaci sice tlumí, ale bez ironie a vcelku funkčně – muzikálová čísla jsou buď prodloužením dialogů s výhodami, jaké skýtá možnost poetické zkratky, nebo jako v každém muzikále slouží jako nadsazené, ale hutné vyjádření emocí, byť v tomto případě jde o emoce temné (a film tohoto kontrastu využívá).

Film pro kritiky
Citace Jacquese Rivetta, velkého režiséra, kterému aktuálně na ČT2 běží malá retrospektiva v rámci Filmového klubu: (na adresu filmů SWEENEY TODD a TAHLE ZEMĚ NENÍ PRO STARÝ) “Není správné, že všichni režiséři natáčejí filmy, které se od nich očekávají. (…) Kritiky těší, že mají film Tima Burtona, v jaký doufali, a film bratří Coenů, v jaký doufali. Jako kdyby režiséři dostávali svým smluvním závazkům.” Jakkoli považuju SWEENEHO TODDA za dobrý film, nepřijde mi úplně jako burtonovský film – to, že je lepší než taková PLANETA OPIC, je způsobeno spíš shodou kolektivních umělecko-řemeslných kvalit (předlohy, herců, výtvarné stránky). Jistě, bez Burtona to mohlo dopadnout daleko hůř a dost možná by ve filmu nehrál Johnny Depp, ale třeba výtvarná stylizace mi zvlášť originální nepřišla (takové zasviněné MOULIN ROUGE) a někde kolem poloviny filmu jsem se sám sebe ptal, jestli film není trochu beztvarý a proč ho vůbec Burton točil. Ono morální čtení je na filmu tím nejzajímavějším, stylizační klíč už tolik ne.

Možná tím, že látka a způsob její adaptace jsou natolik kontroverzní – na stylizovanou fantazii film šokuje velmi (násilím, vyústěním) –, jako by si Burton byl vědomý “uměleckého rizika” a bál se víc odvázat (typicky viz úsečný konec). Burtonovský koncept alternativního vs. normálního světa sice zůstává, ale tato dualita se stává statičtější (typicky viz VELKÁ RYBA) a zejména Burton ztlumuje někdejší náladovou různorodost. Takhle vyznívá SWEENEY TODD trochu anonymně, opravdu to vypadá, že Burton zvážněl a zamířil výš, k objektivně “dobrému” filmu, ke kritikům, kteří to přece rádi jinak: temnější, dospělejší, cyničtější (= filmy pro Mirku Spáčilovou). Možná kdyby se ve filmu méně názorně podřezávalo, dotáhl by to Burton konečně k velké oscarové nominaci – SWEENEY TODD je rozhodně lepší film než svého času “dospělá” VELKÁ RYBA, film příliš banální i na akademiky.