Film podle osvědčeného Danteova receptu – občas připomene GREMLINS -
zasadí mírně hororovou zápletku do zapadlého maloměsta, vnese temnotu do
denního světla a mezi dospívající mládež, kdy hrůza spojená s psychikou
nezpracovanými dětskými traumaty odkládá příchod sexuality. Horor
jako anarchistická síla (zlý kašpárek) se ovšem postupně promění v didaktickou
fantasy, jež naplňuje jednoduchou morální tezi filmu. Přestaň se bát, poznej
svou minulost, zlo je iluze… Od abstrakce – černé díry beze dna – se film vyvine k příliš doslovnému melodramatu, které ve třech variacích nechá
terapeuticky rozluštit a překonat zdroje osobního strachu… Danteho styl působí
zpočátku jako kdysi: horor je škádlení, jehož ústředním prostředkem je práce
s kamerou, která – ač zdánlivě empatická – natolik zúží prostor kolem
postavy, že ji a diváka učiní slepými vůči všemu, co se skrývá mimo rám záběru.
Plastická kamera vyvolává přízraky… Postupně se ale tvůrce stane otrokem
vyprávění. [viděno
na kanálech HBO]
11. srpna 2015
DÍRA (Joe Dante, 2009)
Dante byl z filmového průmyslu postupně
vytlačen a s ním i jeho tonální nepředvídatelnost. Široký rozsah mezi
komedií a vážně míněným násilím je stále patrný (POHŘBÍVÁNÍ BEJVALKY),
satirický rozlet už ne… Zůstává věrný hororovým produkcím na pomezí omezené
kinodistribuce, uctivé účasti na festivalu v Benátkách, distribuce
rovnou na video a kabelové televize. Toto spojenectví se jeví jako
nouzové: profil filmů je nízký, cílová skupina úzká. DÍRA navíc trpí šablonovitým
scénářem, který posluhuje současnému klišé zveličeného vyprávění, když zcela vysvětluje současný stav postavy okamžikem v její minulosti vytlačeným do nevědomí. Zároveň film naplňuje Danteho
koncepci exploatačních filmů jako pop-kulturního zasvěcování do nebezpečného
světa okolo nás. Skrze brak poznává divák svět, skutečné zdroje
strachu jsou převáděny do žánrové nadsázky, umělého strašení, které je v jádru pravdivé.