Klíčovou kvalitou filmu je tvůrčí energie. Film působí spíše jako improvizace na téma prokleté lásky, zdá se mi živější a uvolněnější než Němcovy filmy ze 60. let. Pracuje s nízkostí. Je to jeden z filmů, které si po chvíli otřesu z pobuřující poetiky (projevy obscénnosti a tělesnosti spojené s porodem a umíráním) vytvoří vlastní logiku, mantinely možného, které nepřekročí. Na Němcův film se dobře dívá, naplňuje u nás poměrně vzácnou představu natáčení filmů z vnitřní potřeby umělce, bez čekání na scénář a peníze. Improvizace má ale své meze, jako nedostatečná se jeví zejména postava knížete, která je šaškovsky pojatá i zahraná. Ve filmu s dominantní ženou z lidu a slabým vládcem, který demonstruje sílu pouze z titulu své lokální moci, není pro lásku místo; premisu látky tvoří nerovnost a nenávist. Filmu, který zobrazuje disfunkční království, chybí vážnost. Je výrazem čirého pudu tvoření. [viděno na kanálu Kino CS]
31. srpna 2015
V ŽÁRU KRÁLOVSKÉ LÁSKY (Jan Němec, 1990)
Z Němcova filmu čiší porevoluční euforie z návratu tvůrčí svobody: po
emigrantském trápení se v osvobozené domovině zdálo všechno možné. Hudbu
k filmu složil jiný emigrant, Hammer mladší, jehož syntezátorový pop
kontrastuje s feudálním základem zápletky. Panovnická forma vládnutí prošla
postmoderní nivelizací, hrdinovo knížectví vypadá jako dvorek tyrana z
vekslácké doby. Film byl natočen v současných, neexkluzivních, minimálně
upravených lokacích a interiérech. V alegorickém vyprávění se prvky minulosti
(majestát, vyvolená nevěsta, poprava, žalář) stýkají se současnými rekvizitami
(demonstrace, TV štáb). Tvůrce spontánně použil pražský Žižkov: jeho věž úplně
samozřejmě představuje periferní knížecí hrad, zatímco skutečný hrad v centru
se zjevuje pouze v dálce v montážních předělech. Scéna nevěry se
odehraje ve zchátralém pražském dvorku, tvůrce do své vize obsadí i lva a četné
známé herce. Někteří z herců pouze statují (Bartoška), jiní vloží do
symbolických rolí vlastní výraz a tělo (Landovský jako otec, Polívka
jako milenec).
Klíčovou kvalitou filmu je tvůrčí energie. Film působí spíše jako improvizace na téma prokleté lásky, zdá se mi živější a uvolněnější než Němcovy filmy ze 60. let. Pracuje s nízkostí. Je to jeden z filmů, které si po chvíli otřesu z pobuřující poetiky (projevy obscénnosti a tělesnosti spojené s porodem a umíráním) vytvoří vlastní logiku, mantinely možného, které nepřekročí. Na Němcův film se dobře dívá, naplňuje u nás poměrně vzácnou představu natáčení filmů z vnitřní potřeby umělce, bez čekání na scénář a peníze. Improvizace má ale své meze, jako nedostatečná se jeví zejména postava knížete, která je šaškovsky pojatá i zahraná. Ve filmu s dominantní ženou z lidu a slabým vládcem, který demonstruje sílu pouze z titulu své lokální moci, není pro lásku místo; premisu látky tvoří nerovnost a nenávist. Filmu, který zobrazuje disfunkční království, chybí vážnost. Je výrazem čirého pudu tvoření. [viděno na kanálu Kino CS]
Klíčovou kvalitou filmu je tvůrčí energie. Film působí spíše jako improvizace na téma prokleté lásky, zdá se mi živější a uvolněnější než Němcovy filmy ze 60. let. Pracuje s nízkostí. Je to jeden z filmů, které si po chvíli otřesu z pobuřující poetiky (projevy obscénnosti a tělesnosti spojené s porodem a umíráním) vytvoří vlastní logiku, mantinely možného, které nepřekročí. Na Němcův film se dobře dívá, naplňuje u nás poměrně vzácnou představu natáčení filmů z vnitřní potřeby umělce, bez čekání na scénář a peníze. Improvizace má ale své meze, jako nedostatečná se jeví zejména postava knížete, která je šaškovsky pojatá i zahraná. Ve filmu s dominantní ženou z lidu a slabým vládcem, který demonstruje sílu pouze z titulu své lokální moci, není pro lásku místo; premisu látky tvoří nerovnost a nenávist. Filmu, který zobrazuje disfunkční království, chybí vážnost. Je výrazem čirého pudu tvoření. [viděno na kanálu Kino CS]
