16. srpna 2015

KEANE (Lodge Kerrigan, 2004)

Nabízí se srovnání s Arnoldové filmem FISH TANK, byť v případě Kerriganova filmu není kategorie „sociálního realismu“ na místě: hrdina je vlivem duševní choroby pravým americkým solitérem. I zde je kamera z počátku na hrdinu fixována: zabírá jeho bustu v pohybu, izoluje ho od okolí. Tato „tunelová“ vize je výrazem hrdinova psychického stavu, bláznova pohroužení do vlastní verze světa, nikoliv jeho sociálního vyloučení. Ve spojení s tím, že hrdina působí na první dojem „obtížně“, vyznívá zvolený styl klaustrofobicky. Hrdina vězí v mentální kleci, jejíž příčinou je trauma z únosu jeho malé dcery, který se odehrál v labyrintu newyorského hlavního autobusového nádraží. Hrdina se do labyrintu obsedantně vrací, hledaje únik ze smyčky minulosti (oslovuje možné svědky, v duchu inscenuje tehdejší únos, „pátrá“ po lince, kterou únosce dítě odvezl).

I v Kerriganově filmu se „dogma“ zvoleného stylu postupně uvolňuje s tím, jak se hrdina otevírá druhým lidem. Záběr filmu se rozšíří k celkům a snímaní dvojic, stejně jako ve filmu FISH TANK se rozšiřuje pole divákovy empatie. Hrdina potká matku s děvčátkem, ovšem léčba kontrastem – hrdina versus dítě – není rozvinuta do hollywoodské pohádky. Dvojice žen musí jít, znovu osamocený hrdina se ocitne v bodě nula: projde silnou niternou katarzí, jejímž jediným hmatatelným výsledkem, nadto prchavým, je slza ve tváři. Budoucnost je křehká… Film neslibuje změnu, spíše naplňuje vlastní formální zadání. Holčička je „náhradnicí“ za hrdinovo unesené dítě, tehdejší situace se odehraje znovu v novém obsazení. Stejně jako ve filmu FISH TANK se hrdina ocitne na prahu katastrofy: z oběti posedlé svým selháním se může stát viník. Snad se vlivem katarze, jež vzešla z vnitřního boje mezi dvěma já, hrdinova mentální smyčka nakonec rozpletla. KEANE je intimní thriller se subtilními efekty. [viděno na kanálech Cinemax]