11. srpna 2015

KŘIČÍCÍ MUŽ (Mahamat-Saleh Haroun, 2010)

Na jedné straně musím zavrhnout odsudek, příznačný pro pozérskou mladou kritiku okolo Rádia Wave, který humanistickou kinematografii tohoto druhu odsuzuje jako průhlednou a nudnou, dávaje přednost planě sofistikovanému „čtení“ významových plánů posledních hollywoodských velkofilmů, bastardů komerce a ideologie (SAN ANDREAS). I kritika má svou etiku: KŘIČÍCÍ MUŽ je mnohem lépe natočený než běžný hollywoodský film, o humanistické převaze nemluvě. Znuděný kritik se raději nechá bodnout do oka… Na druhé straně má tento pohled v něčem pravdu: Harounův film opravdu v ničem nepřekvapí, jeho styl je přesný a poučený, ale nevzruší. Afrika v post-koloniálním (francouzském) stylu.  

Tvůrce uplatní pestrou paletu práce s kamerou: od jízd sledujících hrdinu v chůzi či na motorce se sajdkárou, vděčné filmové rekvizitě (srovnej bicykl v PROPUSTCE), přes statickou kameru, která nechá postavy vcházet a vycházet z dlouhého záběru nebo sleduje dění v uzavřeném velkém celku, až po záběr, kdy kamera pomalu najíždí prostorem na detail hrdiny v osobní krizi. Některé z těchto stylistických prostředků jsou použity pouze jednou, art film tak působí poněkud eklekticky. Styl není brutálně přímočarý, jako by spíše tajil tvůrcovu angažovanost ve věci poměrů v jeho zemi. Dějinný konflikt (občanská válka) se zvnějšku promítá do intimní rodinné historie; násilí konfliktu, jež tvůrce vynechává, sublimuje do tragédie vztahů. Drama si drží své dekorum, jeho forma je mírně eliptická: akt „násilí“ hrdiny na synovi je vypuštěn, divák jej odvodí z následků, aniž by ho tvůrce nechal v nejistotě. Přestože dle záměru tvůrce je vykoupení hrdinovi zapovězeno, působí film i v závěru mírně: v obrazech cesty krajinou na motorce, tiché smrti, kajícníka v řece… Denisové SAMA V AFRICE mi přišla jako více rozporný, bodavější film. [viděno na kanálech ČT]