V řadě fotografií se záběry mrtvé ženy (ve svatebních šatech) prolínají se snímky kopáčů na vinici, které hrdina nafotil v čelních záběrech. Hrdina pořídí tyto snímky ve zcela jiné atmosféře (sluneční světlo, zpěv dobře naladěných mužů při manuální práci), než která z nich vyzařuje v hrdinově pokoji, v blízkosti obrazů mrtvé ženy. Motyky mužů hrozí do objektivu, „mrtvolky“ fotografií žijí vlastním životem. S Angelikou se dostává do hry klíčový motiv de Oliveirovy poetiky: přízrak. S tím, jak astrální svět proniká do světa hmotného (stále méně přítomný hrdina), se sama hmota začne zatemňovat (hrdinův zlý sen se závratnými detaily hlíny převracené zemědělským strojem). Pro jednoho jsou signály, které hmota vydává (smrt kanárka), předtuchou smrti, jiný je čte bez předsudků, jako výraz blížící se proměny vlastní skutečnosti (zatímco ho okolí považuje za blázna)... Tvůrce, který již nemusí nic, si nenuceně buduje svůj odkaz. Natočí velmi klidnou a optimistickou variaci na starší díla: na témata zhoubné lásky, transformativní moci šílenství, současné existence odevzdanosti osudu a jeho volby. [viděno ve Filmovém muzeu]
31. ledna 2016
PODIVNÝ PŘÍPAD ANGELIKY (Manoel de Oliveira, 2010)
FRANCISCA a jí podobná díla de Oliveiry stavěla svou
schopnost přetvářet diváka na své délce, autoritě literárního jazyka a vyprávění, drilu inscenační
metody, jež zbavila temně romantické zápletky poslední kapky spontánnosti; moc
pozdních filmů tvůrce je jemnější a tišší. Se svou stopáží „béčkových“
filmů stavějí na drobných zápletkách a atmosféře zastaveného času. Hrdina tohoto filmu,
židovský mladík a amatérský fotograf, nafotí snímky právě zemřelé mladé ženy
z patricijské rodiny a po zbytek filmu ho provází její přízrak. Vše, co
hrdinu pozvolna proměňuje, má základ v místopise tvůrcova srdečního města
Porta, konkrétně na druhém břehu řeky, jenž posedlého hrdinu přitahuje a kam se
stále vrací (vila oné rodiny, přilehlé objekty vinice, kostela a hřbitova). Roli hraje
každý detail: pohled z okna, kanárek v kleci, změna počasí,
recitované verše, dialog o antihmotě, hrdinovy fotografie rozvěšené u stále otevřených dveří na
balkón, jenž vyhlíží na druhý břeh.
V řadě fotografií se záběry mrtvé ženy (ve svatebních šatech) prolínají se snímky kopáčů na vinici, které hrdina nafotil v čelních záběrech. Hrdina pořídí tyto snímky ve zcela jiné atmosféře (sluneční světlo, zpěv dobře naladěných mužů při manuální práci), než která z nich vyzařuje v hrdinově pokoji, v blízkosti obrazů mrtvé ženy. Motyky mužů hrozí do objektivu, „mrtvolky“ fotografií žijí vlastním životem. S Angelikou se dostává do hry klíčový motiv de Oliveirovy poetiky: přízrak. S tím, jak astrální svět proniká do světa hmotného (stále méně přítomný hrdina), se sama hmota začne zatemňovat (hrdinův zlý sen se závratnými detaily hlíny převracené zemědělským strojem). Pro jednoho jsou signály, které hmota vydává (smrt kanárka), předtuchou smrti, jiný je čte bez předsudků, jako výraz blížící se proměny vlastní skutečnosti (zatímco ho okolí považuje za blázna)... Tvůrce, který již nemusí nic, si nenuceně buduje svůj odkaz. Natočí velmi klidnou a optimistickou variaci na starší díla: na témata zhoubné lásky, transformativní moci šílenství, současné existence odevzdanosti osudu a jeho volby. [viděno ve Filmovém muzeu]
V řadě fotografií se záběry mrtvé ženy (ve svatebních šatech) prolínají se snímky kopáčů na vinici, které hrdina nafotil v čelních záběrech. Hrdina pořídí tyto snímky ve zcela jiné atmosféře (sluneční světlo, zpěv dobře naladěných mužů při manuální práci), než která z nich vyzařuje v hrdinově pokoji, v blízkosti obrazů mrtvé ženy. Motyky mužů hrozí do objektivu, „mrtvolky“ fotografií žijí vlastním životem. S Angelikou se dostává do hry klíčový motiv de Oliveirovy poetiky: přízrak. S tím, jak astrální svět proniká do světa hmotného (stále méně přítomný hrdina), se sama hmota začne zatemňovat (hrdinův zlý sen se závratnými detaily hlíny převracené zemědělským strojem). Pro jednoho jsou signály, které hmota vydává (smrt kanárka), předtuchou smrti, jiný je čte bez předsudků, jako výraz blížící se proměny vlastní skutečnosti (zatímco ho okolí považuje za blázna)... Tvůrce, který již nemusí nic, si nenuceně buduje svůj odkaz. Natočí velmi klidnou a optimistickou variaci na starší díla: na témata zhoubné lásky, transformativní moci šílenství, současné existence odevzdanosti osudu a jeho volby. [viděno ve Filmovém muzeu]
