MČF24: Skupina H (výsledek)

 

Post mortem:

MČF24: Skupina G (výsledek)

 

Post mortem:

@ Pokud v dokumentu TATA_BOJS.DOC zazní, že Milan Cais je alergický na to, když se o skupině mluví jako o „hravé“ kapele, dělá Marek Najbrt jako spoluautor vše proto, aby stereotyp hravosti stvrdil. Mohl pojmout dokument jako koncertní film s průhledy do příprav, zákulisí a historie Tata Bojs, a ukázat tak, kolik má frontman práce s realizací velko-kapacitního, památečně pojatého koncertu; takto na něj zbyla jen epizoda a místo toho vymysleli tvůrci zcela zbytný futuristický rámec. Vědci z budoucnosti zkoumají se zadumanými výrazy a gesty pomyslnou expozici artefaktů, jež kapela v rámci fikční vrstvy díla po sobě zanechala (mimo jiné ve formě archeologických vykopávek na poli, které zbylo z někdejší Prahy). Herci vědce představující navíc občas vystoupí ze svých rolí a jako improvizační jednotka o kapele nahlas uvažují, ale nepřekročí stín českého stand-upu. Tvůrci s kapelou zavěsí na film „gesamtkunstwerk“, jehož součástí jsou kromě hudby a úryvků z videoklipů seriózní výtvarná instalace na téma Tata Bojs, jíž provází sám Cais, abstraktní žlutá plastika přemisťovaná během vyprávění po lokacích Hanspaulky, či kreativní kostýmy, ve kterých pózují oba stálí členové skupiny ve futuristickém rámci jako voskové figuríny. O hudbě se především mluví a často z toho vychází onen lajdácký, „babský“ newspeak, který kvete i mezi kumštýři, takže je pak těžké jim věřit jako osobnostem: „Tata Bojs jsou jako kapela.“ (Milan Cais)

@ Ve srovnání s portrétem Gabriely Soukalové je KARLOS v režii Michala Samira a Šimona Šafránka transparentnější v tom, k čemu chce diváka inspirovat: případný zájemce nalezne v díle dost indicií k tomu, zda je jeho protagonista kultem hodným následování. Za sebe spekuluji, že pokud bude polonahá pravda o Vémolovi někoho inspirovat, tak mimo fotbalistů Sigmy Olomouc, kteří si v něm našli nového Michala Davida jako maskota z legrace, to budou primárně ti, co vzešli z podobných rodinných poměrů jako aktér (násilí plodí násilí a bojové sporty jsou méně nápaditým způsobem, jak trauma výchovy sublimovat). Dílo těží z archivních záběrů, které Šafránek snímal v dobách, kdy byl Vémola pouhým aspirantem, přirozeným talentem, neotesaným diamantem, a tento zdrojový materiál Samir remixuje do nadčasové koláže, která „komplikuje“ lineární retrospektivu jako kostru vyprávění. Z minulosti přepíná do současnosti, přičemž současný rámec není statický, neustává v pohybu vpřed, protože tvůrci dokončení filmu odkládali, než se najde ten správný závěr (vítězný zápas).

Dokreslování příběhu melodiemi a texty s těžištěm v osmdesátých letech patří do Samirova výrazového rejstříku, působí jako ironické komentáře dané epizody Vémolova života, aniž by aktéra nutně zesměšňovaly. Karlos není ješita, takže přijme za vlastní lidovou píseň, kterou by si v autorádiu těžko pustil: zpívá o rukách, kterým se nechce pracovat. Z ironie v mezích zákona se stane sebeironie. Skutečně proti srsti aktéra se tvůrci nikdy nepustí, potřebují mu být nablízku jako veš v kabátu, znemožnit se může jedině sám (svou vstřícnější masku odhazuje ve chvíli, kdy je vystresovaný z drastické redukční diety před klíčovým zápasem). Není to život pro každého… Samir jako „pohodový operatér“ českého filmu plní vzorně závazky vůči zadavateli a cílové skupině, a pokud sní navíc o druhém plánu, tak zůstane buď nepovšimnut, nebo nepřesáhne podprahovou hodnotu ironie, která nepodvrací. Například BUĎ CHLAP! měla být „příležitost dokázat, že i v našich končinách mohou vzniknout filmy s velkým F, které kombinují zábavu, něhu a přitom v rámci žánru hluboké sdělení.“ Za KARLOSE Samirovi také sochu nepostaví, ale alespoň je na co se dívat.

@ MANŽELÉ STODOLOVI v režii Petra Hátleho jsou přesně natočené a výborně strukturované dílo, které po vzoru uměleckého filmu dlouho necítí potřebu inscenovat vraždy pro čumily. Vrátí se k nim a odhalí více až v rámci nastaveného dějství po dopadení manželů, aby vyprávění dostalo katarzi „potřebnou“ pro rozhřešení vztahu mezi vrahy (lakonicky řečeno, aby už manžel s sebou nenechal orat). Herečka Žáčková dostala roli snů, i když věřím, že ne každá z jejích kolegyň by takovou výzvu přijala; nad rolí sadistické osudové ženy se vznáší odér marnivosti. Oba předobrazy nevyjdou z filmu jako primitivové – on hloupý, ona s diagnózou –, ale jako postavy ze Shakespeara. Chorobopis jednoho vztahu je přesný, analýza společenských souvislostí už chybí, těžko se mi hledá druhý plán a veřejný zájem. Na druhé straně „skandál“, který vznikl po premiérovém odvysílání filmu v České televizi, jež ho podpořila, ukazuje diváka jako pokrytce, pokud sleduje dennodenně televizní kriminálky, účelově fabulující morbidní zápletky nad rámec toho, co se běžně odehrává ve společnosti, ale chladnokrevné vraždění důchodců podle skutečné události mu přijde už příliš… To ale není aspekt, který by tvůrci ve významové struktuře zohlednili, soustředí se výlučně na tunelovou vizi příběhu z pohledu antihrdinů. Žánr „pravdivého zločinu“ je svého druhu pornografií, doku-drama pro televizi by svůj účel splnilo. Film jistě není osamocený v tom, že chce spojit názornou rekonstrukci skutečných zločinů s uměleckou ambicí (namátkou ZODIAC nebo CAPOTE), ale ty lepší z nich zabíraly širší výsek reality související s vraždami. Zde se v kontextu kinematografie kvality stalo ze zločinů proti lidskosti rafinované vztahové drama… Proti čemu rebeluješ? Více k tématu u LESNÍHO VRAHA.  

@ Pokud jsem se u obou ARTISTOKRATEK okrajově vymezil vůči výkonu herečky Dykové, pak v případě VÝJIMEČNÉHO STAVU Jana Hřebejka ji musím pochválit. Ne, že by zde hrála výrazně jinak a opět nepřehrávala, ale ocitla se v díle, které tomuto způsobu herectví svědčí výrazně lépe, a v rámci filmu nemá konkurenci. Problém horších z českých komedií spočívá v tom, že své postavy sice stylizují do „bláznivé“ nadsázky, ale zasazují je do dění, které tempem vyprávění plus mínus odpovídá plynutí času v realistické kinematografii; vzpomeňte si, kolik času se spotřebovalo mluvením ve filmu FRANTA MIMOZEMŠŤAN, nebo reakcemi postav v ARISTOKRATCE VE VARU (čeští tvůrci zkrátka tahají čas, ještě očividnější je to v seriálové tvorbě). Navíc v Hřebejkově filmu je role Dykové proměnlivější: kromě toho, že hraje Pierra Richarda v bytové komedii, chodí ještě do práce do nedaleké budovy Českého rozhlasu. Má tam svou relaci podle vzoru moderátorky Tachecí a při práci působí věrohodně, když pomineme, že herci obecně deklamují jinak než lidé z médií. Tento opakující se dějový prvek – na začátku, uprostřed a v epilogu – má pokaždé jiný dramatický kontext, tedy neopakuje se, ale proměňuje s tím, jakou roli má aktuálně plnit. Zároveň je něčím, co formálně ukotvuje a rytmizuje vyprávění. Relace nejdříve představí postavu a její práci, podruhé ji tvůrci použijí ke kritice, nebo k satiře s vážnou tváří, když hrdinka, která přijde do práce nepřipravená kvůli blázinci doma, podcení dialog s demagogickým sofistou a vyjde jako poražená z tématu spiklenecké teorie o vkládání čipů pod kůži (nepřekvapí, že sofistu, který načape veřejnoprávní médium se staženými kalhotami, zahraje v epizodní roli Jiří Havelka).

Potřetí a naposledy je žena v relaci naopak ve svém živlu, protože má jako hosta svého nastávajícího a empaticky ho griluje za předchozí kontinuální lhaní: místo, aby byl válečným reportérem přímo v místě dění, fingoval ho z pražského bytu, protože podezíral ženu z nevěry, a jako host má v relaci vysvětlit, jak to přesně bylo s jeho krycí historkou (žena ho "nutí", aby se ze své lži dále vylhával). Pokud působí Dyková místy dojmem, že opět přehrává, nese na tom velký díl viny herec Vetchý, který jí není rovnocenným partnerem. Snad i z důvodu věku, ale zejména kvůli svým angažmá ve společenských kauzách, které bere smrtelně vážně, je jako komediant velmi neohebný. Těžko mu věříme marnivější polohy typu cholerického žárlivce nebo ješitného rozhlasáka toužícího po cenách, určitě v tom nepomáhá scénář, který na postavu klade řadu poloh a nemá je připravené ve smyslu expozice a situačních můstků mezi nimi; převléká je jako kabáty (směrem k Arabům je hrdina zpočátku rasista, přestože působí v jejich zemi a měl by je dobře znát i z lidské, každodenní stránky, potom náhle vlivem okolností přepne a kaje se téměř s pláčem za dřívější stereotypní vnímání).  

Zázemí rozhlasu zasazuje vyprávění do reality. Ano, v komedii postavené na předstírání se jistě najdou logické díry, kontrolní mechanismy instituce by diverzi hrdinovi neumožnily a přítomnost trestné teroristické výpravy uprostřed Prahy je už ryzí fikce (zůstane ale v rovině rekvizity, ne skutečných postav s dialogem). Při zvoleném tónu a situační nadsázce to není nesmysl, ale tvůrčí licence; i kdyby to divák jako nesmysl vnímal, má dostatek příležitostí se bavit u komedie, ve které se stále něco děje, vciťovat se do reakcí postav na nenadálé situace. Pokud je komedie postupem času čím dál hektičtější, uvádí tím do pohybu dění, které má vyjevit něco, co by v realistické zápletce ukázat nešlo, demaskuje postavy a otevírá problémy, které mají tvůrci na srdci, aniž by působili tezovitě. Komedie postavená na spekulaci je tím uvěřitelnější, čím je rychlejší, ale nelze jí vytknout, že by neměla vztah ke skutečnosti. Ani jeden z tvůrců není zcela uvěřitelný komediograf, minimálně je na nich cítit osobní vnoření do tématu veřejnoprávních médií a jejich významu pro společnost.

Tím, že je zčásti uzavřený v těsném prostoru vinohradského bytu, točí režisér Hřebejk nejbláznivější obrazy filmu ruční kamerou, jako by režíroval nízkorozpočtový thriller; přesto rozumí potřebám žánru více než jeho kolega Vejdělek. Scénárista Tesař staví satiru na kumulaci ohlasů, narážek a citací na téma pravdy, lži, fake news, dezinformací, aniž by tyto odkazy výrazněji zapracoval do vyprávění. Je příznačné pro přístup tvůrců, že některé role vůbec nehrají komedii, ať už je to postava Havelky, nebo jiná v podání herečky Plodkové, která se na jedné straně postaví proti svým žákům, když konfrontují sponzorku školy s pravdou z médií, ale na druhé straně vyčte příteli, že se matce ještě nepřiznal k chystanému sňatku (v kontextu písně Za svou pravdou stát). Hrdina na prvotní lež nabaluje další, protože mu ješitnost nedovolí, aby se přiznal; že kvůli tomu prožívá „infarktové“ situace, bych trestem za lhaní nenazval, herec na to není dost tvárný a postava zůstává vnořená do adrenalinového laufu neustávající improvizace. Satira se tak omezí na sice vzdělaného, ale idiotského mamánka, který po hrdinčině relaci hledá v těle domněle voperovaný čip. Bráno do důsledků by se za to měla moderátorka zpovídat, ovšem tak daleko tvůrci nejdou: selhání se pojmenuje, ale nedohraje. Tvůrci dostali platformu k vyjádření, komedie zůstává komedií. Společenské angažmá jí přidá na důvodu k existenci, ale z křesla nikoho nezvedne.

MČF24: Skupina F (výsledek)

 

Post mortem:

@ ARCHITEKTURA ČSSR 58-89 režiséra Jana Zajíčka volí oproti dokumentu o grafickém designu jiný, znatelně méně hravý tón, a opovrhuje narativními berličkami, které by objektivní tok dějin disciplíny zjednodušily do personalizovaného vyprávění. Tvůrci na strukturu úplně nerezignují, vycházejí z rámcové situace bourání budovy Transgas, které má dodat na kontextu příběh architektury druhé poloviny 20. století s prologem v meziválečném modernismu. Těžko říct, zda exkurz do minulosti v něčem napověděl, jak rozsoudit aktuální kauzu, nebo spíše únavou (z) materiálu doklopýtal k myšlenkově podnětné rezignaci: důležitá je idea, jak říká architekt Pleskot, ne fakt, zda budova ještě stojí. Výklad dějin modernistické architektury s důrazem na její socialistické formy je nejzajímavější na začátku, kdy vývoj ještě definuje pnutí myšlenek a teorií. Čím dále se ale vyprávění posunuje v čase, tím spíše se věnuje historickému vývoji ve společnosti a v obci architektů, a po roce 1968 se rozpadá na materialistické defilé měnících se stylů a příkladů staveb. Problém díla lze lakonicky shrnout tak, že namísto suverénního filmového díla vznikl pouze sestřih seriálu. Tvůrci koncentrát zahustili natolik, že vznikl poměrně nestravitelný a brutalistně neživotný tvar. Rytmizovaný sled kapitol utopí v jejich nadbytku, chybí cit pro střídání tempa.

Nerozumím tomu, proč režisér pro záběry s mluvícími hlavami zvolil široký, "kinový" formát, zatímco pro ilustrační záběry diskutované architektury používá televizní formát 16:9 (ne vždy). Tím hůře, pokud mezi oběma širokoúhlými formáty přepíná tam a zpět v intervalech jednotek záběrů a ještě je prokládá archivními záběry 4:3. Při projekci v kinech, která mají variabilní šířku plátna, možná dílo vypadalo jinak a lépe, ale v televizi a na monitoru, které pevnou šířku obrazu musejí kompenzovat změnami ve výšce záběru, vypadá přeskakování mezi formáty šíleně. Široký formát by ještě dával smysl, kdyby hlavy respondentů tvořily vizuálně kompaktní celek s pozadím v podobě architektury vztahující se k jejich výkladu, ale to se příliš neděje a zadní plán nebývá při větších vzdálenostech často ani zaostřen. Hlavy nejsou tak blízko, aby vyplňovaly větší část prostoru záběru, a pokud ano, kamera je vertikálně ořezává; vyprávění takovou „intimitu“ detailu nevysvětluje, ani nemotivuje, je to čirý zlozvyk, bohužel napříč filmy zcela běžný. (Shodou okolností jsem viděl dokument EMÍLIA Martina Šulíka, který též zvolil luxus širokého kinového formátu, ale alespoň usazoval aktéry v takové vzdálenosti od kamery, že zůstali nahoře celí).

Kvalita detailu – blízkost tváře, její umístění v kompozici záběru, úhel kamery, obrazová kvalita pozadí a úroveň nasvícení – je podobně nestálá jako poměry stran obrazu. Konzistence chybí i snímání budov: v délce záběrů a jejich počtu, zda staticky nebo pohybem kamery, případně jakou rychlostí, zda v reálu či v trojrozměrných ilustracích, případně schematických půdorysech. Jako by tvůrci volili optimální stylistickou volbu zvlášť pro každý objekt a motiv (jednou použité dělení plátna pro srovnání ukázek modernismu v New Yorku a Sovětském svazu). Sestřih potřeboval někoho s odstupem a zároveň s pochopením pro věc, někoho, kdo by místo vyprávění kontextu vzniku staveb dokázal téma strukturovat, byl tvůrčí v hledání souvislostí napříč dobami a stavbami – nad rámec toho, že patří do stejného stylu –, pojmenoval historickou nutnost daného slohu, nebo ukázal osobité úchylky. Případně mělo vzniknout méně maximalistické dílo, jež by třeba přizvalo architekta Pleskota, aby modernismus pěšky obchodil a odvyprávěl. Na brutalistní stavby jako vypravěče vlastního příběhu se spolehnout nedá.

@ VELKÝ PÁN v režii Radka Berana je oproti BOBU A BOBKOVI a PYŠNÉ PRINCEZNĚ animovaným filmem z jiného světa. Ne, že by byla nevhodná pro děti, ale výsledky kino-distribuce naznačují, že si „kavárna“ natočila rukodělnou alternativu k průmyslové produkci žánru víceméně pro sebe. Dynamikou vyprávění zaostává i za zmíněnými českými konkurenty, ručně vedené dřevěné loutky se strnulými výrazy a mrtvýma očima nevtahují do děje, ten je navíc derivativní ve variaci na hollywoodské akční zápletky a ještě k tomu ochuzené. Stopáž je kratší a nápady tvůrců se odrážejí spíše ve „stojaté“ poetice díla než v charakterizaci postav či výstavbě zápletky. Poučení v podobě varování před účelově, demagogicky vyvolávaným strachem je více záminkou pro dramatickou krizi, než že by přímo uvádělo věci do pohybu. O strachu se mluví, ale divák ho neprožije ani náznakem, podobné je s to s adrenalinem akce. Dění sleduje z vnějšku, ne očima aktérů, jako by četl bajku předkládající metaforický obraz skutečnosti. Hrdinové vesměs pouze reagují na jim vnucené okolnosti, finále chybí dynamika kolektivního odporu, odehraje se podle osnov složených z obvyklých schémat (uvěznění, únik z vězení, osvobození ženy od sňatku s monstrem, jeho odmaskování a pád). V kinematografii velmi provařená tropa s časem kvapícím k nastražené explozi dopadne jako mechanická nápodoba, kterou snad oceníme, protože ji tvůrci natočili s loutkami s omezenou hybností, ne proto, že by ji inovovali. Pokus analogické animace poměřit se s digitální konkurencí - na malé ploše a s velkým dramatickým obloukem - vyzní jako marný a trochu nucený boj.

Postavám jako loutkám chybí i více charakteru. Při vším důrazu na svébytnou, alternativní lesní komunitu se naprostá většina postav včetně Malého pána nechá snadno omámit televizí šířenou demagogií a vystřízliví až v okamžiku, kdy jim iluze „spadne na hlavu“; na konci se znovu slaví každý nový den, jako by se nic nestalo. Dá se to vysvětlit tím, že tvorové mimo dosah civilizace byli na masmediální manipulaci naprosto nepřipravení, nicméně se neprojevili jako silné osobnosti a dostali lekci z malověrnosti (snadno se vzdají dosavadního způsobu života kvůli efemérní hrozbě, kterou se ani nepokusí pořádně prozkoumat). Malý pán, malý člověk… Eklektické spojení lidských a zvířecích forem se vizuálně trochu tluče, ale některé z nich vystoupí z masy jako originální mix vzhledu, charakterových rysů a originálního hlasu (postavy v podání herců Krobota a Lišky). Hravost díla je působivá spíše v situačních detailech, kdy se nouze spojená s funkčním omezením loutek může změnit ve ctnost: poskakování nepřátelských robotů při přepadení vesničky je činí subtilně hrozivými. Krátká stopáž díla naznačuje, že tvůrci se primárně poprali s technickou výzvou v podobě zapojení loutek do prefabrikovaných akčních obrazů a na vlastní tvorbu nezbyl prostor. Oceníme alespoň spontaneitu dramatické nápodoby realizované v „polních“ podmínkách.  

@ MORD režiséra Adama Martínka vypadá jako doktorandská práce pod vedením Bohdana Slámy; závěrečné titulky ho opravdu zmíní společně s dalšími pedagogy, kteří poskytli mladému tvůrci akademické vedení. Obraz komunity na okraji Sudet nese podobně syntetické rysy jako raná díla pedagoga: mix profesionálního obsazení a vykořeněného místního svérázu, heterogenní shluk motivů a citací lidových diskurzů (coming out vegetariánství od staršího z policistů v kontrastu k silně zakořeněné místní tradici zabíjaček). Po formální stránce působí dílo hodně syrově, například v expozici, ustavující celý ansámbl postav, staví autor kameru do středu dění a v rámci mnohočetného dialogu drobně švenkuje a přeostřuje mezi aktéry. Záběrové kompozice nejsou tehdy, ani při intimnějších dialozích úplně vytříbené, a dílo charakterizuje i těkání v tónu vyprávění mezi rázovitou komedií a rodinným psychodramatem. Není to tak, že by se od jedné žánrové formy posunoval nevratně k jiné, vládnoucím principem je nepředvídatelnost. Divák neví předem, na jakou stranu se obrátí další incident v ději, zda ke grotesce či zpěnění emocí; vzápětí ho vystřídá jiný v opačném tónu.

Že autor nechce populisticky protahovat komediálně vděčné situace, je zřejmé. Namísto pevné, promyšlené dramaturgie to vypadá, jako by řadu podnětů odpozorovaných a odposlechnutých ze skutečnosti jeden po druhém vsazoval do děje a dialogů a čekal, jak se uchytí při realizaci herci, možná improvizujícími na dané téma. Inspirace jazykem reality je evidentně různorodá a ne tak otrocká jako v případě AFTER PARTY. Takže pokud se postavy uchýlí k aktuálnímu rétorickému nešvaru v podobě „jakování“, uslyšíme ho pouze v jednom dialogovém obraze – příznačně mezi dvěma mladými otci rodin, když spolu probírají těžkosti s manželkami. Dramatické obrazy na téma doutnající rodinné krize jsou podobně krátkodeché jako dílčí komické zápletky, opakovaně se děje to, že postavy jsou v konfliktech příliš „startovací“, na sebe natolik alergické, že i vážně míněné pokusy o smíření se rychle obracejí v hádku. V tomto ohledu trčí z kolektivu herec Bílík, což mohl být záměr, ale neschopnost postavy efektivně komunikovat je natolik exemplární, že působí velmi nesympaticky a hypoteticky za tím mohlo stát i nastavení herce (nejsou indicie, zda ho profesionální, nelidový přednes záměrně charakterizuje jako do komunity nepadnoucí naplaveninu z města). Ne úplně organicky, jaksi na zkoušku, působí také občasné ataky hudebních kontrapunktů typu husitského chorálu.

Zatímco ostatní postavy tvoří kolorit zápletky, případně jsou nositeli krátkodechých konfliktů, v relativním středu rozptýleného vyprávění stojí cholerický otec rodiny, který prodělá vývoj směrem k sebereflexi a zklidnění, byť v tomto ohledu je už od počátku „načatý“ (stylizace běsnivce spíše na papíře). Je to právě groteskní moment – zlití tváře prasečí krví po pádu s lavorem –, který sebereflexi situačně odstartuje, protože tím cholerik ztratí další díl své autority. V tomto ohledu celá rámcová situace se zabíjačkou, tedy většina děje filmu, má roli katarze, zatímco závěrečná krize spojená s nenadálou zdravotní příhodou jednoho z členů rodiny vyzní spíše naprázdno; svým vyústěním jen potvrdí, že se otec vydal správnou cestou, je za ni odměněn. Zabíjačka/mord slouží jako ambivalentní symbol kulturního a generačního tření, který se vymyká morálnímu hodnocení; je to rituál za zenitem, který se ovšem ještě nevyprázdnil (ozvěny diskurzu, podle kterého svědectví mordu dělá z dětí chlapy, spouštěč sporu mezi rodiči v tom, kdo z nich bude více formovat osobnosti jejich dětí).

Jako další příklad syntézy uvedu jiný obraz se starším policistou, jenž nabídne postavě otce, že problémovému sousedovi, který na ně zavolal policii pro domnělé týraní zvířat, dá za vyučenou: „zlo se musí trestat, chlape“. Ohlas kulturních válek se v periferní sousedské komunitě, v níž nelze uplatňovat absolutní morální soudy, smrskne do neškodné, rázovité bublinky. (Otec nabídku odmítne, protože v nemoci osamělý, frustrovaný soused mu připomíná, jak by mohl dopadnout on sám.)

@ Hrdinou SLADKÉHO ŽIVOTA Tomáše Hoffmana je hokejista Beran, který ve 39 letech vsítí vítězný gól na mistrovství světa a uprostřed sexuálních oslav ho stihne těžký infarkt. Následují transplantace srdce a pád na existenční dno jako trest za to, že žil mimo realitu: jako gambler a karikatura sexismu i ageismu (ženy jen na sex a nikdy nad 30). Přestože se po pádu začne interakcí s normálními lidmi kultivovat, drží si staré tiky chronického a nedůvtipného ego-mana podle okopírovaných vzorů Laviho či Hrouzka (když ho úřednice požádá o podpis formuláře, automaticky vytáhne fix, kterým se podepisoval na dívčí partie, na prosbu jiné postavy, zda by si mohla šáhnout, rozuměj na nové srdce, už vytahuje svou medaili). Nelze si představit, že by takový typ zapadl do skutečné hokejové reprezentace, třeba místo Romana Červenky; hokejisté na této úrovni, o zralém věku nemluvě, jsou opravdu jiné charaktery… Budiž, tvůrci si ustřelenou nadsázkou mohli jen zkrátit cestu expozicí postavy a zápletky, aby zhruba ve třicáté minutě vnesli do vyprávění melodramatický tón a mohl tak začít zcela nový film.

Jenže kdo jednou začal lhát, lhát nepřestane, režisér se spolu-scénáristou Horským se komediální křeče jen tak nevzdají: hrdina, aby nevyšlo najevo, že mu žena dávala v soukromí domova lekce pletení, je po nečekaném příchodu její dcery vmačkán pod gauč, na kterém dívka sleduje tříhodinový švédský psychologický film a po něm ještě film o filmu, takže muž z něj vyleze až za tmy. Oba žánry se prolínají v oportunistickém mixu, stejně jako v komedii tvůrci bohapustě fabulují i ve vážně se tvářících obrazech. Narkolepsie klíčové postavy je jednak opakující se vtip – její oběť usíná nečekaně při každé příležitosti –, zároveň ji ve finále neváhají využít k účelovému dramatickému zvratu a melodramatickému šoku, jímž vyloudí pláč z dítěte. A pokud tato postava v jednu chvíli oznámí, že dostala výpověď, protože usnula během pracovní porady, je to už fabulace made in kokain.  Vychází z lhostejnosti, nebo z cynismu založeném na poznání, že divák nehodnotí jejich filmy na škále líbí/nelíbí, ale vadí/nevadí, a pokud je film hloupější než divák, tak to nevadí (naopak divákovi polichotí). Více k uvěřitelnosti neuvěřitelných zápletek v komentáři k MATCE V TRAPU a v hollywoodském kánonu (např. NA HROMNICE O DEN VÍCE). 

Režisér má přitom ze své dřívější praxe nakoukáno, struktura vyprávění dává smysl a zvraty přicházejí v pravou chvíli. Má pěkné příklady záběrů a proti-záběrů, jako jeden z mála dává této disciplíně ještě šanci (namísto sériových detailů, společných záběrů a sledování izolovaných postav v pohybu prostorem). Jinak je to ale šmíra: když ke konci osamocený hrdina zpytuje svědomí a vzpomíná na krásné chvíle prožité s ostatními postavami, dokumentuje to obligátní sestřih minulých záběrů, ale sestřih je stejně banální jako dramatické obrazy, ze kterých si záběry vzal. Zní k tomu píseň Každý ráno od Chinaski a není to jediný příklad, kdy tvůrce využije cizí práce pro snadný efekt. SLADKÝ ŽIVOT je třetím vloni uvedeným filmem, který obsadil do výrazné role herečku Hřebíčkovou, čímž pokryla celé spektrum ženské zkušenosti od emancipace (MATKA V TRAPU) až po romantické nevědomí jako zde; film V DOBRÉM I VE ZLÉM uvíznul někde mezi. Potvrzuje tím velkou personální nouzi v českém filmu: zdá se být jedinou naší herečkou, která je schopná zahrát komedii i melodrama a je přijatelná pro obě pohlaví.

Napříč filmy se opakuje i specifický vztah tuzemské kinematografie k práci. Zatímco doktořina, kterou praktikuje právě postava Hřebíčkové, je v tuzemsku respektovanou tradicí, ty mužské svou práci opustí, nebo ji nikdy nedělali, a krizi středního věku vyplňují výrobou marmelád s příběhem. Hodně štěstí v nadprodukci… Český divák si evidentně chodí do kina odpočinout od starostí a od práce (nebo si to producenti myslí); zaměstnanecké úvazky se karikují, či zcela vypouštějí. Může za tím být i lenost tvůrců, protože vystavět v rámci fikčního vyprávění uvěřitelné pracovní prostředí a přesvědčivý jazyk je piplavá práce, jež vyžaduje zkušenost profesní i lidskou.   

MČF24: Skupina E (výsledek)

 

Post mortem:

@ I mí rodiče, kteří se rádi u filmu zasmějí, ale vládnou průměrným vkusem, považovali POSLEDNÍ ARISTOKRATKU za ptákovinu a nejméně se jim líbila postava herečky Dykové: komediálně afektovaná, přehrávající, nevtipná. V ARISTOKRATCE VE VARU, opět v režii Jiřího Vejdělka, se v tomto ohledu nic podstatného nezměnilo, stále platí, že americká rodina je česká jako poleno, její „exotický“ původ má jen omlouvat výstřednost postav, nezbavila se lajdáckého a nepřejícího personálu na hradě, který zdědila, a není schopná ho provozovat tak, aby si na sebe vydělal, takže po česku „očůrává“ pravidla. Na druhé straně je výhodou pokračování, že může začít rovnou vyprávět a neztrácí čas s expozicí, nemusí znovu vysvětlovat, proč je výchozí uspořádání zápletky tak neuvěřitelné. Film je o něco pestřejší na motivy a dílčí zápletky: trochu se vykrádá a trochu rozvíjí. Režisér Vejdělek nikdy netočil filmy pro mladé a pokud je hlavní atrakcí pokračování postava v podání herečky Lewandowske, vznikl jen další film pro věkem pokročilé. Náctiletí s jejich překotným míjením „live-stylových“ mód pohrdnou goth-punkovou stylizací postavy jako nudným retrem a minou se i s jejím slovníkem (žádný vulgarismus, z anglických slovíček jen domestikovaný „lůzr“, jinak letitý argot typu „psycho“ nebo „super týpek“). 

V kontextu trhu patří tvůrce k méně pravděpodobným komediografům, dokládá to volbou velmi širokého plátna: komedie obecně nepřeje bližším detailům tváře, takže v okamžiku, kdy je v záběru jedna postava, tím hůře, je-li vycentrovaná, není zbylý prostor čím vykrýt. Film typicky zabírá dvě nebo tři postavy v komnatách hradu, neoplývá panoramaty ani horizontálními pohyby objektů, ansámbl postav se zřídka sejde ve společném obraze. Kromě přesnějšího střihu chybí filmu výstavba komických situací, staví humor pouze na excentričnosti jednorozměrných postav a hojném opakování jejich rysů. Lewandovska navazuje na Dykovou a přehráváním rebelky na koksu vzbuzuje spíše kastrační komplex než smích. Její bezuzdné, ignorantské fabulace na konto historie, když provádí hradem návštěvníky, jsou málo nápadité a urážejí realitu i v kontextu nadsázky, tvůrci jen „lepí“ zápletku (postava tímto způsobem pomáhá hradu před krachem). Nefunkční „bláznivé“ stylizace jsou bolavou nohou české komedie... Vyprávění vygraduje do bodu, kdy hradním nově hrozí uzávěra z hygienických důvodů, ale uplatí kontrolora tím, že mu uspořádají veselku v prostorách hradu, podle vzoru dřívější legendární svatby zpěvačky Vondráčkové, kterou nekriticky zbožňuje kontrolorova nastávající (svatebního chorálu Lásko má, já stůňu se zúčastní inkognito sama zbožňovaná). 

S tak nízko postavenou laťkou chápu, že se tvůrce cítí nevybouřený a několikrát použije tropu známou ze seriózní kinematografie, spočívající ve znásobení postavy v záběru použitím zrcadel či zlomů ve skle; nevěstu, matronovitou masérku z lidu, váhající, zda si chce kontrolora vůbec vzít, takto zečtyřnásobí. Z loňských premiér použili tuto tropu indikující rozdvojení režiséři ZÁPISNÍKU ALKOHOLIČKY a LESNÍHO VRAHA; i ve vážném kontextu ji za dekády užívání a výpůjček považuji už spíše za ornament, nebo milou citaci lepších filmů. Zde je znakem kinematografie v režimu auto-parodie. Namísto satiry na české poměry, kterým protagonisté díla musí čelit a zároveň jim rychle a ochotně navyknou, vnímám ARISTOKRATKU spíše za komunální oslavu malo-češství a ve filmu popisovaných praktik. 

@ Jakkoliv se TAJEMSTVÍ SMRTI Viliama Poltikoviče zabývá mnohem hlubší sférou skutečnosti, neobjevuje nic, co by už dříve neobjevili sami tvůrci a jejich postavy. Odpovídá tomu i formální rejstřík díla: záběry mluvících hlav přecházejí, zatímco jejich audio výklad pokračuje, do více či méně abstraktních obrazů evokujících představy o realitě po smrti, případně na samé hraně života. Idealizované, barvotiskové vizualizace s opakujícími se motivy světla, přírody, rodiny, případně variacemi na kosmické abstrakce nemají sílu bezprostřední zkušenosti, působí genericky jako výtvory umělé inteligence na zadané téma: easy watching. Skutečnou srážku s radikálně odlišným vnímáním smrti nepředstavují charismatičtí vykladači v čele s Raymondem Moodym, ale výpovědi svědků, kteří dotek smrti/lásky podávají jako obohacují až orgasmickou zkušenost (žena na smrtelné posteli vítající blízkou smrt, aniž by rezignovala na život, český pár, který osvítila zkušenost porodu mrtvého dítěte). V takovém přístupu ke smrti je vnitřní rozpor – sladké pokušení sebevraždy –, čehož se film v jedné z výpovědí dotkne, ale dále nekonfrontuje. Spekulativnější, kultické přísliby života po smrti z první poloviny se postupně usazují do tajemství dobrého života: žijte tak, abyste se smrti nemuseli bát. Přítomnost Jaroslava Duška jako hravého průvodce z kostnice plebejskému vyznění díla nahrává.

@ VÁLEČNÝ ZPRAVODAJ Davida Čálka a Benjamina Tučka přistupuje k tématu války jinak, než jsme zvyklí minimálně z artových kin, dokumentuje to lidová píseň Člověče mizerný ("… pojď radšej do vojny"). Dílo není náborovým ani propagandistickým dokumentem, nemá ambici přesvědčovat nahodilé diváky o odůvodněnosti války, která dle pohledu tvůrců na svět bezprostředně ohrožuje náš životní prostor. Aktér filmu, zpravodaj Českého rozhlasu Martin Dorazín, se pouze jednou rozohní, když se vymezuje proti „únavě z války“, jak ji deklarují někteří její odpůrci z řad tuzemského obyvatelstva. Sám Dorazín je ideálním typem pro dlouhodobou veřejnou službu, nemá rodinu, která by ho od náročné a stresující práce odrazovala; popravdě z něj necítím někoho, kdo by se se ženami stýkal jinak než profesně, byl dobrodruhem, bonvivánem, někým, kdo by dělal výrazný první dojem, nebo bavil společnost (asketický vzhled čahouna s hubenýma nohama kazí pivní břich). Jako by se jeho důvod k bytí omezoval pouze na smysl pro poslání. Není to ale stroj a pokud se několikrát při výpovědích pro film výrazně zhorší jeho artikulace, nabízí se zdůvodnění vlivem alkoholu.

Ten by byl v daných podmínkách naprosto pochopitelný, tvůrci ale nechtějí podrobovat mírně strnulého hrdinu introspekci, sledují ho při plnění jeho běžných pracovních úkolů. Charismatičtější postavou než on je jeho místní průvodce, humanitární dobrovolník a duchovní Oleg, ještě lidštější o své dilema: proč pomáhat lidem, kteří se odmítají nechat evakuovat, případně se na režim v režii Ruska těší. Ráz vyprávění je spíše epizodický a mírně přerývaný posuny v místech a časech, vyprávění k ničemu výrazně negraduje, končí ale smysluplně Dorazínovým dočasným návratem domů - aniž by v kontaktu s rodinou a domovinou zvlášť „ožil“ (návrat dobrého syna). Formálně nejzajímavější jsou abstraktnější okraje díla: na začátku slyšíme krátkou audio koláž, která řetězí několik otázek mířících z rozhlasu na aktéra, než konečně zazní jeho hlas a začne odpovídat (v obdobném stylu samozřejmě zazní na konci filmu hlas Putina ve výhrůžném varování Západu). Slušná, příznačně uměřená katarze začne záběrem s Dorazínem, kterak sedí zády ke kameře na louce a sleduje velký celek beskydské domoviny, zatímco začne znít výše zmíněná verbířská píseň, jež orámuje následující montáž krátkých obrazů. Film jako užité umění.  

@ HRANICE EVROPY Apoleny Rychlíkové je dílem podobného druhu, jen s jinou agendou. Jeho estetická hodnota je nižší, vyplývá z metody práce Sašy Uhlové jako „sociální zpravodajkyně“, která v několika segmentech dokumentuje možnosti levné práce, jež se nabízejí pracovním migrantům z východu Evropy. Nepočítaje rámcové obrazy z jejího pražského rodinného zázemí a přechody mezi segmenty, ve kterých si teprve hledá práci za pomoci kontaktů na místě, pocházejí záběry filmu z práce v utajení. Aktérka používá provizorní technické prostředky jako kameru umístěnou v brýlích pro záběry jejím pohledem a drobné přenosné zařízení, kterým zabírá sebe v daném prostoru, jakmile ho položí na některou z rovných ploch v místnosti. Důsledkem je přirozeně horší kvalita světla, obrazu, kompozice; zejména na farmě v Německu působí záběry mírně trhaně a postavy se při pohybu rozmazávají. Fragmenty zkušenosti plynou v rychlém tempu a věcném tónu, nezobrazují dramatické, konfliktní situace, vesměs vidíme pouze kolegy(ně) v práci. Otevřená je při natáčení družných polských spolupracovnic na farmě, naopak klientům starobní péče ve Francii vůbec nevidíme do tváří; film buď popisuje jejich přítomnost v komentáři, nebo je nepustí dále než na okraj záběru.

Cílem dokumentu není investigace, přinášení důkazů jako podkladu pro případná obvinění, ale sběr dat: vyjmenovává pracovní pokyny, podmínky, které plnění pokynů komplikují nebo znemožňují, údaje typu začátku a konce pracovní doby nebo výše hodinové mzdy, popisuje dění, stresové situace, pocity aktérky, zprostředkovává výpovědi kolegyň. Fakta podává sama Uhlová v nehereckém přednesu, který nic nepřihrává, nedramatizuje. Komentář sděluje více než obraz, ten je spíše kulisou, asi nejpodstatněji ukazuje aktérku – intelektuálku a humanistku – při fyzické práci. Jako žena nesleduje senzaci, v rámci úkolu navazuje vztahy s kolegyněmi, ve Francii s objekty své práce. Metoda obou tvůrkyň je empatická a sociálně kritická. Je to práce „staré levice“, která možná v současných poměrech nic nezmění, ale minimálně problémy pojmenuje a ověří je přímo na místě. Všímá si rozporů mezi nátěrem a realitou, jako když německá farma svou dílčí autentickou produkci kombinuje s nákupem zeleniny v supermarketech a dohromady to pak prodává ve „farmářské“ prodejně. 

Dílo nepřináší důkazy pro nevěřící, ale kdo ho zhlédne, tomu přijde jako legrační a dogmatický argument, že „na vině je štědrý sociální stát, který nenutí lidi pracovat“ (slova manažerky francouzské agentury zajišťující starobní péči, která nabízí pouze minimální mzdu a bere za samozřejmé, že zaměstnankyně dotují práci časem a penězi, protože tabulkové doby na přesuny mezi zastávkami neodpovídají reálným možnostem a jestliže se klientům nedostává jídla, kupují ho z dobré vůle ze svého). Je nutné dodat, že aktérka se pohybovala pouze ve sféře legálního zaměstnávání přes pracovní agentury, její štace byly krátkodobé a problémy, na které opakovaně narážela – systematické podhodnocování stavů, šibeniční lhůty, „flexibilní“ pracovní doba, absence volných dní, dvojí nebo žádné evidence odpracovaných hodin –, mohly být dané i tím, že na první dobrou dosáhla na místa s horší kvalitou řízení a větší fluktuací lidí. Jako příkladová studie nemusí být přesvědčivá metodicky nebo statisticky, nejdůležitější je na ní osobní angažmá aktérky; pokud ani VÁLEČNÝ ZPRAVODAJ nedokáže obhájit smysluplnost války jinak, než že hrdina podstupuje riziko ve válečné zóně, pak Uhlová se „bitvy“ přímo účastní, byť v míře spíše symbolické.

Dílo dobře ubíhá, rytmus střídání obrazů z práce se zdá být ustálený do svižné kadence krátkých situačních impresí. Jako celek tolik negraduje, ale francouzská zkušenost nabízí dobrou katarzi v tom smyslu, že namísto odosobněného řízení práce ukazuje odosobněný systém, jehož obětmi jsou kromě aspirantů o práci i „klienti“ a jejich příbuzní, kteří dle výkladu Uhlové nemají dost vysoké výplaty na to, aby se mohli o rodiče postarat sami. Struktura vyprávění se omezuje na obměny štací aktérky, mění se charakter místa, práce, duch země (pokrytectví v nedodržování standardů práce a formálnost kontrol v Německu, zaměstnávání striktně jen s místem v pobytu v Británii po Brexitu, „divoký Západ“ v Irsku, papírování ve Francii). Zatímco německá zkušenost působí klaustrofobicky, irská je chaotická a nejvíce opresivní kvůli špatnému řízení hotelu, přináší ta francouzská slunce, horko a nejpestřejší sociální interakce. Tvůrkyně vědí, že filmy nejlépe prodává závěr: Uhlová uzavře cestu tím, že se na pláži zády ke kameře svlékne do naha, vstoupí do vody a před posledním střihem se otočí na diváka. Osobní angažmá s razítkem.  

MČF24: Skupina D (výsledek)

Post mortem:

@ Pokud by tvůrci snímku LÉTO S EVŽENEM hledali pozitivní kritiku, která by nastavila zrcadlo jejich snažení od někoho, kdo filmy skutečně točí a nejen o nich píše, našli by ji v díle PRÁZDNINY S BROUČKEM režiséra Jiřího Matouška. Netrápí diváky umělými konstrukcemi typu mizantropického kastelána, odkoukaného z POSLEDNÍ ARISTOKRATKY, dramatický oblouk je svěží svou střídmostí a obsazení vytvoří organickou ekumenu ze dvou hereckých polosvětů – bulvárního a alternativního. I díky angažmá Tomáše Pavlíčka jako dramaturga a Pavla Váchy jako producenta (PŘIŠLA V NOCI, NA PLECH) vzniklo dílo pro Primu i pro kavárnu. Ovšem i inspirovaný prefabrikát zůstává prefabrikátem, ukazuje se to v řízení zápletky na automat, který hladce překoná konflikty spojené se střetem měšťáků a jejich dětí se stojatými vesnickými poměry, takže ve vzniklé idyle nezbyde jediný kostlivec ve skříni. Sympatickou rodinku přijme komunita bez velkého zdráhání a svou pozitivní energií naopak odzbrojí drobné komunitní či rodinné konflikty mezi místními. Nejlepší moře máme v Česku… Vznikla dobře stravitelná rodinná komedie pod pláštíkem kinematografie kvality.

Obraz vesnice není méně plastikový a zapražákovaný než jindy, naštěstí tvůrci mají smysl pro proporci. Omezí obraz komunity na pár postav, jejichž empaticky pojaté slabosti zužitkují s péčí kinematografických ekologů až do mrtě, opakují je ve variacích a zapracovávají do děje (obchodnický oportunismus hokynáře, schopného dát cenovku i na mísu řízků, kterou si vezme od rodiny jako domnělý dar, hrdinové později využijí, když mu nabídnou výhodný barterový obchod). Westernově vylidněná vesnická náves plní funkci symbolického středobodu, do kterého se otec musí vracet, pokud chce uspět jako hlava rodiny a zachránit jí dovolenou; na návsi se nachází pouze krámek hokynáře spojený s výčepem a dvojicí lenivých štamgastů, kterou nespatříme jinde než ve stínu mohutného stromu. Ve filmu není navíc ani noha.

@ IDENTITA: FILM O ČESKÉM GRAFICKÉM DESIGNU z režijní dílny Kateřiny Mikulcové a Petr Smělíka je jedním z řady dokumentů loňského roku, které se zabývají kumštem, byť v tomto případě užitým. Grafický design není ani tak uměním, jako tvůrčí činností, která předává informace s přidanou estetickou hodnotou. Nepřekvapí tak, že tvůrci zvolili pro svůj exkurz vizuálně hutnou a hravou formu a v tomto směru neponechali nic náhodě. Spíše ikonou než skutečným průvodcem díla je charismatická postava Nicholase Lowryho, Čechoameričana židovského původu, osobitého šatníku a dobrého naturelu. Jedna z atrakcí díla, které mají strukturovat sérií výkladů do formy vyprávění, spočívá v tom, že Lowry podniká výlety po Praze a republice za příklady českého designu. Tvůrci ho „klíčují“ do měnících se prostředí, ve kterých naslouchá přednáškám od zasvěcených: o typografii, filmových plakátech, pohybovém designu či třeba turistickém značení. Chová se jako uctivý host, řečené maximálně glosuje a do složitějších disputací se nepouští. A pokud přednášející nemluví anglicky, ale česky, vesměs jim pouze přikyvuje, protože jeho čeština je stěží lámaná.

Exkurze jsou spojené s kulturním programem, takže v Plzni koštuje Lowry místní pivo, ve Zlíně si koupí u Bati alespoň půltucet jejich standardizované produkce, na jižní Moravě si vyzkouší kroj, opíraje se o silný klacek kráčí po turistických stezkách - i když promptně dodá, že to není jeho styl -, opéká si špekáčky se starými trampy a u Karlova mostu ho tvůrci posadí do labutího šlapadla pro turisty. Dalšími atrakcemi, které mají navodit dojem vyprávění, je hromadění nabytých artefaktů v bytě, který mu byl propůjčen, až vznikne malé „muzeum“ grafického designu, nebo inspirace Nezvalovou Abecedou s typografií Karla Teigeho. Na ní se ukazují meze metody „škola hrou“, protože písmena abecedy pouze odrážejí počáteční písmeno dané disciplíny designu nebo města, které Lowry navštíví, a jsou volena na přeskáčku – inspirace je povrchní. A ačkoliv je průvodce staromilcem statického, papírového designu, tvůrci uvádějí defilé citovaných grafických děl do neustálého pohybu (dynamické, rozpohybované koláže, animace objektů na nich přítomných, měnící se velikosti fontů). Na rozdíl od exkurzu do světa moderní architektury v jiném filmu si dílo sice zakládá na vizuální konzistentnosti a přehledném, rytmizovaném vyprávění, ale umělecky je na úrovni edukativního materiálu pro střední školy.

@ Je nepsaným pravidlem, že každý film, ve kterém vystupuje herec Němec, je určený primárně pro televizi. Přestože má jistou režijní ruku a pečuje o svou obrazovou kvalitu tak jako MATKA V TRAPU. Natočila ji Hana Hendrychová podle knihy a adaptace Ujlany Donátové, jejíž sny jsou utkané ze stejné látky jako Evy Toulové v LÁSCE NA ZAKÁZKU. Zkarikovaná vize "prestižní" reklamní agentury stojí na jednom vtipu: v jednom případě na šéfově křupanském sexismu, ve druhém na prokládaní promluv anglickými slovíčky tak banálními, že nevydají ani na ten vtip (s výslovností Američana z Vysočan slova jako „proudžekt“, „bojs“, „šit“). Rozdíl vizí nespočívá v kvalitě, pouze v kvantitě, tedy v penězích, které produkce utratila za výpravu, případně za obsazení, i když soudě podle výkonů by si herci Vydra a Klepl zasloužili stejné gáže. Pro autorky obou filmů má natolik okatá karikatura tu výhodu, že ulehčí jejich hrdinkám demonstrativní výpověď, takže nemusejí prožívat stejná dilemata jako skuteční lidé. Podobně tvůrkyně MATKY V TRAPU zfalšují realitu střední umělecké školy, tím spíše že soukromé (!), když nechají jejího ředitele, aby šmíroval za křovím žáka obchodujícího s marihuanou, zatímco jeho zástupkyně si nechá od hrdinčina syna nabulíkovat, že matka je prostitutka, sestra tělesně postižená a otec s finančními problémy to utápí v alkoholu; starostlivá pedagožka si pozve otce do školy a z pohnutí nad jeho osudem ho svede.

Dámy si tím znovu ulehčí práci v melodramatickém finále díla, protože k rozvodu nedojde z iniciativy ženy, ale muže, kterému je jednak prokázaná nevěra a nadto ještě o rozvod sám požádá. Mělo by být pravidlem, že čím je muž směšnější, tím dříve by se s ním žena měla rozejít, aby s ním vyprávění neztrácelo čas. Autorky v tomto zůstanou na půli cesty, kdy manžel sice není prvoplánově směšný, pouze z něj udělají špatného akademického malíře, jak to dokumentuje jeho činžákový „ateliér“: sádrový trpaslík, rozmalovaná banální krajinka a monitor počítače, který muž přikrývá, aby zatajil podřadnou grafickou zakázku (pokud později řekne, že mu před několika lety došla inspirace, buď si něco nalhává, nebo hapruje kontinuita postavy). Tvůrkyně jako by znaly pouze kreativní profese a z nějakého důvodu je nebraly vážně – potažmo práci vůbec a místo ní sní o seberealizaci.

Dějové peripetie – komediální, nebo melodramatické – nemusejí být pravděpodobné. Na jejich počátku by měly stát situace, které divákovi přijdou povědomé, a ty pak rozvíjet v gradujících posloupnostech akce a reakce klidně až do nesmyslu; postavy ať reagují uvěřitelně na akce, které divák v životě nezažil, třeba proto, že k určitému asociálnímu jednání nemá odvahu. Autorky díla selhávají jak v popisu výchozího uspořádání, tak ve výstavbě situací a dějových zvratů: (1) Nepřijde mi úplně spravedlivé vyčítat filmové matce, že opustí rodinu bez varování a dá si na týden „oraz“, ale určitě se toto rozhodnutí dalo vystavět a namotivovat lépe než v žoviálně nahozené expozici díla. (2) Jaké si to uděláš… hrdinka se k rodině vrátí, jakmile zjistí, že děti nesou těžce její nepřítomnost. „Těžce“ do té doby znamenalo variaci na tatínkovskou komedii, kdy postava otce v nové situaci plave a děti to pobaveně glosují. „Těžce“ také znamená, že postava dcery naráz pláče v detailu, aniž by tvůrkyně ke změně tónu vystavěly solidní situační můstek. Melodrama nemá být ekvivalentem citového vydírání. (Jinak manžel opustí hrdinku až ve zhrzené reakci na její dočasný odchod.)

(3) Můstkem mezi komedií a dramatem mohla být postava hrdinčiny matky, kritické k zeti a soucitné s vnučkou. Jenže v podání herečky Švandové působí role bulvárně: nepřekročí stín tchýně, která má na zetě trvalou alergii, ale i pro dceru je do jisté míry nesnesitelná. Role se stále stáčí k relativně empatické, ale stereotypní stylizaci tchýně jako maloměšťácky mondénní, ideologicky do sebe zahleděné, ješitné ženy. V rámci mírné nadsázky, která nikdy nepřejde do skutečně komické situace, nemluví tato postava úplně vážně, ani když je řeč o vážných věcech. Bylo by těžší to napsat, zahrát a zrežírovat. (4) Když se hrdinka s matkou vydají za Prahu na levandulové pole, tak obraz, který by mohl lépe, lyricky motivovat odchod hrdinky z práce za „kariérou“ květinářky, ukradne matka pro sebe svou banální prozaičností; obraz je střetem zvulgarizovaných typů v polo-komediálním seriálovém způsobu sebe potvrzování, ve kterém se stále o něčem mluví, ale k ničemu nedojde. Hrdinka se mohla zhlédnout v čemkoliv jiném než v květinách, kromě obrazu s levandulemi tomu napoví pouze fakt, že se přihlásí do kurzu aranžování (ani jednou ji v něm nevidíme). Budoucí podnik si má otevřít s nově nabytou kamarádkou, která během vyprávění dvakrát opustí stávající práci z důvodů, které do konce filmu zapomenete.

Principem vyprávění je tedy kumulace arbitrárních stimulů ke změně života a charakteru. Když kamarádka nabízí hrdince chutný bůček, zeptá se jí, zda není jednou z bio-matek (proneseno se známkou despektu). Evidentně není, ale když se podíváte na distribuční plakát k filmu, uvidíte na něm herečku Hřebíčkovou, kterak bio-matku nápadně připomíná. Z vyprávění nepoznám, zda v její postavě opět hapruje kontinuita, ideově kolísá, nebo se jednoduše skamarádila se ženou jiného vyznání. Herečka Vlasáková už dávno není jemnou múzou, její výraz po mnohaletém hostování v seriálech a špatných letech ztvrdnul, takže nasazuje dvě masky podle toho, jak se mění tón situace. Má představovat ženu z lidu, jež si v sobě nese rodinné trauma, takže pokaždé, když ho hrdinka naťukne, stane se nepříjemnou. Když nakonec trauma v několika větách popíše, zároveň ho odčaruje – stačí, že ji hrdinka zláká na sladké, kterému se žena zatím bránila. Film je emoce, ale trauma zde obnáší pouze „detektivku“ náhlých změn nálad, která se po vzoru seriálů přízemně vysvětlí u stolu v útulné kavárničce.

V parodii na existencialismus hrdinka nikdy úplně neopustí karlínský yuppie komfort, pouze koketuje s místy – azylem v kamarádčině fotogenickém loftu – a životními styly (pokus o jógu podle nahrávky odvrhne po minutové parodii na cvičení). Nicméně opakuji, že film pěkně vypadá a jako umírněná feministická fantazie nabízí přece jen autentičtější vizi než jiné divácké filmy, ale i v tomto hřeší na svůj anekdoticky ráz: kamarádka ještě jako taxikářka vyžene z auta mladého muže, který se po rozloučení s milenkou nechává odvézt do porodnice za rodící manželkou (vyhozený muž nazve taxikářku sexistickým termínem). Kredit pro dílo, že na rozdíl od filmu V DOBRÉM I VE ZLÉM vyhodilo muže ze svého zacílení.

@ Zpátky do reality. Bráno cynicky nejsou KAMARÁDI V GHETTU Tomáše Vynikala filmem, ale v čase sesbíranými záběry bez zvláštní estetické hodnoty, které za roky postupně vznikajícího díla natočilo v již neexistujícím přerovském malém ghettu ve Škodově ulici půl tuctu kameramanů (nebo spíše operatérů). Tvůrce nám nutí představu ghetta jako starých dobrých časů, jak na ně část respondentů nostalgicky vzpomíná, zatímco většina města ho považovalo za ostudu, kterou se konečně podařilo zbourat – zůstalo po něm „ground zero“ udržované travnaté plochy. Vynikal ho začal natáčet až v době, kdy se ghetto ocitlo ve fázi úpadku, takže není síly, která by dokázala v rámci filmu jeho zlaté časy evokovat. Respondentům chybí potřebná výmluvnost, ani sám autor nemá charisma a schopnost artikulace na to, aby dokázal vést kritický dialog s představiteli města (při rozhovoru s jedním z nich, byť zjevně tím slušnějším, mu opakovaně podsouvá, že by měl soucítit s obyvateli, kteří ghetto museli opustit, dotyčný ale opakuje, že kromě jednoho člověka v něm nikoho neznal).

Když autor pozve zástupkyní gádžovské většiny žárlící na romský status oběti, aby si výtky či předsudky vyříkala s jeho kamarádem z ghetta, skončí formát rychlým krachem (mladá žena začne artikulovat obecně znějící výhrady, muž s manželkou si domnělé předsudky vyloží jako apriorní výraz neúcty vůči komunitě). Tvůrce v krátké stopáži obrazu není schopen dialog moderovat, donutit aktéry, aby argumenty vysvětlovali, precizovali, dokladovali příklady. Kamarádství s etnikem spočívá v tom, že se jich při návštěvách ptá, co je nového, jejich odpovědím jen přitakává, hraje si s místními dětmi, na Vánoce dává dárky, o Velikonocích mrská pomlázkou a podobně. V zásadě neklade na komunitu žádné nároky a oni ho na oplátku berou jako svého, ale nikdy nezajde tak daleko, aby u místních vyzkoušel meze své autority.

Na druhé straně vidíme a slyšíme dost na to, abychom si udělali obrázek o tom, odkud vál vítr urbánní asanace – komu vyhovoval a komu dlouhodobě minimálně nepomohl (koloběh střídání bytů v lepších, smíšených ulicích). Ghetto se v jistém okamžiku stalo neudržitelným, otázka by měla znít, kdy nastal bod zlomu, co k němu přispělo a zda se mu dalo zabránit. Nejpůvodnější je dílo v samotné osobě tvůrce a jeho osobním nasazení. Jako filmařský „primitiv“ a osobnostní samorost, který se paradoxně cítil lépe v ghettu než mezi rodným etnikem, byl celou dobu přitom. Nejzajímavěji vyznějí obrazy, které se vztahují k samotné demolici, mísí se v nich perspektiva místních a těch z většinové komunity, kteří jsou ve věci zaangažovaní napřímo, fyzicky (krátké hovory s mistry, kteří provádějí demolici se skvadrou romáků na pomocné práce, včetně jednoho z místních). Při jedné z návštěv v rodině kamaráda sledujeme Vynikala, jak se zdráhá ochutnat polévku, kterou dostal, protože ví předem, že bude přesolená… Pro mě je takové dílo cennější než zfilmovaný příběh jednoho alkoholismu.

MČF24: Skupina C (výsledek)

 

Post mortem:

@ O PYŠNÉ PRINCEZNĚ režisérů Radka Berana a Davida Lisého platí zhruba to, co jsem napsal k BOBU A BOBKOVI: ztratila většinu kvalit originálu a její zápletka vygraduje ve druhé polovině do slušné dynamické jízdy. Rozdíl spočívá v tom, že pouze převypráví známý příběh, na poselství rezignuje a zastaralý étos Zemanova díla vymaže bez náhrady. Tvůrcům nevoní práce fyzická ani psychologická, když motiv překonané pýchy pouze odvyprávějí ve zkratce a vystačí si s kouzlem zpívající květiny na úkor charakterové terapie. Nebýt kultovní domácí značky, byl by to spíše film na vývoz – slušná evropská animace druhého sledu. Jak je vizualizace hlavních postav fádní až podbízivá (princezna a psík), dávají alespoň záporné postavy prostor ke kreativitě. Většina hudby zní jako sodovka a podtrhuje dojem zakázky.  

@ První hodina POKLADU v režii Rudolfa Havlíka nabídne na české poměry karmicky vyladěné vztahové drama – sice jednoduché, ale s velmi dobrým mixem vykreslení postav a jejich obsazení. Změna vzduchu tvůrci prospěla, filmu sluší kontrast exotické lokace a komorního melodramatu, věrohodný kosmopolitismus se nerozptyluje českým koloritem. Hodina expozice, krize a katarze v jednom nabídne podobně inspirovanou většinovou zábavu jako PRÁZDNINY S BROUČKEM, ale tím to končí a návratem na oceán začne nový film. Co autor investoval do svých postav, následně znectí, jinak by nikdy nenechal Langmajerova hrdinu, aby ožil... Když si aktéři vše vyříkali, při následném generickém dobrodružstvím se jen přesunují z bodu A do bodu B. Bez pnutí mezi postavami přichází děj o napětí, v technologii efektu je film odbytý (sekvence pod vodou si má vystačit pouze se znakovou řečí). Elegance a působivost hollywoodského vyprávění spočívá v tom, že ke katarzi ve vztahu mezi postavami dochází současně a v interakci se žánrovou zápletkou a s její gradací, ne jedno po druhém.

@ TEN, CO SLAVÍ KAŽDÝ DEN Martina Vrbického vypráví v retrospektivě příběh Michala Marošiho, kultovní postavy české adrenalinové cyklistiky. V díle se střídají mluvící hlavy s archivními záběry, ze kterých prozařuje aktérova síla osobnosti, patrná už z jeho raného pozávodního rozhovoru (mix prořízlé pusy, spontaneity a inteligence). Maroši – ač svůj portrét spoluprodukoval – má na rozdíl od Vémoly dost rozumu na to, aby ve filmu nevystupoval; vědom si vlastní značky na kameru vůbec nemluví, nebanalizuje svůj příběh a udržuje si kolem sebe lehce mýtickou auru vzdálenosti a starých časů, jako by se současnosti ani nedožil. Mluví za něj legendární výkony zachycené dobovými kamerami, ale zároveň dokážeme ze záběrů ze zákulisí dobře vypozorovat absenci hvězdných manýr a osobnostní zrání, jak obrazy postupují v čase. Má-li dílo nějaký přesah, je jím pocta devadesátým létům jako období syrové svobody. Na druhé straně si o aktérovi/filmu nedělejme přehnané iluze, nezapře se jako další umístění produktů: závěrečné titulky odhalí známou značku lihovin mezi sponzory produkce, láhev s její etiketou se objeví v jednom z archivních videí zachycujících aktéra při bohémsky nadměrném pití alkoholu. Co géniům odpouštíme, zvulgarizují jejich epigoni.  

@ DAJORI (režie Martin Páv a Nicolas Kourek) ukazuje, z jakých poměrů mohou vyrůst originály, pokud se nestanou potravou pro sociální determinismus. Ve filmu výše jsme se nedozvěděli, nakolik formovaly Marošiho osobitost rodinné poměry a vztah s otcem; Samuel z tohoto díla je kluk z rozvrácené rodiny na prahu puberty, kterého se ujme teta s rodinou, aby mu věnovala péči místo biologické matky. Objektivně by mu pěstounská rodina měla pomoci více než výchova v podání nespolehlivé matky žijící na ulici a zcela absentující otcovské autority, ale neděje se tak, chlapec se točí v začarovaném kruhu útěků, návratů, slibů a lží. Dílo nabízí opak defétismu, v závěrečném obraze chce udržet budoucí osud aktéra na vahách: sedí k nám zády na okraji bazénu a polohlasitá harmonie jemně evokující napětí nebo neklid přechází do závěrečných titulků. Vnímám to spíše jako autorské gesto, protože ze zkušenosti dosavadního dění se nezdá být pravděpodobné, že se opakující vzorec podaří zlomit. Kromě toho, že se chlapci dlouhodobě věnuje kamera, dostává se mu kromě péče tety i empatického dohledu ze strany dvou bílých žen pověřených úřadem či dobrými úmysly, plus neosobní autority ze strany trenérů ve sportovním klubu, kam dochází. Veškerá asistovaná výchova se prozatím minula účinkem.

Časosběrný formát se vydává na hranu observačně laděného hraného filmu. Aktéři na kameru téměř nebo vůbec nemluví, a co se děje v rodině, sledujeme ve sledu situačních obrazů. Nejsme svědky velkých dramatických výjevů, jedná se spíše o typické scény, které se mohou opakovat v čase, ale jednou zachycené kamerou se z nich stanou prototypy posunující děj dopředu. Vyprávění nemůže být kompletní: pokud trenérka varuje Samuela, že další zápasení mimo tělocvičnu by už pro něj znamenalo vyhazov z klubu, pochopíme, že se takové incidenty dříve odehrály. Pokud je leitmotivem vztahu mezi tetou a jejím druhem, že mu nedokáže vyznat lásku, pak to se zpožděním dokumentuje obraz hádky mezi nimi (snad díky přítomnosti kamery tlumené a krátké, muž raději odejde). Následuje sekvence jejich svatby… V částečně eliptickém vyprávění hledají tvůrci mezi natočeným materiálem obrazy, které by tvořily děj, nebo je dotáčejí: kamera zachytí Samuela, jak odchází z domu na trénink, po střihu ho vidíme před tělocvičnou, od které se odvrátí a jde pryč, kamera „nevidí" kam, takže ho rodina následně začne hledat. Přítomnost kamery musí snímanou realitu ovlivňovat, jako když chlapec mluví s vrstevníkem o svých kariérních představách a ambice před „okem autority“ zřejmě nadsazuje; stejně tak opakovaně slibuje tetě i vlastní matce, co chtějí slyšet, na kameru je kajícný. Nebo zabíraný v blízkém záběru při jednom z tréninků možná vyvine větší úsilí, než by tomu bylo mimo film.

Havrani, ke kterým teta jednou připodobní své etnikum, se do filmu vracejí už mimo dramatický kontext, stanou se audiovizuálním leitmotivem díla (jako samostatný hudební motiv jsou součástí závěrečných titulků). Podobně estetizuje látku závěrečná sekvence z koupaliště, teta v ní s majestátním klidem plave naznak po vodní hladině za zvuků nastupující hudby, než dílo uzavře výše popsaný vizualizovaný otazník nad osudem Samuela. Finále dalece přesáhne hrubou, nekultivovanou slupku postav transcendentním gestem, propůjčí patos jejich každodennímu úsilí. Hrdinkou filmu je postava tety pro její upřímný rodinný étos; jako sofistikovanější, pro drama potenciálně zajímavější postava se mi jeví otec rodiny, ze kterého je cítit, že pěstounství a kameru ve svém bytě spíše trpně toleruje, ale právě svou pasivitou se odsune na okraj vyprávění. Závěrečnou sekvenci, v níž se vulgarita promění v ladnost a hloubku, si chlapec a zvláště „svatá“ teta zaslouží  – film jako demokratické médium patří všem.

Paradoxně bych finále věřil více, kdyby přišlo shůry jako čistý autorský komentář a nebylo vyústěním tvůrčího uchopení látky. Váhám, zda přístup filmařů není jen kinematografickým ekvivalentem postavy bílé „kmotry“, která rodině s výchovou Samuela pomáhá s dobrým úmyslem, ale nemá moc nad jeho osudem. Slibem ji neurazí a když mu žena přinese tričko po dětech, vidíme na chlapci, že se mu nezavděčila. Jeho úspěch ve sportovním turnaji je velmi dílčí, ale na všech blízkých je vidět, jak se snaží, aby ho povzbudili… Dramatický potenciál díla snižují omezené možnosti aktérů, nezdá se, že by se úsilí ohledně Samuela stupňovalo, nebo se stalo rafinovanějším. Bráno měřítky fikčního filmu není chlapec zajímavou postavou, protože introspekce naráží na jeho teflonovou masku a observace jeho jako objektu není možná bez přítomnosti kamery, když je mimo domov (kromě pár kusých obrazů). Na svůj věk a etnikum působí typicky, významným ho činí snaha ostatních o jeho převýchovu. Bohužel se zdá, že ženy obecně nemohou být pro něj nikdy autoritou. Význam tety pro zápletku se proto ve druhé polovině umenšuje, případně se přesouvá k jejím nemateřským charakteristikám. Gesto finále možná jen kompenzuje slepou uličku snažení.

Rozdvojení mezi observační dokument a umělecký film tak nese spíše konceptuální plody. Pokud si u fikčních děl odvozených od skutečnosti říkáme, že své předobrazy zkrásňují, uhlazují, prohlubují, pak zde dostaneme předobraz i jeho estetizaci v jednom (teta levitující na hladině je jiná než ta tělnatá u kuchyňského stolu). Tvůrčí sublimací ztrácí předobraz pečeť autenticity, na druhé straně se aktérům dostane krásy, kterou jim předpojatý vnější pohled upírá. Co je pravda a co lež?

MČF24: Skupina B (výsledek)

Post mortem:

@ Než aby společenskou frustraci prožívala, ANETA režiséra Jiřího Sádka ji spíše tématizuje na nechvalně známém případu dokonané vraždy z minulé dekády. Ačkoliv dílo sponzoruje televizní stanice, která jinak černou kroniku bulvarizuje, má podobu metodicky seriózní investigace. Kromě zainteresovaných aktérů a vysloužilých kriminalistů pozve autor k natáčení nezávislé zahraniční forenzní experty, aby alespoň pro sebe a pozůstalou případ znovu otevřel. Dramatický oblouk kazí skutečnost, že pravda nemůže být uspokojivě odhalena kvůli prvotním nedbalostem ze strany vyšetřujících orgánů, nabízí se jen řada odůvodněných pochybností. Vyprávění zvlášť negraduje, postupuje od prvotního šoku z vraždy a zfušovaného vyšetřování k systematické práci na vlastním šetření. Relativně komorní rejstřík postav, ladění kulis do tmavých odstínů, schematizovaná napodobenina místa vraždy vytvořená pro účel filmové rekonstrukce s častými záběry z ptačí perspektivy, protože nemá ani strop - to vše navozuje dojem formální čistoty, řádu, elegance. Film téměř neopustí interiéry, koncentruje se na jeden případ, který nemusí být ojedinělý, ale poznané nezobecňuje.

Komorní ladění je tak trochu z nouze ctnost. Tuzemské poměry jsou příliš malé na to, aby měla kauza potenciál epického propletence souvislostí a zájmů, a účast pozůstalé odsune příběh oběti vraždy do závorky (Laura Palmerová bez licence k fabulaci). Když se tvůrci podaří sejít s možným vrahem, vede s ním docela empatický hovor bez nátlaku. Nechce být investigativcem za každou cenu, nechá zaznít i argumenty zpochybňující alternativní verzi, nespekuluje nad rámec dohadů, které už k případu padly (ochrana možného policejního informátora). Vyprávění v podstatě nemá katarzi, pokud za ni nepovažujeme spíše symbolickou přítomnost matky při rekonstrukci činu a pár výměn dialogu, který vede s experty. Pochybnosti o závěrech policejního vyšetřování jsou natolik odůvodněné, že její zástupci požádají v pointě díla o opětovné soudní přelíčení. Poctivá práce s omezeným přesahem.

@ Výroba dokumentu pro kina vyžaduje určitou přidanou hodnotu, která by dílo odlišila od potravy pro televizi. Zatímco tvůrci ANETY si dali záležet na filmových kvalitách díla, na úrovni realizace i přístupu k šetření reality, Marek Najbrt ve VANDRÁCÍCH NA OSTROVĚ LIDOJEDŮ vnáší do pozorování prvky mystifikace. Příznačně pro tvůrce se nejedná o metahru se žánrem, ale o povrchní ozvláštnění jako opatření proti nudě na straně diváků i tvůrců. Spojení cestopisného dokumentu s loutkovým divadlem, které čeští aktéři vyvážejí do světa, je do jisté míry autentické: alespoň v jednom případě jsme svědky toho, kterak svým představením přinášejí nelíčenou radost místním dětem i dospělým. Častěji ale tvůrce používá rekvizitu k tomu, aby prostřihy na scénu s loutkovými alter-egy aktérů nepravidelně komentoval aktuální dění a povýšil na „opakovaný vtip“ nezdravě intimní, mystický vztah aktéra Lišky k loutce s tváří cestovatele Miroslava Stingla, jehož odkazu aktéři výpravu věnují (když Liška loutku, ke které začíná nabývat ambivalentní vztah obsese a kocoviny, daruje při odjezdu místním dětem, najde ji po návratu do Prahy zpátky v zavazadle).

Pokud působí vyprávění nekoncentrovaně, přispívají k tomu i technická omezení spojená s natáčením dokumentární filmu v nesamozřejmých podmínkách (rozostřenost některých záběrů, snímání kamerami umístěnými na motorkách, vynechávky, které nešlo zachytit, jako pokus banditů o přepadení skupiny). Princip mystifikace – přehrávání pocitů a situací – proniká i do všednějších aspektů výpravy, chvilkové antipatie mezi aktéry mohou být dramaturgickou volbou. Na pravdivost výpovědí mluvících hlav se nelze spolehnout: aktér Révai jako hlas autority poměry na místě trochu dramatizuje, Liška jako hlas zpovědi své niterné pocity spíše falšuje. Nebyl by to problém, pokud by chtěl Najbrt převrátit dokumentární formát na hlavu, jenže on chce zároveň dostát zadání cestopisu a uctít Stingla. V podání českých furiantů ovšem vyprávění o cestě sklouzává k egocentrickému sebepozorování, kdy aktéři podávají svědectví „minutu po minutě“ a nemají kritický odstup od svých přelétavých dojmů. V sinusoidách nálad si zdánlivě protiřečí na škále mezi utrpením fyzické námahy a euforie z dosažení cíle, nadužívají bubliny typu „bylo to náročný, ty vole“.

Nestálost postihuje i vztah k místním poměrům a lidem, byť se vyřčené rozpory snaží rychlými dovětky tlumit či relativizovat. Z pocty ke Stinglovi jedou po stopách jeho dávné výpravy, ale je evidentní, že „ráj“ už existuje pouze na papíře (označí za něj hlavní cíl jejich výpravy, přitom tam starosta mluví anglicky a na slavnosti hrají elektrické kytary). Nechci upírat aktérům právo popisovat poměry pravými jmény – typicky pro našince vytýkají cizí destinaci nepořádek –, ale přijde mi autentičtější, když tak činí Otto Placht z lepšího cestopisu, který žije na místě dlouhodobě a jehož skepse plyne ze zkušenosti někoho, kdo ztracený ráj skutečně poznal a je schopný ji artikulovat v rozvitých větách. Zatímco „Vandráci“ konfrontují své představy o ráji s místem, kam civilizace dávno dorazila. Dojetí z kontaktu s čistými dušemi, které jim dávají nezištný servis, se střídají s náznaky rozčarování, když z nich jiní místní tahají peníze, protože chtějí využít příležitosti, než hrdinové znovu nakopnou motorky a ujedou za dalším dobrodružstvím (opustí ráj asi třetinu před koncem filmu, následuje už jen sled epizod ze zbytku cesty). Vedle POKLADU další ukázka kreativní filmařské dovolené.

@ Marta Ferencová, spoluautorka filmu V DOBRÉM I VE ZLÉM, zkusila rozvlnit stojaté vody tuzemské komerční produkce „experimentem“; pokud se adaptace úspěšného zahraničního formátu tolik nepovedla, není to lichotivá vizitka její, ani českého filmu. První problém spočívá v dramaturgii a charakterizaci. Vyprávění líčí zdánlivě nefunkční manželský vztah z dámské perspektivy a mohl být antitezí TEORIE TYGRA, kdyby nechtěl být zároveň zábavou pro všechny, takže má vousatého herce Langmajera jako mladší verzi Bartošky: hlas humoru a zdravého rozumu. Alespoň na papíře, protože jeho bonmoty, sarkastické vtipy pronášené s vážnou tváří a stupňující se explicitnost v pojmenování sexuální posedlosti sousedského páru, který jeho manželka pozvala na večeři, se velmi rychle oposlouchají (aniž by z nich postupem času slevoval). Autorky adaptace nerozlišují mezi mužem směšným, dýchavičně funícím při jízdě na kole v prvním obraze filmu, a mužem legračním, který dokáže rozesmát – když ne ženu, tak diváka.

Oproti tomu se manželka nekonečně dlouho chová jako „blázen“, když manželovy impertinence zastírá omluvnými úsměvy a vysvětlováním a pokrytecky předstírá dekórum dobré hostitelky, ať už řeknou hosté cokoliv šokujícího, konče návrhem na skupinový sex. Než se přibližně v 75% vyprávění ukáže, že za „popíráním reality“ na její straně je neuspokojenost v manželství, tedy jakýkoliv návrh ze strany hostů je lepší než manželova dosavadní praxe. Asi v 85% děje začne krize v pravém slovy smyslu a závěrečných 5% vyhradí tvůrci nápravě vztahu a popřou sami sebe. Česká divadla jsou plná konverzaček, které dokáží přejít z absurdní komedie ke vztahovému dramatu a mají základní pochopení pro strukturu vyprávění. Jenže film je masové médium a zvláště v českém podání hodně konzervativní, proto osvědčené tváře a vzorce dominují nad specifickými potřebami látky. (Výše uvedené procentní proporce mohly vést k lepšímu výsledku, v tom případě by těch 75% muselo být opravdu funkční komedií, lépe zahranou, mnohém lépe vystavěnou a natočenou komediografem v pravém slova smyslu.) 

Druhým problémem je tedy obsazení, zejména na straně sousedského páru, který nese na bedrech spekulativní složku zápletky (do absurdna přepjatou sexuální nezřízenost). Herec Hoffman jako další „kluk z plakátu“ českého filmu vnáší do role svou klasiku – samolibý úsměv, prořízlou pusu, polohlas s ležérní artikulací –, ale v roli samčí postavy z dělného lidu je mimo svůj typ; k Langmajerovu snobskému ostrovtipu je spíše dvojníkem než protikladem. Pro herečku Pauhofovou platí obdobné: je subtilní tělem i charismatem na někoho, kdo by měl dle scénáře přitahovat pohledy na svá prsa a svádět k orgii. Ani ona během filmu nemění výraz: oduševnělý ohýnek v očích, příhodně ladící s jakoby nabalzamovanou září jejích vycpaných lící, ukazuje postavu jako intelektuálskou nositelku utkvělé představy. Ale ať už je sektářkou sexuální svobody, nebo psycholožkou kázající osvobození ženy, stačí, aby Langmajer zahrál tklivě na piano a kecy zůstanou na papíře. Celá sexuální zápletka je fejk pro zastydlé publikum, které se hihňá při každé narážce na sex a explicitním výrazu z úst zasloužilého umělce. Místo, aby si po nočním "varovném příběhu" konečně zam*dali (EYES WIDE SHUT), pár romanticky odtančí do závěrečných titulků.

@ Oproti AFTER PARTY nabízí Zdeněk Jiráský ve filmu UŽ TĚ NEMÁM RÁD imaginativnější, byť ne nutně lepší podívanou; oba jsou festivalovými filmy, které snad ani nebyly natočeny pro návštěvníky českých kin. Představivost aktérů Jiráského díla, dětí na prahu puberty při útěku ze svých domovů, bohužel stačil infikovat svět dospělých: ve fázi života těsně před sexem se jejich „nezávazné“ hry stáčejí k pózování pro kameru a předstírání násilí, jako když se vzájemně z hecu fackují. Iniciátorem fantazií je dívka, díky titánskému rodinnému zázemí méně konformní a zralejší, zatímco vstupní charakteristikou chlapce je závislost na mobilu, kterým „videomansky“ natáčí okolní realitu, aniž by se považoval za její součást. Pokud její hlas - dabovaný, neboť herečka je cizinka - zní nepřirozeně dětsky, naplňuje se tím zřejmě papírový předpoklad, podle kterého má být o rok mladší než on.

Zejména po katarzním obrazu s bezdomovcem krátce před závěrem díla se mi film líbil mnohem více než v jeho polovině, kdy se plácal od jedné montáže se „spontánním“ trávením nabyté svobody ke druhé (provázejí je alternativně popové písně, znak pohodlné kinematografie, lubrikant usnadňující recepci). Moje rozčarování se dostavilo až ex post, charakterizují ho slova dívky těsně před koncem: je nespravedlivé, že nejsme dospělí. Pravda - kdyby dospělí byli, nedostali by se do situace, ve které nemají peníze, nemohou se živit prací a nemají se kam vrátit (familia non grata). Proč je tam tedy autor posílal? Hrdiny, kteří nejsou dětmi ani dospělými, dožene odpovědnost za jednu z dívčiných her alias špatných nápadů: epizodní zábavu s fingovaným únosem a vydíráním rodiny bez zištného úmyslu (matka domněle unesené dívky prý slíbí chlapci do telefonu ošklivou smrt, epizoda může mít fatální následky, pokud by se dívce opravdu něco stalo a on se vrátil do Čech bez ní).

Není-li za tím dětská variace na film noir, pak obžaloba světa okolo nich: dívka pochází z majetných, ale citově krutých poměrů, chlapec žil s matkou samoživitelkou. Odtud zřejmě její iniciativa a jeho pasivita. Není to sociální realismus s těsnou kauzalitou socio-ekonomických příčin a následků, ze kterých nelze vystoupit; povahy obou dětí jsou velmi výlučné, svést dohromady je mohla náhoda, nebo svévole (dívku bych čekal na daleko elitnější škole). Sami o sobě by se na cestu nikdy nevydali, museli se pro ni potkat... Vzhledem k nedostatečně vyvinutému vědomí naplnili svou rebelii bezradností, ale nebyla to jen otázka času, než dospějí? Pokud jsou jejich domácí zázemí natolik patologická, že absolutně determinují jejich rozhodnutí, chyby a osud bez možnosti spásy, můžeme je považovat za typická? Podobně jako v AFTER PARTY se nabízí jako symptomatický výklad obžaloba dětství, to ale vylučuje zamrznutí posledního záběru jako přihláška k Truffautovi. Potrestání dětí za jejich příliš smělý krok je zradou imaginace. 

MČF24: Skupina A (výsledek)

Post mortem:

Pokud v úvodu k tomuto mistrovství byla řeč o hodnocení filmů Radou Státního fondu audiovize, nechal jsem stranou, že součástí hodnocení žádostí distributorů je i kategorie „přínosu a významu pro českou a evropskou kinematografii“ s maximálním počtem 15 bodů. Tím, že kromě mezinárodního rozměru nerezignuje ani na ten lokální, se z měřítka kvality stává tahací harmonika. Nejvíce bodují díla s vyšším exportním/festivalovým potenciálem: JEŠTĚ NEJSEM, KÝM CHCI BÝT, HRANICE EVROPY, AFTER PARTY, KRÁLOVÉ ŠUMAVY (film natočený irským tvůrcem částečně v angličtině). Za nimi s dvanácti body následují filmy JANŽURKA a ZAHRADNÍKŮV ROK, jejichž problematika a senzitivita jsou ryze místní a dosáhnou maximálně na „hraničářský“ festival v Polsku. O něco níže postavené filmy SUCHO a UŽ TĚ NEMÁM RÁD, ačkoliv si našly koproducenta ze zemí mimo Česko a Slovensko, ještě dokázal předstihnout dokument TATA-BOJS.DOC, který sotva překročil hranice hlavního města. ECHT - FILM O MALÍŘI JANU MERTOVI a LESNÍ VRAH dlí na podprůměrných deseti bodech, přitom jejich filmařský přínos a mezinárodní sdělnost nijak nezaostávají za některými z výše uvedených děl (rozdíl dvou bodů představuje v kontextu rozvrstvení hodnocení už rozdíl třídy). 9,2 bodu pro formálně vycizelovaný NOČNÍ KLID je už námět na reportáž, film ostatně na distribuční dotaci vůbec nedosáhl, stejně jako většina zbývajících děl s nejnižším hodnocením v této kategorii (KARLOS nebo PRÁZDNINY S BROUČKEM)… Nyní ke skupině, která se ukázala být nejsilnější, proto se vám díla v jejím řadu mohou jevit jako nedoceněná ve srovnání s filmy v jiných skupinách. 

@ GUMP – JSME DVOJKA F. A. Brabce získává dílčí sympatie tím, že si nijak nekomplikuje zápletku, nefabrikuje vtipy a jeho zaujetí pro handicapovanou faunu i lid je prožité a upřímné. Nelže, není to kýč. Je chytlavě dobarvený, ale nedojímá se sám sebou. Okamžik loučení starého pána s hrdinou – mírně zpomalený čelní záběr na dvojici, kterou zkrápí „déšť“ spuštěného hasícího kropení – je sice svatým obrázkem, ale krátkým a zůstává jen při něm. Gumpovu návštěvu Nebe berme jako tvůrčí licenci, která vrátí Polívku ještě jednou do hry a poškádlí rodinné publikum možností mučednické smrti. Co se opakuje, jsou „zatmívačky“ v bílé barvě; potvrzují, že Gump je zvířecím záskokem za Ježíše pro národ ateistů-pejskařů. Zápletka jako cukrová vata nenutí herce, aby hráli, nebo předstírali záporné emoce, v lehce zdramatizovaných situacích působí civilně, jsou sami za sebe v charitativním projektu. Žádné hádky, žádné slzy, žádná práce. Veškerou zápornost člověka pojme do sebe jako Jidáš postava Křiváka v podání herce Kozuba, našeho specialisty na lumpenproletariát. AMERIKÁNKA pro prostý lid.

@ Kozub je nejzajímavějším živočichem také ZAHRADNÍKOVA ROKU Jiřího Havelky. Mohl jím být herec Kaiser v hlavní roli, kdyby mu tvůrce živočišnost nezakázal… Mluvit, či nemluvit? Havelkovi jeho konceptuální volbu tolik nevyčítám, ublížil spíše diváckému ohlasu díla. Překvapuje mě ale výroční cena pro herce ve výrazně pasivní roli; cena šla primárně za osud, který postavě přisoudil scénář. Zahradník není ani němý, ani introvert, mluví v těch částech dramatických situací, které Havelka při inscenaci přeskakuje (nevidíme ho, jak podává oznámení, pouze reakci zkarikovaných orgánů). Zahradník není ani westernový hrdina, drží se striktně v mezích nenásilí; akční vzepětí přicházejí pouze, když napravuje vzniklé škody, postupně v něm ale vzdor vyprchá a v jednu chvíli je dokonce připraven se vzdát. Mlčení postavy tak má nejblíže k tichému utrpení mučedníka, na to je ale tón vyprávění příliš procesní a slovník právnický. Kaiser není herec jako z Bressona či Pasoliniho, jako jiní komikové své dramatické role jen „nedohrává“… Havelka nechce plýtvat slovy na dramatizaci Zahradníkova boje v mezích zákona. Kauza podle skutečné události je předem ztracená a tvůrce skrze film ventiluje frustraci z pocitu bezmoci slušného člověka v domněle právním státě.

Havelka jde proti typu brýlatého kavárenského intelektuála. Dílo je kinematografickým ekvivalentem nadávání na poměry, nebo rezignace na ně. Dny hojnosti hrdiny a jeho ženy – ideálně zvolené neherečky k úspornému Kaiserovi – charakterizuje pestrá masitá strava. Ve velmi korozivním tónu vykreslí tvůrce dvojici reportérů, kteří chtějí hrdinův příběh medializovat; v kontextu zápletky nedává smysl, aby jejich první návštěvu flagrantně ignoroval a pokračoval v práci s vrtačkou, jde o komentář autora, který ví předem, že medializace nebyla k ničemu, odtud defétismus díla. A také navazuje na mizogynní pointu VLASTNÍKŮ, když z příslušných dvojic bio-manželů a televizních reportérů líčí ženské polovičky jako ty jasně trapnější… Co se Havelky-filmaře týče, nasadí hned několik opakujících se prvků, aby vyprávění rytmizoval, ale spíše než podle metronomu točil dílo intuitivně, více než formalismus repetic ho zajímá sestupná tendence hrdinova osudu. Některé z těchto prvků pouze významově dokumentují, kterak dobré dny Zahradníka ustupují těm chudým (hodování u stolu, přepočítávání peněz). Co přetrvá, jsou citace Čapkova díla jako gimmick: inovativní nápad, který slouží k přilákání pozornosti, ale nemá valnou vnitřní hodnotu. Slouží jako náladový kontrapunkt a nevázaně ironický komentář k aktuálnímu utrpení; osvědčí se až na konci jako pozitivně míněný akcent, když citace svým tónem souzní s hrdinovým návratem na záhony.   

@ AFTER PARTY v režii Vojtěcha Strakatého je dílem z inkubátoru; tyto pomocné instituce pro rozvoj filmařů učí hlavně know-how, méně řemeslu, natož zkušenosti. Řemeslo ve filmu nedělá problém, formální stránka není složitá: kamera se drží hrdinky přítomné ve všech obrazech, sleduje ji cestou osudu v relativní jednotě času a prostoru (elipsy jsou mírné). Co se životní zkušenosti týče, charakterizace hrdinky ze světa satelitní zástavby je poměrně obecná, z průměru místa a doby ji vyčleňuje nebanální situace, do které je vhozena. Hrdinka a její kamarádka hodně pijí a mluví sprostě jako dlaždičky, přitom nejsou dívkami z ulice, abychom jejich životní styl považovali za prožitý nebo nutný. Jedná se o výraz nudy, nebo představu tvůrců o běžném chování dnešní mládeže, případně její elitářštější části. Socioekonomické zasazení vylučuje sociální realismus, tradičně vyhrazený dělníkům či prekariátu, povaha zápletky zase komplikuje moralitu (rodina se vinou otce dostane do exekuce, sotva dospělá dívka za to nenese odpovědnost). Jako východisko se nabízí „pěší“ existencialismus: dívka volí mezi útěkem s penězi z půjček, které uzavře na své jméno pod dozorem otce, a loajalitou k němu, protože je sám obětí svých dluhů. Exekuce jako dramatický prvek uvádí dění do pohybu.

Odvozené role jsou dobře obsazené – představitelka dívky má osobitou tvář, herec Zadražil charisma –, rozhodování nevyzní schematicky. Tvůrce dívce nenapovídá, varianty vypadají remízově, nakonec u ní převáží loajalita. Pokud se rozhodla správně, chybí tomu přesvědčivost s ohledem na dosavadní dění: postavy otce, matky, tety existují samy pro sebe jako izolované jednotky, odtažitě. Mnohem intimnější vztah má se svou kamarádkou, volba se tak jeví jako hlas povinnosti – překvapivě na poměry kinematografie, která obecně přeje postavám, které se vymykají nebo utíkají. Sebeobětování jako malá domů. Nelze ani vyloučit, že se rozhodla špatně: postaví se tváří v tvář otci čekajícímu u bazénu, z jeho zdánlivého klidu cítíme napětí možného trestu, možná arogantní sebejistotu (věděl, že vrátí, dříve ji v pomíjivém kontextu označí za defétistku). V tom případě opustilo vyprávění hrdinku příliš brzy, drama šlo dále vrstvit namísto pohodlí otevřeného konce. Bráno symptomaticky, nebyla terčem morality satelitní enkláva zbohatlíků, ale kasta dívčiných věkových souputníků a jejich sladký život. Kocovina jako budíček… ale nepřijde mi to úplně pravděpodobné. Hrdinčina krotká rebelie je spíše cvičením v žánru festivalového filmu.

@ Tvůrčí hledání Theodory Remundové vyzní v JANŽURCE autentičtěji, stejně jako LÁSKA NA ZAKÁZKU a PRINCEZNA NA HRÁŠKU vykazuje rysy dámské ruční práce. Hned na začátku ventilují s matkou svou nejistotu ohledně formátu, který si zvolily: čím naplnit dokumentární medailon o známé herečce, co do filmu ještě patří a co už je příliš všední, nebo citlivé (v tomto duchu zcizí i závěrečný obraz). Autorka matce předestře, že jako rámec, ke kterému se bude lineární proud vzpomínek vracet jako k formální kotvě, poslouží Janžurové slavná beckettovská role z divadla. Jedná se spíše o přešlap, motiv nerezonuje, se zbytkem díla nekomunikuje; platí to rovněž o jiném, formálnějším rámci s herečkou snímanou v intimnější, setmělé kulise. Spontánní tvar filmu dle očekávání podléhá výkyvům v kvalitě realizačních a střihových nápadů. Tvůrkyně se ale nebojí šlápnout vedle, jako když matce za přítomnosti sestry předčítá úryvek z dobového dopisu zhrzeného milence, který Remundové připadá případný, sestře nemístný. Nebojí se aktérku vystavovat citovým zkouškám při vzpomínání na dočasné partnery, nebo ji konfrontovat s kompromisy s režimem – v tu chvíli sledujeme její přísně tázavý výraz v proti-záběru čelem k matce.

Hlavním výrazovým prostředkem díla jsou asociativní montáže. Nijak složité a spíše mechanické. Vzpomínku na seznámení a navázání vztahu se Stanislavem Remundou ilustrují jejich společné obrazy z filmu PETROLEJOVÉ LAMPY, které zároveň – za „jedny peníze“ – mají přibližně komentovat jeho naturel a dominantní roli ve vztahu. Film místy připomíná televizní dokumenty, které ilustrují slova mluvících hlav scénkami z filmů, s nimiž je pojí pouze shodný dramatický kontext. Postupně se ale montáže vyvíjejí k větší jistotě v hravosti a většímu citovému prožitku, po „komentářích“ z Janžurové filmů přicházejí rodinná domácí videa. V prologu díla sledujeme záznam nechvalně známého zranění herečky pod zhroucenou jevištní kulisou během představení (kvalita letité VHS kazety činí záznam mírně nadpřirozeným, světlé tóny kostýmu a světel jsou přesycené a rozpité, rysy nejasné). Remundová se k němu později vrací a s použitím scén z filmu CO TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT přesadí v sebejisté montáži prvotně traumatickou zkušenost do rámce černohumorné akční komedie.

Nejsilněji z hlediska prožitku vyzní závěr, kdy na poslední obrazové záznamy s Remundou, spojené zejména s rodinnými dovolenými, přirozeně naváže ukázka z filmu VÝLET, který byl pro participující rodinu autobiografický. Osobní historie Remundů je působivější než komentovaný běh oficiálních dějin, byť je hrdinka prožívala částečně na vlastní kůži. Jako intelektuální montáž dobře obstojí vracející se motiv želvy z černobílého domácího videa z Janžurové dětství, který tvůrkyně spojuje prostřihy s traumaty doby (sovětská invaze, smrt bratra s podílem režimu). Montážní metodě se vymyká segment, ve kterém aktérka navštíví lokaci nádraží z filmu JÁ MILUJEM, TY MILUJEŠ; natáčení přítomný režisér Hanák tam mezi sloužícím prekariátem narazí na osobitého dámského naturščika jako stvořeného pro film, kdyby už nebyl v penzi. Tento exkurz vynikne jako ostrůvek neorealismu v moři střihu. Kinematografie, která není namistrovaná.