8. srpna 2007

Ještě k Bergmanovi...


Už jsem se bál, že jsem to s dekapitací Bergmanova odkazu trochu přepískl, a že mě ve skepsi podrží jenom Dave Kehr, který před časem poněkud výstředně, ale naprosto vážně prohlásil, že než Bergman točil vizuálně zajímavější filmy i takový Richard Fleischer (ano, tvůrce mj. FANTASTICKÉ CESTY a RUDÉ SONJY). Z těch pár nekrologů, napsaných kritiky, kterých si celkem vážím a rozhodně je nepovažuju za servilní nedouky, jeden za druhým bez jediné skvrny potvrdil Bergmanův umělecký kult. Michael Koresky (ReverseShot.com) se zaštítil nostalgií aneb jaké to bylo chodit na Bergmana, A.O. Scott (New York Times) poněkud zbaběle jakoukoliv debatu vyloučil [„... vůči němuž je jediným akceptovatelným postojem úcta“], místní Pavel Bartošek a Petr Fischer (filozof působící v ČTK, resp. vedoucí kulturní rubriky Hospodářských novin) se nedostali dál než k filozofující esejistice na bergmanovská témata. Důraz na tématičnost spojuje všechny čtyři příspěvky, jako by si pánové skoro neuvědomovali, že film je hlavně vizuální médium a že témata stárnou (tím více, čím méně jsou nadčasová).

Mé cinefilní sebevědomí zachránil až Jonathan Rosenbaum, kritik působící v týdeníku Chicago Reader (pro který kdysi psal i Kehr) a respektovaný godardolog, ve svém oponujícím komentáři v New York Times nazvaném „Scény z přeceňované kariéry“. Rosenbaum naprosto přesně a bez emocí (na rozdíl od mnoha obdivovatelů a jejich lacině metaforických „piedestálů“ a „nejvyšších kněží“) vysvětluje, proč Bergmanova hvězda mezitím pohasla. Poukazuje na to, že Bergman se na rozdíl od opravdu moderních režisérů (Tarkovskij, Antonioni, Welles, francouzská nová vlna a další) nevyjadřoval k současnému, ale minulému světu, konkrétně ke světu divadla 19. století (světu Čechova, Stringberga a Ibsena). Podle Rosenbauma byl Bergman jako filmový režisér daleko více profesionálem – zručným vypravěčem a hereckým režisérem podobným hollywoodskému Georgei Cukorovi – než někým, kdo by měl „touhu nebo schopnost měnit filmový jazyk a říkat jím něco nového.“ Podle Rosenbauma Bergmanovy filmy, přestože jim neupírá jednotlivé kvality typu „mistrovského užívání prodlužovaných detailů“, v očích dobového publika částečně těžily z vnějškových lákadel typu krásných hereček nebo větší sexuální otevřenosti, event. z přehnaných očekávání tehdejších mladých cinefilů. Rosenbaum svůj článek uzavírá smířlivě: „A zatímco Bergmanovy filmy možná něco ze své trefnosti ztratily, zůstanou navždy mezníky ve vývoji vkusu.“

Abychom ale nebyli k Bergmanovi tak skoupí, v tomto moc pěkném odkazu je desítka důkazů o průniku Bergmana i Antonioniho do světové popkultury. Jde o mix odkazů velmi provařených (typicky jedna z Allenových bergmaniád, parafráze Antonioniho v De Palmově VÝSTŘELU, lascivně horrorová předělávka PRAMENU PANNY v THE HOUSE ON THE LEFT Wese Cravena), naopak spíš obskurních a vyloženě miloučkých (Antonioni a Monty Python). O Bergmanových slavných detailech tváří byla řeč, jeho legendární „podpis“ v podobě obličejové kompozice z MLČENÍ (viz obrázek) se dočkal řady citací, mezi těmi nejznámějšími v Allenově LÁSCE A SMRTI a v Lynchově tématicky spřízněném MULHOLLAND DRIVE. Minimálně tak si Bergman svou nesmrtelnost předplatil...

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

ráda bych jen řekla, že si osobně nemyslím, že by se IB zabýval pouze a jenom minulostí (Podzimní sonáta, Mlčení, Scény...), témata svých filmů čerpal ze svého vlastního života