Truffautův
jediný cizojazyčný film je zajímavý
především silou svého stylu. Jsme v něm svědky
nádherné scény, sebevraždy z vášně,
v jejímž středu stojí oheň – sytá žlutá, která ve filmu doplňuje sytou modrou a rudou,
dominantní barvu filmu. Film je tím, čím
Truffautova předchozí díla v černobílé
nebyla... Hlavním paradoxem adaptace Bradburyho je vztah k psanému slovu. Motiv knihy v zápletce tvoří
tu nejméně přesvědčivou, „papírovou“ stránku
filmu; adaptace alespoň zpočátku stojí na spekulativním předpokladu úplné prohibice knih,
kterou většina obyvatel, včetně slušného a nikterak
fanatického hrdiny, slepě podporuje. Francouzské filmy
„nové vlny“ často charakterizuje osoba nezaujatého vypravěče, raketově deklamujícího hutný text, zatímco slova v tomto filmu mají
podobu všedních – a podle anglosaských kritiků neobratných (Sarris) – dialogů, které jen
ilustrují dané schéma dystopie.
Pokud je film přesto působivým holdem slovu, činí tak skrze filmový obraz, který slovo pojme. Dokud se o knihách jen mluví, vypomáhá
si tvůrce barvami, střihem (přepadení bytu v prologu) a mírným
nakloněním tónu filmu ke grotesce (přepadení dětského hřiště), aby dodal život anglicky pragmatickému a fádnímu „hernímu plánu“;
jakmile začne ukazovat knihy ve velkých detailech (prst
hrdiny na řádcích knihy, spalované stránky
knih), film společně s hrdinou ožije. Truffaut ve vášnivých
montážích ukazuje desítky přebalů knih –
oficiálního kánonu i jeho osobních vkladů –;
pro film tím lépe, že přebalů mnohobarevných.
Se stejnou fotogenickou vášnivostí inscenuje i epilog
filmu se čtenáři-proroky v zasněžené krajině.
Emoci filmu tvoří patos knihy skrze vášeň k
filmu; Truffaut využívá danou příležitost i
jako hold Hitchcockovi (Bernard Herrmann, vertigovská
noční můra, od postavy osvobozený pohyb kamery
vyjadřující myšlenku). A jako v ČERVENÉ
PUSTINĚ zkrášluje ošklivou fikční realitu strhující
toxickou barevností. [viděno na kanálech Cinemax]
