Když se mluví o vlivu,
který měl italský neorealismus na jiné kinematografie, nebylo samo hnutí jen nejvíce
viditelným aktérem nevyhnutelného posunu dějin filmu k exteriérům,
zreálnění filmového času a civilnějšímu hereckému projevu? Z mého pohledu
dělal totéž už Renoir a jeho „neorealismus“ měl větší vytrvalost
než samo hnutí, úzce svázané s materiálním a mravním zmarem těsně po válce…
Neorealistická díla De Sicy představují „střední proud“ hnutí, jakkoliv jsou
ZLODĚJI KOL stále dobrým filmem. De Sica potřetí – jako režisér.
Příběh filmu se
odehrává v řádu několika dní a zejména v druhé polovině se filmový
čas blíží reálnému, byť je stále urychlován tak, aby vyprávění působilo celistvě a hladce. Divácká praxe si uzpůsobila teorii po své potřeby, větší důraz na přítomný čas přináší
jiný druh napětí než paralelní montáž. Vidíme výsek skutečnosti, který je
hrdinovi na očích, napětí netvoří technika, je „lidské“ – spojené s osudem
člověka. Že tvůrce nemanipuluje střihem nebo hudbou, neznamená, že nemanipuluje
vůbec – zápletka násobí hrdinovo neštěstí, ale zároveň ho udržuje v dosahu ukradeného kola. Špatný scénář skutečnosti je částečně vyvážen dobrým koncem, zázrakem sice ještě možným, ale v jistém
smyslu únikovým. Hrdina nachází útěchu v blízkosti rodiny. V civilním
thrilleru ZLODĚJŮ KOL hraje prim právě rekvizita kola, která hrdinu odvádí z kruhu
rodiny a známých do cizích prostředí – sem patří „nelítostný“ pracovní trh a
zejména cizí sousedství města, v nichž se anonymní hrdina stává udavačem a
zlodějem. Paralelně se ztrátou postavení se odehrává odcizování otce a syna;
to je „zázrakem“ překonáno, zatímco existenční budoucnost hrdiny zůstane nezodpovězena. Film dává naději v beznaději – na více realistickém
základě. Hrdina není příliš sympatický, jsme mimo jiné dvakrát svědky toho,
kterak se s různým úspěchem pokusí předběhnout ve frontě. Hlubší
společenské problémy signalizují maličkosti, ty De Sica velkoryse promíjí. [viděno z DVD]
